Medvědice měla více rozumu než člověk. Dítě nesla v tlapách

V době kdy právě vystavěný hrad Pernštejn neměl ještě žádné jméno, bydlel pod hradem nerudný a krutý uhlíř. Skoro denně zápasil s dravou zvěří, ze všech půtek vyšel vítězně, a tak se stal troufalým a neohroženým. A také dost neomaleným. Ani jeho žena a děti to s ním neměly snadné. Jednou se toulal po lesích a ve skalní rozsedlině objevil medvědí doupě. S tesákem číhal u vchodu, ale medvědice se nemohl dočkat. Došla mu trpělivost a odvážně se spustil do hnízda, kde našel jenom malá medvíďata.

Uhlíř příliš nepřemýšlel, mláďata vybral a donesl je synkovi na hraní. Ať si jich užije. Teprve potom se odebral na hrad a medvíďata odevzdal svému pánovi.

Medvědice zatím pobíhala po lese, řvala a rozrývala půdu, než konečně zachytila stopu. Doběhla po ní až k uhlířově chaloupce, kde pokojně spal malý hošík. Marně tu hledala svá mláďata, marně je volala, marně čenichala. Nakonec popadla uhlířova synka a zmizela s ním v lese.

Brzy se na hrad vrátil udýchaný uhlíř, jehož jediným oděvem byl kus kůže kolem boků.

„Ztratil se mi dvouletý hošík, pane!“ hlasitě naříkal. „Medvědice ho určitě odnesla, našel jsem její stopu před chatrčí.“

Hradní pán zakabonil čelo a promluvil k nešťastnému otci.

„Vzal jsi matce, co bylo její a ona za to vzala tvoje. Taková je spravedlnost v Zubří zemi!“

Necita uhlíř se konečně zastyděl a s pláčem se rozběhl do hvozdů. Za ním vyrazila část hradní posádky a pátrala ve všech směrech. I lidé z podhradí přišli na pomoc, prolezli houštiny, slezli i divoké skály za potokem, ale vše bez výsledku. Nikde ani stopa, nikde ani hlásek. Už se blížila noc a hledání muselo skončit.

Na hrad se přihnala také uhlířka, maličkými pěstmi bušila do svého muže a vyčítala mu, že kdy lezl do medvědího brlohu. Ten byl k nepoznání krotký, stál tam jako hromádka neštěstí.

Hned s úsvitem se ještě jednou pustil do skal za potokem. Prodíral se hustým mlázím a náhle ustrnul. Na protějším skalisku uviděl v ohromné výšce svého synka. Batolil se po chodníčku sotva půl stopy širokém, pod nímž se až k potoku rozevírala hluboká propast. Uhlíř přestal strachy dýchat. Vtom se zpoza skaliska vynořila medvědice! Kráčela po úzké stezce rovnou proti dítěti! Otec hrůzou zavřel oči.

Když je zase otevřel, spatřil medvědici, jak si vykračuje po zadních. V předních tlapách držela dítě a přenášela je přes nebezpečné místo. Pak hocha postavila na pevnou půdu a odběhla.

Uhlíř přebrodil potok a dral se vzhůru. Nic se neohlížel na rozbitá kolena! Konečně chytil dítě do náručí, přivinul se k němu, a dlouze se rozplakal.

„Zvíře má více rozumu než bláhový člověk,“ pronesl hradní pán. „Utíkej, uhlíři, a vrať matce medvíďata!“

Lesní muž se tedy rozběhl ke skaliskům a medvíďata položil na místo, kde našel synka. Když se po chvíli ohlédl, zaradoval se. Medvědice mláďata očichávala, olizovala a spokojeně přitom vrčela. Pak upřela vyčítavý pohled na člověka a táhle zařvala. Uhlíř se znovu zastyděl a utíkal pryč.

Vesnici, stavěné v podhradí, začali od té doby říkat Medvědice. A často bylo možné najít vyobrazení vztyčené medvědice s dítětem v tlapách. Nově postavený hrad byl pokřtěn na Medvědí kámen, německy Bärenstein. Odtud byl už jen krůček ke zkomolení na Pernštejn! A z Medvědice dneska máme Nedvědici.

Pověst vám řekne třeba průvodce na hradě Pernštejně. Ani v Nedvědici na ni nezapomínají. V oficiálním znaku z roku 2002 sice mají zubří hlavu, vrš a aspoň medvědí tlapu, ale v polovině 19. století byl znak se zubří hlavou nahrazen právě pečetí s vyobrazením medvědice s dítětem v tlapách. A tohle vyobrazení bylo také jedním z návrhů i pro současný oficiální znak. Sice nakonec nezvítězil, ale s medvědicí a dítětem se v městečku pod hradem setkáte třeba na turistickém razítku, klidně i na upomínkových předmětech.

Literatura:

Jurman, H.: Pernštejnský tis. Zubří země, Štěpánov 2012.

Foto: Hynek Jurman,

Ilustrace: Stanislav Bělík