Mrštíkové vděk nesklidili. Plavovlasá bestie, výživné pivo a sebevražda

Čtyři sourozenci Mrštíkové se narodili v Jimramově. Malý Vilém se tam v řece málem utopil, už za něj zapálili hromničku. Vykřesal se z toho a na řeku Svratku nikdy nezapomněl. Vilém Mrštík (1863–1912) si později na květen 1899 naplánoval nevšední pěší cestu z jižní Moravy do Prahy. Šel podél Svratky přes svoje rodiště až k prameni nedaleko Cikháje, přešel tam k nedalekému pramenu Sázavy a po této řece došel až k Vltavě a po ní pak „do naší matičky“. Vilémovi trvala tato romantická pouť celé tři týdny a vzpomínal pak na ni jako na nejkrásnější a nejdojemnější ze všech jeho cest do Prahy. O své rodné řece napsal: „A sedl jsem si mezi kamení na břehu Svratky, v zátočině luk. Už jen pouhé jméno její vyvolává ve mně všechny divy, jaké v sobě chová rodný kraj… A té Svratce posílám hrst svých hřivých vzpomínek. Ve vzpomínkách hroužím ruku v svatý její proud a v duchu, neznámý, žehnám tě její vodou. Je voda rodná - voda svěcená a svou silou je nade všechny vody jiné.“

Synové jimramovského obuvníka se v r. 1869 stěhovali do Ostrovačic, když plánovanou cestu do Ameriky matka zavrhla. Alois vystudoval v Brně reálku a učitelský ústav. Učil na Brněnsku a Hustopečsku v Lískovci, Rakvicích, Hrušovanech, Těšanech a od r. 1889 je správcem školy v Divákách, kde žije až do smrti.

Vilém studoval v Brně gymnázium, z existenčních důvodů nemohl studovat výtvarnou Akademii a práva už nedokončil. Přestěhoval se za bratrem do Divák a zde se věnoval literatuře. Kromě povídek vydal i romány: Pohádka Máje (1892, přeprac. 1897), Santa Lucia (1893), Zumři (1912) a dramata: Paní Urbanová (1889), Maryša (1894). Působil i jako kritik a překladatel. Pod jeho patronátem vznikl Klub za starou Prahu. Vilém byl kdysi ctěn čtenáři i kritikou, časem však upadl do tvůrčí krize, Šalda jej označil za „uměleckého primitiva“ a Jindřich Uher nastolil v 80. letech 20. století otázku, zda nebyl Mrštík „přemrštěný“.

Alois psal naopak v klidnějším prostředí, i když i práce venkovského učitele byla často vysilující. Pracoval s bratrem na Maryše a s jeho menší pomocí napsal Rok na vsi (1902–1903, definitivní verze 1920, od Vilémovy smrti vychází pod jmény obou bratří). Samostatně vydal novely Dobré duše (1893), cestopis Hore Váhom (1919) a vzpomínky Stříbrná nit (1926).

Milan Uhde vytvořil dramatickou variaci na Pohádku máje (premiéra 1976 v Divadle Na Provázku). Dramatickou podobu dostal i Rok na vsi. Sebrané spisy obou bratří vyšly ve 14 svazcích (1914–1926). Vyšel i cestopis Viléma Mrštíka Cesta do Ruska. Mrštík byl v Rusku v r. 1896 jako zpravodaj a i on se tam rozkoukal velice rychle. Alespoň jeden citát na ukázku: „Až bude váš syn nespokojen ve Francii, dejte na můj recept a řekněte mu, ať jede do Ruska. Je to cesta užitečná pro každého cizince. Kdo si tu zemi prohlédne, bude rád, že žije jinde.“

Krátce před smrtí si postěžoval tatínek Mrštík: „Poslední dobou slábnu, schází mi obvyklá každodenní dávka výživného předválečného piva!“ Jeho sestra, „jimramovská tetička“, se za něj modlila, ale pivo nesehnala. Mrštík zemřel…

Bratří Mrštíkové neudělali nejlepší zkušenost se svými sousedy. Už za povídku Parlament otištěnou v Moravskoslezské revue je dala dědina málem k soudu. Málo platné bylo, že oba bratři založili v Divákách knihovnu a dali do ní 80 svazků ze svých knih. Vilém tam navíc každé nedělní dopoledne úřadoval.

Vesničané neměli pro spisovatele nejmenší pochopení, psaní pro ně nebyla žádná práce. „Všeci lidé na světě mohou churavět, jen literát nesmí být nemocnej. A je-li – není nemocen, ale nic nedělá, lenoší,“ napsal Vilém 8. 5. 1911 příteli Quisovi.

Když psali Rok na vsi, přejmenoval Alois raději Diváky na Habrůvku. Moc mu to nepomohlo, sousedé se stejně poznali. Hrozili soudy a jejich hněv byl jednou z příčin Vilémova duševního strádání. Ale někteří čtenáři občas pravou Habrůvku neprohlédli. Třeba moravský básník Jindřich Uher. Když jsem se s ním a dalšími brněnskými autory v čele s Jurou Jobánkem a Jaromírem Tomečkem koncem 80. let seznámil, pořádal jsem časté přednášky a literární pořady o regionální literatuře. O mnohé autory z Vysočiny se Jindra tehdy také zajímal, a tak hned zpočátku přišla řeč na Mrštíky.

„Když jsem četl Rok na vsi, chtěl jsem se podívat do Habrůvky,“ začal vyprávět. „Sedl jsem na kolo a šlapal do Habrůvky u Křtin. Tam jsem se pídil po podrobnostech knížky, nikdo nic nevěděl a koukali jak na blázna! Kdepak by mě tehdy napadlo, že šlo o Diváky.“

Šlo a byla to láska hodně jednostranná. Moc radosti tam spisovatelé neužili. „Styk spisovatele s chudobným lidem venkovským nemohl být trvale bezvadný, dokonale upřímný a prost nedorozumění. Spisovatelská činnost nezdála se být zaměstnáním užitečným a jevila se venkovu jako zahálka,“ napsala Vilémova manželka Božena a připomíná, že se v roce 1903 Vilém vyznal, jak tu má „rád každou mez, každý stromek v sadech“. Že už ani rodný Jimramov nemá tolik rád jako v Divákách „několik těch došků složených k sobě v dědinu“. To až dnes je láska spisovatelů oplácena a tištěný divácký občasník se dokonce jmenuje „Habrůvka“!

Počátek března 1912 byl u Mrštíků zvláště smutný. Hned druhý březnový den spáchal Vilém sebevraždu. Pitevním nožem po bratru Norbertovi se čtyřikrát bodl do srdce a ještě se řízl do krku. „Nemožu zemřít,“ byla jeho poslední slova. Už dříve se měl v Karlových Varech pokusit o sebevraždu.

Byl vážně nemocen, dnes už se běžně mluví o pohlavní chorobě. Mrštíka, Hladíka, Sovu a Šaldu měla nakazit během jediného večírku „plavovlasá bestie“ ze Střešovic v roce 1892. U Mrštíka postupovala choroba nejrychleji a paralyzovala jej i duševně, Hladík zemřel už rok po Mrštíkovi, Sova skončil nehybný na lůžku a Šalda se těžce pohyboval s ochrnutou nohou. Plavovlasá bestie zlikvidovala za noc více spisovatelů než všechny politické procesy dohromady…

Vilém byl v psychické krizi, ale jedním z důvodů byly i sousedské spory. Mrštíci byli udáni, že pálí načerno slivovici. Množily se útoky čtenářů, kteří se našli v knihách. Bratři se nestali proroky ve své dědině, jak už to tak bývá. Jejich Maryša prý jenom kazí lidi, i církev si stěžovala. Po dědině se dokonce šířily pomluvy o Vilémově styku s neplnoletou dívkou. A Vilém netajil, že má rád mladá děvčata. Doznal, že ve včelíně skutečně líbal třináctileté děvče a bál se stíhání. Zdeněk Grmolec píše otevřeně o znásilnění čtrnáctileté Andělky pár týdnů před sebevraždou.

„Míval jsem tu dědinu kdysi rád,“ psal na rozloučenou Vilém Aloisovi a zdůrazňoval, že jim oběma pobyt v Divákách nebyl k dobrému.

Z literárních přátel se na pohřeb dostavili pouze dva! Jiří Mahen a redaktor Pavlíček. Zato včelky vyprovodily Viléma až ke hrobu! Smutek v rodině nepřebolel ani po měsíci. Co s tím? Jednoho dne otevřel Alois noviny, ustrnul a pak povídá k švagrové:

„Hle, katastrofa Titaniku! Tož, Boženko, hlavu vzhůru… A Vilémovi – dobře tam.“

Literatura:

Jurman, H.: Omyly tradované. ZZ, Štěpánov 2010

Matys, R.: Noc s plavou bestií. In: Host 01/2004, s. 42-44.

Mrštíková, B.: Po Vilémově smrti. Fr. Borový, Praha 1946

Mrštíková, B.: Vzpomínky I. a II. Vyšehrad, Praha 1950

Foto: Hynek Jurman