Článek
Jako blesk z čistého nebe přišel sarajevský atentát 28. června 1914, smrt následnického páru a do měsíce vyhlášení ultimáta Srbsku. Začala válka, která dostala název Velká. I pro muže z malého Pokojova to musel být velký šok. Chystali se na žňové práce, místo toho nafasovali pušky a hurá do zákopů. Před odjezdem se těžce loučili s nejbližšími a při té příležitosti někteří z nich sepsali poslední pořízení. Ještě nemohli tušit, jak hrozná ta válka bude, přesto museli připustit, že se nemusí vrátit…
Z jejich krátkých zápisů je patrné svízelné postavení čerstvých vojáků a současně jejich starost o zaopatření potomků. Ocitujme si několik zachovaných listin.
„Listina pořízení zdánlivého se nenávratu ve válečném čase.
František Švoma čís. 20 v Pokojově jest povolán do zbraně všeobecné mobilizace 1. srpna 1914 a neví, zdali se živ navrátí, ustanovuje o své vůli, aby jeho polovice usedlosti č. 20 v Pokojově byla ponechaná jeho dítkám a to: chlapec ať obdrží mou polovici usedlosti a děvčeti z oné polovice 3 000 K podílu. Chlapcovi ať jest nářadí hospodářské správně odvedeno se živým a mrtvým zařízením. V Pokojově 1. srpna 1914.“
Listinu podepsal nejen František Švoma, ale i svědkové Jan Šmarda a František Kolouch. Ti svědčili i na listině Josefa Dvořáka:
„Dědičná smlouva. Jsem volán k vojsku, nevím, jestli přijdu zpět, tak dělám poslední poručení pro Josefa Dvořáka. A to celkem mu poroučím mou polovici. A na tý mý polovici nesmí být víc jak 1 500 korun dluhu. Jsem jeho otec. Josef Dvořák.“
Josef Koudela a Jan Šmarda svědčili na další poslední vůli:
„Já, Štěpán Březka, jakožto Františka Březková číslo 25, nařizuji a odporučuji svým dítkám, než odejdu k vojsku, neb nevím, dáli Pán Bůh a vrátím se, takto.
Jestli bych se nevrátil a má manželka se neprovdala, odporučuji vše, jak stojí a leží. Provdala-li by se, dostanou Františka a Václav každý po čtyřech stech korunách a mému synu Františku Březkovi polovici po čtyřiadvaceti rokách jak mrtvý tak živý všechen inventář. A vyplatí své sestře a bratrovi z oné polovičky osm set korun.
V Pokojově 1. srpna 1914. Štěpán Březka otec, číslo 25.“
Na jiné zachovalé listině stojí: „Václav Nováček, svobodný syn z čísla 19 v Pokojově, ustavuje v pádu, kdyby se z vojny živ nevrátil, odkazuje svůj podíl, polovici své matce, druhou polovici podílu Ferdinandovi Nováčkovi, toho času v Znětínku, a dvě malé a jednu velkou peřinu dítkám Ferdinanda Nováčka. V Pokojově 2. září 1914. Nováček Václav.“
Poslední listinu svědecky podepsali Jan Šmarda a Václav Švoma. Všichni čtyři citovaní muži kupodivu válku přežili. Jiní tolik štěstí neměli, z 38 narukovaných padlo 8 občanů Pokojova.
Ceny potravin vyletěly nahoru, obilí i mouka se prodávaly pod rukou. Vznikla lichva s potravinami, úřady byly bezmocné. Došlo k upisování válečných půjček, zabavování strategických surovin a zásob, byly zavedeny lístky na tuk a poprvé i letní čas v květnu 1916. Jako jiné obce byl třeba i Pavlov u Velkého Meziříčí nucen k upsání válečných půjček. Tak upsali představitelé obce 28. 5. 1917 částku 5 000 válečné půjčky u Spořitelny města Velké Meziříčí. A to už byla půjčka v pořadí šestá!
Brzy došlo i na rekvírování kostelních zvonů. Potravin bylo málo, vojenské odvody neustávaly a nakonec ještě vypukla španělská chřipka. „Sbírka stíhala sbírku,“ píše štěpánovský kronikář Rosí a líčí, jak byli učitelé už tehdy režimem zneužíváni: „Také k válečným půjčkám a k agitaci pro ně byli učitelé stále vyzýváni i žactvo museli pobízeti, ač vnitřní nechutí tomu uhýbali.“
Během první světové války vzrostly ceny deficitních kovů, a proto se prováděly pokusy o obnovu těžby mědi v Borovci. Altendorfská důlní společnost podnikatele inženýra J. Skoupila z Letovic začala s přípravnými pracemi v dubnu 1915 a práce trvaly do roku 1919. Výsledky však byly nepatrné, a tak byly vysloveny asi oprávněné domněnky, že podnikateli šlo pouze o únik vojenské povinnosti. Pracoval totiž se státní subvencí čtvrt milionu korun a byl spolu s horníky zproštěn vojenské služby.
Před válkou prchali z jižních Tyrol tzv. „vlašští uprchlíci“ a klid hledali na našem území. Jedenačtyřicet jich našlo azyl také ve Štěpánově. Byli zde ubytováni 28. 5. 1915, dvanáct dětí chodilo do zdejší školy, několik „Vlachů“ zde zemřelo, ostatní odešli domů 23. ledna 1919.
První světová válka, jak jí říkáme dnes, měla pro mnohé rodiny ty nejtragičtější následky. Schopní muži do 37 let věku museli rukovat na frontu hned a během války se povolávaly stále starší ročníky. Na válečná jatka tak museli nakonec skoro všichni. Ze Štěpánova třeba narukoval v roce 1915 na italskou frontu 18letý cementář Karel Polák a o dva roky později odjížděl na ruskou frontu jeho otec Eduard Polák, který měl 44 let. Oběti na frontách byly nesmírné, svědčí o tom dodnes pomníky padlým. Často na nich nejdeme desítky jmen i v malých dědinách. Většinou v mladém věku padlo a často bylo pochováno neznámo kde také 29 štěpánovských občanů a z blízkých vsí 6 mužů z Olešničky a 12 z Vrtěžíře. Na pomníku ve Štěpánově je sice uvedeno jenom 27 obětí, ale byli opomenuti Josef Špaček (1874–1916) ze Záskalí, který zemřel někde u Krakova a kapitán ruských legií Emil Jaroš. Ten byl nadporučíkem rakouské armády a po zajetí vstoupil do ruských legií. Až během anabáze domů byl smrtelně zraněn autem ve Vladivostoku, byla mu amputována noha, ale přesto zemřel.
Pomník padlým ve Štěpánově
Mezi přílohami k obecní kronice je krasopisně vedený notýsek, který dokládá tragické a mnohdy i paradoxní osudy některých účastníků války. Třeba Metoděj Kroupa „pochodil mnoho ruských krajů v různých zaměstnáních“, Jan Čupr „provozoval v Rusku kovářství“, Hubert Matoušek byl „jako omrzlý propuštěn“ v roce 1917, Karel Polák (pisatel jej omylem jmenuje jako Eduarda mladšího) sloužil v Pule na křižníku a někteří muži prošli všechny tři fronty a do roku 1920 pak ještě bojovali na Slovensku. Z těchto vojáků se stali postupně starosty Štěpánova Metoděj Kroupa, Hubert Matoušek a František Tomášek, Vratislav Kubík pak předsedou MNV.
Zraněni, z toho mnozí těžce, byli Gustav Štarha, František Ondráček, Cyril Humpolíček, Alois Jurman, Ota Kubík, Vincenc Ostrý, možná i další. Z poznámek u jmen padlých zaujmou některé podrobnosti. Jak se často zanedbatelná maličkost dokázala vymstít! Tak třeba František Bartoš „uhřál se pod těžkým batohem a zemřel“. František Hošek (*1892) z č. 5 „přešel k Srbům, ale zase vrátil. Podlehl nemoci.“ Josef Kryštof „u Litvinova při vedetě dostal dumdum střelu“. Fiala padl u Břežan, Jelínek na Soči, Jaroslav Ondráček byl střelen do hlavy na ruské frontě, Ulrich padl v Tyrolech, Žáček zemřel v Sarajevu. U jména Josefa Ondráčka stojí věta: „Vybuchl jim granát vlastní při štípání polena.“
Ještě horší důsledky měla chuť Františka Ostrejže na teplou kávu. Neznámý pisatel zaznamenal, že „na ruské frontě u Břežan po službě chtěl uvařit kávu, čímž upozornil Rusy, kteří těžkou střelbou zasáhli zplna celý kryt s 12 vojáky, kteří všichni zahynuli“.
V matrice jsem našel, že František Sedlák, rolník z Olešničky, zemřel ve 44 letech na bojišti 22. 3. 1916. Jako příčina smrti je uvedeno: „Zapíchl se v pomatenosti.“ Farář asi přidal tu pomatenost, aby mohl být nebožák pochován s obřady na hřbitově. Divíte se při každodenních drsných bojích v zákopech, že někdo spáchá sebevraždu? Že se někteří vojáci nechali postřelit dobrovolně od kamaráda? Ano, i tento případ byl často zaznamenán. Stalo se tak i mému prastrýci Aloisovi…
Vznik samostatné republiky byl přijat s nadějemi i v těch nejzapadlejších vsích. Už 29. října 1918 se také ve škole ve Štěpánově četl veřejně žákům telegram „Jsme svobodni“. Večer se uskutečnil průvod se zpěvem národních písní a provoláváním slávy Masarykovi a Wilsonovi. Po celém městečku byly vyvěšeny prapory. V kostele se zpívala při mši píseň Kde domov můj. Učitel Svoboda vybral šperky na kovový poklad ČSR: 8 zlatých prstenů a 6 náušnic, ze stříbra pak 1 hodinky, 3 řetízky, 4 prsteny, troje náušnice a 25 stříbrných mincí.
Zpráva o převratu a vzniku samostatné republiky dorazila i do Pavlova 29. října 1918. Kronikář, nadučitel Josef Pokorný, po pěti letech vzpomínal: „U nás se odbylo všechno v radosti, klidu a pořádku. Odstraňovati nějakého orla nebylo třeba, poněvadž zde žádného nebylo.“ Nadšení bylo bezmezné, do budoucnosti nikdo neviděl…
Jan Štursa: Raněný
Zdroje: Jurman, H.: Čtení o Pavlově. OÚ Pavlov, 2010.
Jurman, H.: V Nejkrásnějším údolí na světě. Zubří země, Štěpánov 2014.
Jurman, H.: Z historie Pokojova. OÚ Pokojov, 2003.
Foto: H. Jurman
