Článek
Byla zima, jenom praštělo, když hospodář Kubíček z Věchnova poslal pacholka do lesa pro dřevo. Ten přichystal velké sáně, zapřáhl koně a navzdory fujavici vyrazil.
Zajel k veliké hranici dřeva a začal rychle nakládat. Při práci se hezky zahřál, fůru už měl velikou, ale z hranice pořád ještě něco zbývalo. Nechtělo se mu však v té sibérii ještě jednou otáčet sáně, proto rovnal polena tak vysoko, až je naložil všechna. Sotva však chytil opratě a pobídl koně, poznal, že chybil. Nepomohlo laskavé pobízení, ani bič. Koně náklad nezvládali, spřežení se nehnulo z místa.
Zoufalý pacholek už chtěl nákladu uložit, když tu k němu přiběhla z houštiny krásná žena. Zlaté vlasy měla rozpuštěné a podle velkých očí se pacholek dovtípil, že potkal divoženku! Došla vysokým sněhem až k saním a lehce vyskočila na fůru. Sotva dosedla, sáně se samy rozjely! Hnaly se takovou rychlostí, že je pacholek sotva stačil ukočírovat. Sypký sníh jenom prášil za povozem, který se zastavil až uprostřed věchnovského dvora. Překvapení domácí vybíhali s úžasem na dvůr, ani dveře za sebou nestačili zavřít. Divoženka zatím seskočila, proběhla kolem hospodáře, vnikla do stavení a uvelebila se tam na peci. Všichni se polekali a kvůli divožence po celou noc ani oka nezamhouřili.
V dalších dnech se obávali neštěstí, a proto vůbec nevycházeli z domu. Byli ve střehu! Nezvaná návštěva chtěla mléko a chleba, jinak se o nikoho nezajímala a pěkně si libovala na prohřáté peci. Zkoušeli ji sice vyhnat, ale na divoženku nic neplatilo. Uběhla tak řada dní, stále se nic neměnilo, a tak se hospodář vypravil pro radu za sousedem Valou. Ten pozorně vyslechl hospodářovo trápení, slíbil pomoc a poslal ho domů.
Brzy ráno pak podle domluvy ťukal na okénko, a že jde na návštěvu. Sedl si k peci a začal vyprávět jakoby nic:
„Byl jsem včera v lese U Křiba pro dřevo a z houští slyším dětský pláč. To opuštěné dítě určitě několik dní nejedlo a muselo pořádně prochladnout. Sousedé, řeknu vám, to by žádná lidská máma neudělala. To děcko tam musela pohodit divoženka!“
A hned vyprávěl vše nejhorší, co se dá vůbec o divoženkách vymyslet. Během jeho řeči se ozval na peci šramot, divoženka mlčky seskočila, proběhla světnicí a vyrazila k lesu, kde mělo naříkat dítě.
„Váš rod tu bude jen do pátého kolena!“ stačila ještě varovat Kubíčkovy.
Víckrát už ji nikdo ve Věchnově nespatřil, příhoda se však často vyprávěla o černých hodinkách. A předpověď divoženky se vyplnila, Kubíčkovi už na svém bývalém gruntu dávno nehospodaří.
Literatura:
Jurman, H.: Pernštejnský tis. Zubří země, Štěpánov 2012.
Foto: Ilustrativní skica, ideogram.ai
