Myslivecká latina aneb Kam se hrabe Kersko

Myslivost je dobrá zábava, ale dvě sdružení v jednom místě už je příliš. Asi to znáte ze Slavností sněženek, třeba si vzpomenete na to historické setkání dvou mysliveckých sdružení v restauraci Hájenka. Půlka chtěla kance se zelím a druhá půlka se šípkovou omáčkou. Není jednoduché se domluvit, i když jsou hranice honitby stanoveny. Myslivecké právo je sice jasné právo, ale každý adept kamizolky zelené si je vykládá po svém, a pak spor končívá rvačkou. O to hůř se věci mají, když se hranice honitby mění.

Stalo se, řekněme třeba v Pysku, že se ve zlém rozešli myslivci Dubský, Bukovský a Habrman. Bukovský byl v mládí velkým lidovcem, ale Únor mu otevřel oči a udělal z něj komunistu. O pár let mladší Habrman byl mizerným slévačem, proto hledal ve straně a odborech funkci. Dubský byl bolševikem z přesvědčení, a proto pohrdal oběma. Všichni tři však milovali les, zvěř a především střelný prach. A tak spolupracovali.

„Dubský je největším pytlákem v kraji,“ říkali společně zbývající dva. Podle nich měli u Dubských srnčí pochoutku každou neděli. Dubský měl mezi myslivci spoustu kamarádů a řekněme rovnou, že i poskoků. Ti mu pomlouvačné řeči donesli a Dubský nezaváhal. Brzy chytil Habrmana, kterak veze na motocyklu upytlačeného srnce. A zanedlouho podobně vybral Bukovského.

„Takhle tedy ne, soudruzi,“ zahrozil jim a zařídil jejich vyloučení. Habrman se v nouzi uchytil u myslivců v sousední dědině, Bukovský myslivosti zanechal. Přešla dlouhá léta, v nichž Dubský ovládal veškerou myslivost v Pysku, organizace šlapala, krmila zvěř, starala se, lovila, pořádala bály. Rány padaly a stav zvěře se korigoval. O pytlačení nikdo nemluvil. Jenže přešlá léta odnesla totalitní moc a Dubský najednou nerozhodoval úplně o všem. Někteří poskoci začali zvedat hlavy! Studovali nové zákony a rozbíjeli jednotnou myslivost v Pysku. Když to zkrátím a pominu různé strkanice, pranice a dokonce i vyskakování oknem během schůze, byl výsledek ten, že kluci Bukovského nahráli tajně na magnetofon nějaké hříchy Dubského a oháněli se ještě jinými důkazy. I novými zákony. A založili si vlastní myslivecké sdružení.

K tomu však potřebovali celistvé pozemky o výměře alespoň 500 hektarů. Protože však nespokojenců s Dubským nebylo málo, podařilo se. Mnozí majitelé lesů a polností podepsali lejstro Bukovským.

„Vždyť Dubský má jenom květináče, jinak nic,“ hřímal starý Bukovský. „Dělejme tedy myslivost my, co pozemky máme!“ Na sebe už tolik nemyslel, ale jeho čtyři kluci ovládli myslivecké sdružení Pysk I.

Dubský byl v úzkých, protože u něj zůstali samí bezzemci. Agilní komunisté, co v minulosti rádi brali všechno těm majetným… Naštěstí umluvil několik kovozemědělců, zapsal si jejich pozemky, a pak využil dobrých kontaktů na obci a ve státní správě.

„Máme 1692 hektarů!“ chlubil se veřejně. Jednalo se o lesy obecní a především o státní. A tak vzniklo myslivecké sdružení Pysk II. Místní znalci ale říkali: KSČ I. a KSČ II.

Konkurence bývá zdravá, nikoliv však u myslivců. Opět začaly strkanice a pomluvy, zase se pytlačilo! A ještě jedna organizace vznikla – majitelé pozemků si založili honební společenství. A v něm se vrátil do Pysku další myslivecký potentát, Habrman. Díky svým dvěma hektarům měl na členství nárok, a jak už bylo jeho zvykem, získal ve společenství brzy silné slovo.

Protože však neustálé rozmíšky kazily reputaci celé obci, vyzval starosta myslivce, ať najdou společnou řeč a spojí se. Ať se prostě rozhodnou buď pro zelí, nebo pro šípkovou.

„Já chci zelí,“ křičel Dubský.

„Jedině šípkovou,“ nedali se Bukovští.

„Já bych ode všeho něco,“ myslel si Habrman.

A tak místo smíření nastala logicky myslivecká válka. Množila se udání, obviňování a pomluvy, protože třeba jednička postřelila myslivce a dvojka zase ztratila na plese kožich jedné dámě. Na hony daleko se lidé smáli Pysku a tamní myslivosti.

Habrman vytušil vhodnou dobu a spojil se s Dubským. Slíbil mu pozemky honebního společenství.

„Dej mi čas, já Bukovskýho vyšachuju!“ sliboval.

„Franc, seš přece dobrej chlap,“ plácal ho po zádech Dubský, když spolu objížděli právníky. Najednou mu pytlák nevadil. A Habrman se snažil, osobně přišel i do obecního zastupitelstva.

„Chci lidovou myslivost pro všechny, kteří ji mají rádi! Pokud budou rozhodovat v Pysku Bukovští, nikdy tady klid nebude. Je v obecném zájmu postoupit obecní lesy nadále Pysku II.!“ hřímal a přesvědčil. Ač mnozí zastupitelé chtěli dát právo myslivosti v obecních lesích naopak Bukovskému, a tím vlastně Dubského vyřídit, po interpelaci Habrmana změnili názor.

„Seš zlatej! Ještě že ses do Pysku vrátil!“ objímal Habrmana Dubský. A hned za tepla vymysleli další ránu. Navštívili majitele pozemků v jihozápadní části Pysku a přesvědčili je, že by měli spolupráci s Bukovským ukončit.

„Jsou to pytláci! Rány tam padají a přitom nemají vůbec plán odstřelu! Dejte to nám a dostanete zajíce.“

Několik drobných majitelů poslechlo a přešlo k Dubskému s Habrmanem. Jenže ve stejnou dobu zaloboval Bukovský u úředníků státních lesů, a ti zrušili smlouvu s Dubským. Prý mají zájemce o honitbu až z Rakouska. Co se ovšem tím pádem nestalo? Náhle ani KSČ I., ani KSČ II., pardon ani Pysk I., ani Pysk II., neměly souvislé pozemky o výměře alespoň 500 ha. A tak zase obě strany objížděly právníky a vysoké státní úředníky a bojovaly tu za zelí, tu za šípkovou.

Starosta svolal veřejnou schůzi, vyzval ke smíru a neprozřetelně vypustil: „Klid nebude, protože se sem vloudilo společenství vlastníků!“ Tím ovšem popudil přítomné majitele, kteří se za žádné vloudily nepovažovali. Následná strkanice přerostla ve rvačku jako vystřiženou ze Slavností sněženek. Smír byl vyloučen a hrozil zánik myslivosti v Pysku.

V nejkritičtější chvíli byli pozváni zástupci obou stran na okresní úřad. Za jedničku jel mladý inženýr Bukovský, za dvojku pak Habrman. Dubský tím vložil důvěru v jeho zvučný hlas a široká ramena. Ovšem okresní úředník nehodlal žádnou ze stran poslouchat. Sám promluvil jen krátce a jasně:

„Buď se tu během pěti minut domluvíte, nebo jste skončili a honitba se pronajme zahraničnímu zájemci.“

Úředník odešel a zelí i šípková na sebe mlčky pohlédly. Bylo zle. Vteřiny ubíhaly.

„Ty, Franc, vždyť ty máš dva hektary,“ nabídl ruku Bukovský.

„To mám. A honební společenství mě poslouchá. A co jako?“

„Dejme se dohromady. Všichni majitelé,“ mrkl inženýr.

Zbývala minuta. Habrman si uvědomoval, že Dubský a všichni jeho druhové i poskoci jsou bez pozemků. A současně chápal, že už za pár sekund může své zbraně zakonzervovat. Dal do nich osmdesát tisíc!

„Uděláte mě hospodářem,“ natáhl ruku.

„A já budu předsedou,“ plácl si Bukovský.

Úředník vešel a pochopil, že je myslivost v Pysku zachráněna.

„Svině jedny!“ zuřil Dubský. „Inženýrek psal ještě v létě osmdesátého devátého referáty komunistické organizaci a oháněl se v nich Jakešovými citáty. Mám to založeno. A teď učí na Akademii! A Habrman, to je největší hajzl v Polabí. Ruka by mi musela upadnout, kdybych mu ji měl podat!“

„S grázly nepůjdu, mají tam sedm pytláků! A Habrman je největší. Největší pytlák a bezcharakterní děvka, která komunistický zápal jenom předstírala,“ nechal se slyšet jiný postižený. A sliboval pokračování sporu.

„Měl od nás mandát na jednání s okresním úřadem a ne s Pysk I.!“ durdil se. Rozhodne prý valná hromada.

Kdysi velký soudruh Habrman si však byl vítězstvím jistý a jen se smál:

„Pozemky teď konečně patří těm, kdo na nich pracují!“ A dal si kňoura, k tomu zelí a šípkovou. Zase ometl všechny.

Literatura:

Jurman, H.: Kde hledat poklad. Zubří země, Štěpánov 2001.

Foto: Hynek Jurman a Ilustrativní skica, ideogram.ai