Článek
Člověk už je takový. Postavte mu most, on půjde a skočí z něj. Některý tedy určitě! Nad Velkým Meziříčím se klene ve výšce 76 metrů nad Oslavou dálniční most Vysočina. Z něj se dolů vrhla více než desítka nešťastníků. Nuselský most v Praze vyhledalo za 23 let provozu na tři sta sebevrahů, i tento údaj už je tedy starší. Někteří svůj čin provedli demonstrativně před svědky, novináři a dokonce před televizní kamerou. Pád jejich těla přitom ohrožuje chodce a cestující v hloubce 43 metrů pod mostem…
Ovšem kam se Nuselský most, kdysi nesl také jméno Klementa Gottwalda, hrabe na Golden Gate Bridge přes Zlatou zátoku v San Francisku. Ten se klene 67 metrů nad mořskou hladinou, je dlouhý 2 730 metrů, mezi pilíři má rozpětí 1280 metrů a denně po něm přejelo 120 500 aut. Dnes určitě zase více. Když byl 27. května 1937 otevřen, zářil pověstným pomerančovým nátěrem. Jeho stavba byla financována půjčkami ve výši 35 milionů dolarů. Čtyřletá výstavba si vyžádala mnoho nehod mezi dělníky. Stavitel a konstruktér mostu Joseph B. Strauss však byl přesvědčen, že pohled z mostu bude natolik překrásný, že donutí každého potencionálního sebevraha ke změně svého úmyslu.
V těchto představách však byl notně zklamán. Už za necelé dva měsíce si totiž na mostě svlékl sako devětačtyřicetiletý Harold Wobber a vrhl se dolů přes zábradlí. Vzápětí našel četné následovníky, takže skoncování se životem právě tady se stalo módním přáním sebevrahů z celého světa. Strauss už ke konci života odmítal číst noviny, aby se nedozvěděl o dalších obětech svého mostu. Našlo se jich více než tisíc a přitom 12 lidí pád do hlubiny přežilo. Samozřejmě ve stavu bědném.
V roce 1986 se na mostě usadili vědci, aby měřili případné magnetické anomálie. Vliv zdejších patogenních zón totiž mohl lidi k šíleným skokům nutit. Nezjistilo se však nic mimořádného, jen poslední den měření skočil z mostu jeden člen vědeckého týmu!
Nemusí však jít jenom o mosty. Dej člověku propast, rozhlednu či jiný vhodný objekt, on půjde a skočí. Eiffelova věž v Paříži měla stejné problémy, dokud se nevybavila speciálním zábradlím. Stejná překážka se postavila do cesty sebevrahům i na Nuselském mostě. Horší je to s propastí. Zkuste zahradit takovou Macochu! Proto čas od času čteme o další oběti. Když procházím Punkevními jeskyněmi, vždy se na dně propasti instinktivně krčím. Mají prý tu kámen, na který dopadají všichni letci z horního můstku… Ale ten je daleko od trasy. Prvním v řadě byl už v roce 1831 sebevrah Pfaundler. Do dneška se počet jeho následovníků blíží ke dvěma stovkám. Nedávný skok matky jedné z obětí střelby na filozofické fakultě nepotřebuje komentáře.
Sebevraždám věnoval v roce 1881 habilitační spis Tomáš Garrigue Masaryk. Dospěl k poznatku, že sebevražednost je patologickým jevem moderní společnosti, neboť sebevraždy narůstají nejvíce u nejvzdělanějších národů. Jsou důsledkem přehnaného individualismu, těkavosti v myšlení a moderního životního stylu. „Buď se člověk pověsí na Boha, nebo na hřebík,“ usoudil ještě mladý Masaryk, jenž sice odsuzoval obřadnost náboženství a formálnost zpovědí, ale východisko svých problémů našel sám ve zbožnosti.
Co všechno je mezi sebevrahy možné by také vydalo na knížku. Vezměte si třeba sebevraha, který proti sobě zvedá ústí pistole, když v tom je vyrušen. Co tedy udělá? Obrátí zbraň proti rušiteli a zastřelí ho! Zcela nelogicky si počínal muž, který se šel utopit do Temže. Těsně před skokem do vln byl přepaden lupiči a zoufale začal volat o pomoc. Další potencionální sebevrah zjistil, že cena revolveru je příliš vysoká. Pohádal se tedy s prodavačem a šel domů. Jiný adept smrti si v roce 1845 vybral ke svému činu propast Macochu. Tolik se však zalekl jejího jícnu, že se zcela zděsil a raději se nahoře zastřelil.
Po Černém pátku (24. 10. 1929) na burze v New Yorku řešili mnozí bankrotáři svůj problém sebevraždou. Skákali z horních pater hotelů. Vrátný prý se tehdy příchozích ptal: „Chcete bydlet, nebo jdete jenom skákat?“
Skok do hlubin
S několika pozdějšími sebevrahy jsem se osobně setkal. A o jednoho jsem se málem ve škole přičinil. Tehdy jsem totiž posadil Jirku Dvořáka s pětkou a on začal škemrat o čtyřku.
„Pane učiteli, já jinak skočím v Meziříčí z mostu! Už jsem tam měl jednou nakročeno za zábradlím…“
Byl jsem na vážkách, ale známku přece jen neopravil. Druhý den vyhlížím Jirku. Přijel! Měl se příliš rád a víckrát to už na mě zkoušet nemohl.
Jednou jsem se jako chlapec vracel s tátou z pole. Bylo už k večeru, takový teplý klidný den, když vtom potkáme starého Koláře. Přes rameno měl omotaný provaz a mířil si to k lesu. Otec ho oslovil a já oba poslouchal jen na půl ucha.
„Je mně dnes nějak těžko, jdu ulevit nohám,“ svěřil se Kolář.
Za pár dní ho našli v lese. Visel za hrdlo a jeho uleveným nohám bylo zřejmě dobře.
Chlapec, jenž bavil celou hospodu vtipy, chrlil jeden za druhým a sám se jim smál nejvíce, byl vlastně opuštěný a smutný. Oběsil se ve stodole neobydleného domu a nalezen byl až po několikadenním vytí psů.
Už jako dospělý chlap jsem si vyšlápl s kamarádem Petrem na kole na Lomnicko. Od Osik jsme se vřítili do údolí kdysi zlatonosného Besénku a pod kostelíkem Stanislávkem jeli k Lomnici nádhernou krajinou. Byl zde božský klid, ticho a nádherná příroda.
„Sem bych poslal každého sebevraha, určitě by si to tu rozmyslel,“ prohodil jsem k Petrovi během krátké zastávky. Nemohl jsem tušit, že si zrovna v tu chvíli chystá oprátku soused mých rodičů. Kdybych o tom měl zdání, přivázal bych ho na kolo a vzal s sebou do údolí Besénku. Určitě by tu s námi žil ještě dlouhá léta!
Literatura:
Jurman, H.: Kde hledat poklad. Zubří země, Štěpánov 2001.
Foto: Ilustrativní skica, ideogram.ai
