Článek
Kdysi se vysoce postavený komunista Rudolf Hegenbart ohradil proti ztotožňování partyzánů s teroristy. Tehdy jsem mu na dálku položil otázku, jestli je střílení na projíždějící automobil, aniž mám tušení, kdo v něm jede, teroristický čin? Zda je to hodné obdivu a přidělení partyzánského důchodu? Partyzáni totiž několikrát jen tak na blind ostřelovali projíždějící automobil. Jednou jim to kupodivu vyšlo a sprovodili ze světa nacistického pohlavára Bruno Waltera. Stalo se úplnou náhodou 23. února 1945 u Habrů! Prostě kolem projelo auto, oni začali naslepo pálit a Walter byl smrtelně zraněn.
Přesně o měsíc později rozstříleli partyzáni jiné auto nedaleko Bradla. Na místě ovšem zůstali tři mrtví Češi. Řidič František Pavlík, hudebník Karel Veselý a jeho nevěsta Hana Paulusová z Prosičky. Sestra Marta byla těžce zraněna a mělo doživotní následky. Jejich otec přitom partyzány podporoval! Ti do rozstříleného vozu nakoukli a děvčata poznali, vždyť ještě před pár hodinami u Paulusů hodovali. Martě však ani nepomohli a zmizeli. Partyzáni se pak naprosto stupidně vymlouvali, že mysleli, že autem jezdí jenom Němci.
Takže rozstřílet kohokoliv naprosto bezdůvodně, to byl běžný partyzánský čin. Nezavání mu to terorismem? Pan Hegenbart se na odpověď nezmohl.
Kříž na místě rozstříleného automobilu
Ihned po skončení války dochází k masakrování německých civilistů. Ti z našinců, kteří přišli o své blízké a celou válku trpěli, se samozřejmě chtěli pomstít. Jenže často se tak dělo na nevinných. Dokladů o tom máme plno. Někteří litovali, že si pořádně nevystřelili. Třeba citát z písemných pamětí Františka Kloudy z Věcova: „Já jsem v květnových dnech cítil rozčarování a jakoby křivdu, protože jsem neměl možnost zastřelit ani jednoho nacistu.“ Klouda pak dokázal přeložit do češtiny knihu plnou nepravd. Jmenovala se Jermak na Moravě.
K masakrům, neskutečně brutálním a nechutným, se uchylovali Němci, Rusi, Češi, partyzáni a dokonce i armáda. Ta popravovala muže, ženy i děti na kopci Švédské šance u Přerova, kde byli povražděni především karpatští Němci a Maďaři i několik Slováků. Většinou šlo o ženy a děti, 120 žen a 74 dětí za jedinou noc. S rozkazem je spojován i samotný Ludvík Svoboda. Případ je dnes veřejně známý, po většinu života se mu věnoval František Hýbl. Zatímco vraždění ze strany esesmanů a fašistů bylo desítky let právem pranýřováno, o hrůzách z opačné strany se zarytě mlčelo. Vše se zkreslovalo, omlouvalo, zamlčovalo. Když jsem i tyto činy začal od roku 1995 zveřejňovat, to jsem to schytal! Dnes už se ale dějiny pročistily.
Ani mnozí Češi nepřežili poválečné účtování. Nedávno jsem psal o Emanuelu Matyáškovi, jenž někdy tlumočil Němcům a věděl, co kdo vypovídal. Byl partyzány v řetězech odveden 15. 5. 1945 z Vítochova ke Křibu do třešňové aleje a musel si nést kanystr benzínu a otýpku slámy. Popírání viny a volání po spravedlnosti mu nepomohlo. Za nohy ho partyzáni uvázali na strom a upálili za živa. Až po roce mohl být zapsán do seznamu zemřelých, ale soudruzi jej nedovolili pochovat na hřbitově.
Někteří čeští partyzáni vstoupili do nově ustaveného pohotovostního oddílu ministerstva vnitra na Buchtově kopci. Schramm si vybral dobré kádry a mnozí udělají závratné kariéry. Rudolf Procházka se stane velitelem ochranky Klementa Gottwalda, Jindřich Veselý prvním šéfem Státní bezpečnosti a ředitelem Ústavu dějin KSČ, Miroslav Pich-Tůma důstojníkem StB a poslancem Národního shromáždění.
Emanuel Matyášek (3. zleva) s rodinou
Opravdu dobré kádry! Všichni nechají zavřít spoustu nevinných lidí, Tůma některé vlastnoručně zavraždí, aby se pak hájil tím, že uznával a respektoval jediný zákon, zákon třídního boje! Na rukou mají krev, bez krve nemohou žít! Procházka i Tůma jsou nakonec sami uvězněni, ale jenom na čas. Schramm společně s Tůmou a Reicinem vypracují seznamy nepřátel pro politické procesy. Reicin za války prokazatelně spolupracoval s gestapem, Tůma zrovna tak. O jeho spolupráci už dnes existuje důkaz z výpovědí gestapáků.
Po Únoru všichni jmenovaní pouštěli hrůzu, později na ně také došlo. Samotný Reicin neunikl popravišti od svých soukmenovců, Schramm byl za podivných okolností zastřelen ve svém bytě a Tůma se sám oběsil 9. ledna 1995. Jejich cestu lemuje zubatá s kosou nepřetržitě, jejich skutky vrhají zlé světlo na skutečné hrdiny a partyzány. Přitom je komunistická propaganda vydávala za to nejlepší ze svého středu.
Někteří partyzáni se vyhýbali boji, ale dokonale se prosadili jako lupiči a popravčí. Klasickým příkladem byl Pich-Tůma a ještě více Josef Matouš, zvaný Bezzubý Pepek. Jeho spolubojovník Koutník na něj ještě 50 let po válce vzpomínal slovy: „Co nikdo nechtěl udělat, Pepek dokázal. Byl to bezohledný vrah! Nezodpovědný grázl, schopný všeho!“ Po válce byl vězněn za další loupeže, a tak kývl na spolupráci StB, mnohé bližní přivedl do vězení, nejméně jednoho i na šibenici. Na ní skončil Pepek nakonec sám, soudruzi mu takhle poděkovali.
Jiným výtečníkem byl člen stejného oddílu, Štefan Kanka. Ten byl ale srdnatý a odhodlaný nejen při popravách, ale i v boji. Vypracoval se na náčelníka rozvědky a velitele 2. roty partyzánského oddílu Doktor Miroslav Tyrš. Na 1. máje mu bylo přivedeno 9 vlasovců, kteří už dávno nechtěli na straně Němců bojovat a hodlali se přidat k partyzánům. Štefan je vyšetřoval v houštině lesa Záskalčí a likvidoval je netradičním způsobem. Po jednom je vodil ke „složení partyzánské přísahy“ na odlehlé místo, kde jeden partyzán předříkával text přísahy a druhý postupně zabíjel vlasovce zezadu úderem sekyry. Až poslední dva začali jevit nedůvěru a museli být utraceni přímo v houští. Jednoho z nich Kanka vlastnoručně podřízl, krev z proříznutého hrdla se jenom řinula, přesto se nebohý ještě pokoušel Kanku škrtit. Tomu se pak tento obraz často vracel do mysli. Po válce zakazovali lidé svým dětem chodit do Záskalčí, neboť tam ze země vyčnívaly lidské pozůstatky…
Usmrtit člověka bylo pro Kanku běžnou záležitostí. Chladnokrevně vraždil i po válce. Už bylo dobojováno, když si v Bystřici vytáhl z transportu řadu zajatců a zastřelil jich asi tucet. Podle krajních svědectví to bylo mezi 6 až 33 muži. Zákeřné kulky zůstaly ve fasádě domu desítky let. „Opilý jako Dán je setřel dávkou z automatu. A to už bylo příměří, kdy na něco takového neměl právo,“ vzpomínal Vincenc Koutník.
Bylo už po válce, kdy vedl Vírem německého zajatce a před hostincem u Šťastných ho ze dvou kroků zastřelil. Při skleničce se často chlubil, že vlastnoručně zahubil 300 lidí. Někteří zavraždění se mu často během pitky zjevovali, především podřezaný vlasovec. Štefan ta zjevení utápěl v dalších sklenkách. Co je to za život, když už se nestřílí, trápil se častokrát. Válka mu chyběla…
Jiří Hlaváček se Štefanem pracoval na staveništi Vírské přehrady, mnohokrát si vyslechl jeho životní příběh a zastával se ho svérázně: „Proč by nepil? V Rusku kromě Gorbačova pili všichni! Slušnost není v míru, jak mohla být za války? Válka se vyhrávala pitím, dravostí!“
Jedno děvče z Víru si vyhlédlo Štefana a vzali se. Krátce pobyl na Ministerstvu národní obrany, pak byl národním správcem, ale to nebylo pro něj. Pracoval pak na stavbě přehrady, jezdil s náklaďákem a jeden čas i s autobusem. Nikdo mu neřekl jinak než Štefan Partyzán. Mírový život mu nevoněl a rodinný už teprve ne. Stále více pil a občas utíkal od ženy i malých dětí na Slovensko. Skandály lemovaly jeho život. „Já seděl se Stalinem v radě komisařů. Dej pryč obraz toho vraha!“ křičel Kanka, když spatřil na zdi obraz generalissima. Na čtyři měsíce se za tento výrok dostal do vězení, kde musel on, bývalý partyzán, drát peří! Jindy vytloukl v hospodě okna popelníkem a řval na Vladimíra Šťastného: „Já vám zapálím hospodu!“
Pak už se ho bála i vlastní rodina, soužití se rozpadlo a Kanka odešel na Slovensko. Nevydělával příliš a kvůli výživnému na tři malé děti byl předvolán k soudu do Bystřice nad Pernštejnem. Tehdy přijel do Víru naposledy. Bylo to o Velikonocích, deset let po válce. Přijel zastřelit svou poslední oběť a ukončit také vlastní život. Soud proběhl na Zelený čtvrtek a Štefan byl jeho výsledkem rozmrzelý. Partyzánský soud by něco podobného nikdy nedopustil! Na svátky však zůstal ve Víru, na Červené pondělí nemohl vynechat šmerkus a večer se s chlapy loučil v hospodě: „Ráno jedu na Slovensko. Tak s bohom!“
Rozloučil se, ale neodjel. Dvě noci někde přespal a nikdo o něm nevěděl. Na scéně se Štefan objevil opět ve středu brzy ráno. Asi v půl páté vnikl do místní textilky a počínal si pěkně po partyzánsku. Odzbrojil vrátného Štourače, přestřihl telefonní vedení a s ukořistěnou pistolí zmizel ve tmě. Šel si vyřizovat účty se švagrem, který však na své štěstí už nebyl doma. Jeho zjev vyděsil přítomné ženy, které se rozprchly. Štefan zařval na prchající tchýni, ta se otočila a Štefan ji přes dvůr střelil do hlavy. Poslední partyzánova oběť zemřela ještě téhož dne. Ale i pachatelovy hodiny byly sečteny.
Odtud střílel Štefan do plotu
Četníci obklíčili Štefana v jinak prázdném domě bývalé ženy a tchýně. Všichni včetně dětí utekli! Hověl si v podkroví, střílel do plotu a nakonec vyhodil z okna stokorunu a vyzval četníky, aby mu donesli rum a cigarety. Když se nemohl dočkat, vyběhl na dvůr jen v ponožkách, přeskočil plot a utíkal k nedalekému hostinci u Šťastných. Četníci jen přihlíželi.
Hospoda byla otevřena tak brzy proto, že četní diváci zásahu dostali žízeň. Příchodem Kanky ji však zase ztratili a rozprchli se. Křičící babičku vynesl hostinský a Štefan v tom pohostinném království osaměl. Četníci pořád jenom přihlíželi a Štefan otevřel dveře na dvůr, opřel se o ně a smutně koukal do oblak. Svěží dubnový vítr honil po nebi mračna a jemu se srdce svíralo. Co s tímto světem mizerným, kde už se ani nestřílí? Za tohle bojoval, tohle chtěl? Nevýslovně smutno bylo Štefanovi.
A pak přišel zdrcující útok Bezpečnosti. Nejdříve vhodili do hospody dva psy. Bývalý partyzán jednoho zastřelil, druhého postřeleného vyhodil oknem zpátky. To už se mu ale špatně dýchalo, protože na něj nasadili slzný plyn. Četník Mareček z Dalečína se přiblížil k oknu a vypálil dovnitř dávku. U potomků Šťastných dodnes schovávají od kulek poškrábaný stůl. Marně se Štefan kryl v přilehlé kuchyni za kredencem. Jedna odražená kulka mu pronikla do páteře a on věděl, že nemá šanci. Přesně podle partyzánských zásad zvedl zbraň proti sobě a střelil se do hlavy. Když ho četníci odnášeli k sanitce, zapálili mu cigaretu, aby se partyzánovi lehčeji odcházelo z tohoto krvavého údolí, na jehož zabarvení se značně podílel.
Bývalý Šťastného hostinec dnes
Druhého dne, 16. dubna 1955, zemřel v Brně Štefan Kanka, partyzán vyznamenaný Československým válečným křížem 1939 a sovětskou medailí Partyzán Vlastenecké války I. stupně. A to byl konec partyzánských akcí na Vysočině.
Literatura:
Kubín, M.–Jurman, H.–Vomela, P.: Partyzánská odysea aneb Osud Věry Pilařové. Dr. Ing. Milan Kubín, Praha 2012.
Nebojsa, B.: Jak to bylo s partyzány. Zubří země, Štěpánov 2022 (3. vydání)
Foto: Hynek Jurman, Milan Kubín
Archiv autora, věnováno rodinou Fulínovou
Ilustrativní skica, ideogram.ai
