Velká válka: Rozevřelo se peklo! Sebrali i ostnatý drát ze zahrady…

První světová válka hrubě zasáhla do životů většiny obyvatel. Nejdříve jimi otřásl atentát v Sarajevu. Od počátku července se konalo v kostelích slavné rekviem. Ve Vídni i v dalších městech začaly velké demonstrace proti Srbům a 24. července podalo Rakousko-Uhersko Srbsku ultimátum, o němž se dalo tušit, že nebude přijato. Dalšího dne byly přerušeny styky se Srbskem, o pouti na sv. Annu vylepeny plakáty s částečnou mobilizací a vydána výjimečná opatření. Na bystřické poště se úřadovalo po celou noc. Následnou mobilizaci popsal kronikář v Bystřici n. P. těmito slovy: „Mobilisační listiny přinesli z hejtmanství zvláštní poslové do Bystřice a odtud byly roznášeny po vesnicích. Všechno připraveno! Ano, válka byla připravována dávno před atentátem sarajevským. Již v únoru 1914 objevila se v Bystřici náhlá vojenská komise, aby prohlédla, jsou-li vojenské listiny v pořádku. Starosta Edmund Fiša zahlédnuv již časně ráno přicházeti komisi, zaběhl zadem do radnice, a vloživ vojenskou knihu do pokladny, opět domů odešel. Komise zamířila do radnice, dala si předložiti vojenské listiny a líbilo se jí, že jsou řádně uloženy.

26. července na den sv. Anny hrnulo se na nádraží sta lidí vyprovázeti své milé. Bylo to tklivé loučení, odcházeli naši do skutečné války, nám nikterak sympatické – proti bratrům Slovanům. Vláda se snaží učiniti válku vlastenectvím. Většina nařízení úřadům a školám týká se války. Školní děti mají býti seznamovány s hrdinskými činy, přibírány k činnosti ve prospěch vojska a války, sbírka následuje sbírku, vyučování stává se věcí vedlejší.“

František Dobiáš (1898–1982) z Jimramova zapsal, jak přímo o pouti museli rukovat muzikanti: „Aby povznesli svoji náladu k udatnosti, šli si na to vypít.“

Ceny potravin vyletěly nahoru, obilí i mouka se prodávaly „pod rukou“. Vznikla lichva s potravinami, úřady byly bezmocné. Už v roce 1914 byla upisována první válečná půjčka a koncem října proběhla rekvizice obilí. Dne 12. března 1915 byl zřízen za součinnosti sokolů v domě hejtmana Vojtěcha Domanského lazaret a do něj přišlo dvanáct raněných vojínů. Vrchní dohled měl dr. Václav Kurz, vaření obstarávaly členky Sokola. Postele, nářadí a potraviny byly opatřovány z darů. Dne 30. dubna byl odebrán ostnatý drát ze zahrady zimní hospodářské školy, aby se mohl použít na frontě před zákopy. Už 15. května byla vypsána druhá válečná půjčka. Dne 15. srpna zaznamenává kronikář začátek perzekuce. Na drahách je zavedena výhradně němčina a státní úředníci jsou nuceni vystupovat ze Sokola.

Dne 19. ledna 1916 proběhl opět soupis zásob. Po domech se hledá ukryté obilí. Zabavovala se i kalafuna, terpentýn a petrolej, který sloužil německým ponorkám. A 11. května 1916 je poprvé zaveden letní čas. Hodiny se posunuly „o hodinu dopředu, aby se dne, jak náleží, využilo“. Upisují se válečné půjčky s velkým nátlakem na občany i školní děti. Konala se také sbírka zlata a v Bystřici bylo sebráno 24 kousků tohoto kovu.

Téměř současně byly zavedeny lístky na tuky. Pro veliký nedostatek masa a tuků byl rozšířen počet bezmasých dnů v týdnu na tři. V roce 1917 došlo na kostelní zvony. Dne 3. května přijel montér pro největší bystřický zvon Vavřín, ale právě v tu chvíli přišlo od ministerstva příznivé vyřízení žádosti, aby byl Vavřín městu ponechán a odebrány zvony ostatní. „Od 5 do 6 hodin zvonilo se všemi zvony naposledy. Tak krásně sladěné zvony zde již nebudou!“

Dobu pěkně ilustruje zápis kronikáře k 15. červnu 1918: „Lidé stavěli se do fronty na maso u Schwarzerů již o 4. hod. ráno, ačkoliv se vydává až o 7 hodinách.“

Že nebylo představeným obcí co závidět, dokládá další zápis: „Válečná doba přinesla obecnímu představenstvu a zvláště starostům těžké úkoly. Byli stále v nebezpečí, že je občanstvo bude považovati za denuncianty, nebo že se octnou na Špilberku. K domobraneckým přehlídkám vodili starostové hned 50tileté otce rodin, hned 18tileté děti, že srdce bolelo.“

Problémem bylo opatřování potravin, zvláště ve městech. Mouka byla jen hořká ječmenná a kukuřičná, jako výpomoc byli „přidělováni slanečci, sýr, marmeláda, sušená zelenina ap.“ Největší problém byl stále s masem a tuky. Na černém trhu stálo kilo sádla až 100 korun, za máslo se platilo 60–80 korun, za husu 80–90 korun. Byly vydávány lístky cukerní, máslenky, mýdlenky, lístky na uhlí, na petrolej, na boty, na šaty.

První světová válka měla pro mnohé rodiny ty nejtragičtější následky. Schopní muži do 37 let věku museli rukovat na frontu hned a během války se povolávaly stále starší ročníky. Na válečná jatka tak museli nakonec skoro všichni. Ze Štěpánova třeba narukoval v roce 1915 na italskou frontu 18tiletý cementář Karel Polák a o dva roky později odjížděl na ruskou frontu jeho otec Eduard Polák, který měl 44 let. Ze 48 bystřických 18letých bylo uznáno schopnými při odvodu v Jihlavě 44. Dojemná poslední pořízení se zachovala po brancích z Pokojova. Většinou v mladém věku padly desítky chlapců i z malých vesnic. Z měst jich bylo více.

Jak se často zanedbatelná maličkost dokázala vymstít! Ze Štěpánova máme záznamy, že František Bartoš „uhřál se pod těžkým batohem a zemřel“. František Hošek z č. 5 „přešel k Srbům, ale zase vrátil. Podlehl nemoci.“ Josef Kryštof „u Litvinova při vedetě dostal dumdum střelu“. Fiala padl u Břežan, Jelínek na Soči, Jaroslav Ondráček byl střelen do hlavy na ruské frontě, Ulrich padl v Tyrolích, Žáček zemřel v Sarajevě. U jména Josefa Ondráčka stojí věta: „Vybuchl jim granát vlastní při štípání polena.“ Ještě horší důsledky měla chuť Františka Ostrejže na teplou kávu. Neznámý pisatel zaznamenal, že „na ruské frontě u Břežan po službě chtěl uvařit kávu, čímž upozornil Rusy, kteří těžkou střelbou zasáhli zplna celý kryt s 12 vojáky, kteří všichni zahynuli“.

Jen máloco mohlo obrátit člověku život tak na ruby, jako narukovat na frontu: útoky na bodáky, krytí v zákopech, neustálý boj s nepřítelem, počasím, zimou a blátem, potíže se vším kolem, od velitele jednotky až po všudypřítomné vši… Mnozí z vojáků si zapisovali své zážitky, deník přitom důkladně schovávali a vydali tak později unikátní svědectví o Velké válce. Třeba František Kubík (1898–1979) z Nového Města na Moravě zapsal o střelbě: „Náhle se rozevřelo peklo. Oheň a kamení tančí mezi námi… Sloupy země a kouře se zvedají. Země se strašlivě otřásá. Hlína, kouř, oheň jakoby po nás tančily.“ Ráno pak byla bohatá menáž, neboť výrazně ubylo strávníků…

Josef Novotný (1887–1973) z Horní Rožínky zaznamenal pobyt v ruském zajetí: „Ležíme na hnoji, ale jak je to milé odpočinutí, dnes jsme ušli 43 verst.“

Kdo měl štěstí, přežil na frontě i několik roků a od jara 1918 vyhlížel vytouženou svobodu. Občas přinesla naději dovolenka. Dobiáš mohl odjet 18. dubna na dovolenou a na cestu dostal stříbrnou medaili. „Odevzdal jsem výstroj, vyfasoval stravu na cestu a spolu s dalšími šťastlivci jsme se vydali pěšky na padesátikilometrovou cestu do Tridentu.“

Dovolenka znamenala chvilkovou úlevu a klid. Ale znám i případ, kdy se dovolenka vymstila. Nad Kadovem, u silnice ze Studničních Pasek, stojí zhruba metrový kamenný kvádr. Je na něm vyryt kalich a zbytek textu: „Frant. Dítě 1918“.

Smutný osud tu potkal jmenovaného Františka. Válka už neměla dlouho trvat, bojoval na italské frontě a zatím měl štěstí. Dostal dokonce dovolenou na zotavenou, takže trávil dny na rodné Vysočině, užíval klid, božské ticho, pohodu. Kdyby tak už do těch zákopů nemusel! Kdyby tak mohl jednou provždy tady doma honit krávy na pastvu! I toho dne, dusného 10. července 1918, pásl krávy! Přihnala se však bouřka, začalo lít a voják František Dítě hledal úkryt pod vysokými smrky. Jenže ten osud! Čemu unikl mladý voják v zákopech, to si ho našlo na pastvě krav. Smrt! Do stromů uhodil blesk a sjel i na Františka. Byl hned mrtev.

Jeho kamarád z fronty, geometr a inženýr Ludvík Hájek, na druha nezapomněl. Sám se ve zdraví z války vrátil a na místě neštěstí nechal postavit kámen s nápisem: „Na bojištích se mu smrt vyhýbala, doma ho postihla. Frant. Dítě 1918.“

Na frontě ale padala zasažená těla častěji. A pohodlí veskrze žádné. František Kubík si povzdechl: „Je 7. června 1918. Už rok jsem nespal na strožoku.“

Josef Kolář (1890–1979) ze Ždánic zaznamenal unikátní návštěvu z 16. prosince 2018: „Přehlížel naše řady náš tatík Masaryk, nyní co president naší republiky… Asi zítra odjede s transportem našich střelců do své drahé domoviny.“

Novotný se vracel přes Vladivostok, Kanadu a Anglii, na české půdě stanul koncem července 1920 v Domažlicích: „Zde jsme pili prvně po 6 letech plzeňské pivo“. A domů se dostal po strašné době: „2. srpna jsem byl doma, plných šest roků jsem neviděl svůj domov. 2. srpna 1914 jsem vyjel a 2. srpna 1920 jsem přijel.“

„Budoucímu pokolení nepřejeme, aby se něčeho podobného dožilo!“ zaznamenal bystřický kronikář.

Naději na lepší budoucnost kalila i španělská chřipka. Zachvacovala celé kraje a její průběh končil často smrtí. Válka konečně spěla ke konci. Dne 17. října 1918 vydává císař Karel manifest k národům rakouským a nabízí autonomii. Na záchranu Rakouska je však pozdě.

Národní výbor český vyhlásil v Praze 28. října samostatnost českého státu a ujal se vlády. Dalšího dne, 29. října 1918, bylo slaveno osvobození v odlehlejších místech, také v Bystřici nad Pernštejnem. Když noviny přinesly tuto radostnou zprávu, „nastalo radostné rozčílení, jakého snad v Bystřici ještě nebylo. Prapory národní jásavě vlály na náměstí i v ulicích, občané zanechali práce, ozdobovali se trikolorami a radostnou novinu druh druhu sděloval. Správce školy Jan Křípal oznámil velkou tu událost dětem, které se zúčastnily průvodů městem, při němž zaznívaly naše hymny, jakož i po dlouhá čtyři léta zakazované písně slovanské a vlastenecké.“

Vznik samostatné republiky byl vesměs přijat s nadějemi. Četl se telegram „Jsme svobodni“, vyvěšovaly se prapory, ničily znaky s rakouským orlem a vybíralo se na kovový poklad republice. Ještě 29. října pronesl zastupující ředitel Jan Křípal proslov všem žákům na školním dvoře. Večer byl uspořádán velkolepý průvod za účasti mladých i starých, hasičů i sokolů a vůbec všech vlastenecky cítících obyvatel města. S planoucími pochodněmi prošel průvod městem. Byly přitom shazovány rakouské státní znaky a u kašny byly spáleny černožluté prapory.

Oslavy pokračovaly 4. listopadu, kdy proběhly v kostele děkovné bohoslužby za svobodu české vlasti. Účast byla veliká! A 24. listopadu se opakoval průvod městem, následoval projev o osvobození národa a slavnostní zasedání obecního zastupitelstva. Když se vrátil 19. prosince do své vlasti první president T. G. Masaryk, nebyl srdečně vítán jenom v Praze. I v Bystřici byla toho dne uspořádána pěkná slavnost, které předcházelo večer slavnostní osvětlení města. V jednu hodinu odpoledne prošel průvod všech korporací a obyvatelstva městem, pak proběhlo slavnostní zasedání obecního zastupitelstva v sále hotelu, které zahájil starosta města Edmund Fiša. Správce škol Jan Křípal pak vysvětlil význam tohoto slavného dne a přidal Masarykův životopis.

Chod republiky se pomalu rozjížděl. Bystřičtí se museli vyrovnat s mnoha válečnými ztrátami. Nejcitelnější byly zmařené životy mnohých sousedů. Lípa svobody byla na sokolském pozemku zasazena 1. května 1919. Pár týdnů poté, 15. června 1919, se konaly podle nového volebního zákona volby do obecního zastupitelstva. Na výběr byly čtyři kandidátní listiny: národně demokratická, sociálně demokratická spojená s národními sociality, lidová a občanská. Zvoleno bylo devět kandidátů strany lidové, osm sociální, sedm občanské a šest národně demokratické.

Po roce bylo 28. října slaveno výročí vzniku republiky. Kronikář však poněkud trpce zapsal: „Má naše svoboda hojně nepřátel zahraničních i vnitřních. Ke stávkařům, lichvářům, ba i zlodějům přidružila se letos i příroda. V listopadu místo listí padaly spousty sněhové. Byli jsme připraveni o mnoho bramborů a řepy cukrovky. Cukr, uhlí, skleněné výrobky jsou naše platidlo v cizině… Velmi málo se poměry za rok polepšily, pokud se týče mravní úrovně společenské, se za nové vlády zhoršují. Všeobecně se pociťuje nechuť ku práci, nedostatek poctivosti, který se projevuje na poštách i drahách. To vše je asi příčinou, že naše měna klesá. Za naši korunu platí ve Švýcarsku 5 centimů (halířů).“

Podobně psal v roce 1919 i kronikář Stejskal z Domanínka: „Poměry se velice málo zlepšily. Všeobecně se pociťuje nechuť k práci a nedostatek poctivosti, které nesou špatné následky.“

Navíc ani v roce 1920 nepolevovala drahota. V porovnání s rokem 1914 podražilo kilo hovězího masa z 1,80 Kč na 20 korun, kilo másla z 3,20 Kč na rovných 50 korun, kilo mýdla ze 77 haléřů na 36 korun, košile ze 7 na 80 korun, pár bot z 16 korun na 240 a oblek ze 70 na 1 400 korun! Dům, který dříve patřil Fr. Schwarzerovi ve Fortně, byl prodán před válkou za 14 000 korun, nyní stál stejný dům 120 000.

Dne 5. července 1920 byla odhalena na městské radnici pamětní deska padlým v první světové válce. V programu zapěl pěvecký odbor Sokola Smetanovo Věno a procítěnou řeč pronesl bystřický rodák František Hutař, odborný učitel ve Žďáru. Život v nové republice nebyl vůbec lehký…

Použitá literatura:

Jurman, H.: Město na bystré vodě. Město Bystřice n. P., Bystřice 2019.

Jurman, H.: Smírčí kameny na Vysočině. Zubří země, Štěpánov 2010.

Jurman, H.: Velká válka a naši krajané 1–4. In: Bystřicko, listopad 2014, s. 16; prosinec 2014, s. 13; leden 2015, s. 11; únor 2015, s. 11.

Kronika města Bystřice nad Pernštejnem od války světové (1923–1950).

Foto: Hynek Jurman a archiv autora