Masarykovi půjčil plavky! Vladimír Šťastný vyprávěl, až by Hrabal záviděl

Jak se tak pídím po všem možném, co stojí za řeč, nemohl jsem nepřipadnout na zajímavé osoby. Kumštýře nejrůznějšího zaměření. Mistry slova, barvy, tónu, vědy. Ale i sportovce a jinak zajímavé osoby. Lidi statečné a příkladné, a současně občas chybující. Měl jsem na ně štěstí, jaké mívá člověk, jenž se nevzdává a stále něco hledá, o něco se pokouší, i když se mu dlouho stavba drolí…

V roce 1899, kdy pomalu končilo století, se i na Vysočině děly věci! Třeba u Polné byla o Velikonocích zavražděna Anežka Hrůzová a následné útoky na Židy rezonovaly až ve Vídni. Na podzim se do sporu vložil T. G. Masaryk a dne 6. listopadu 1899 vydal brožuru Nutnost revidovati proces polenský. Ještě téhož dne byla konfiskována… A téhož dne se ve Víru na řece Svratce narodil hostinskému Šťastnému syn Vladimír. Z potomka hostinských a zakladatelů turistiky vyrostl báječný vypravěč a propagátor krás zdejšího kraje, pan Vladimír Šťastný.

Rodina Šťastných ve Víru pečovala od 19. století o turisty, vyráběla vlastní bylinné kořalky i nealkoholické nápoje, propagovala turistické cíle na pohlednicích, odznacích, štítcích na hůl. Když jsem dorůstal, stále se radilo cestujícím směřujícím do Víru: „Stav se tam u Šťastného!“ Říkalo se to, i když už byl slavný podnik zavřený. Já v něm už nikdy nebyl, neznal jsem ani osobně nikoho z rodiny bývalých majitelů. V létě 1984 jsem jel vlakem služebně do Brna a v Tišnově při přestupu si ke mně přisedli dva dědoušci. Byli vysvátkovaní, celí v černém, jeli na kremaci, jak se dalo uhodnout. Jeden z nich se stále zajímal o hotely i hostince na celé trase a mě se zeptal na nedvědického hoteliéra. Neznal jsem ani toho, ale protože tazatele ten druhý tituloval také jako hoteliéra a mluvil o Víru, dovolil jsem si hádat:

„Nejste vy pan Šťastný?“

Přitakal radostně a začal mi vyprávět o všem možném, sotva jsem stačil vstřebávat. O Janu Masarykovi, Karlu Čapkovi, Aloisi Mrštíkovi, Bezručovi i Těsnohlídkovi, které všechny osobně znal, protože všichni jezdili do Víru právě k nim, ke Šťastným. Připadal jsem si jako v jiném světě! Také mi hned ukázal dopis od doktora Steinbacha z New Yorku, který zrovna vezl u sebe. Stejný Steinbach byl kdysi láskou Olgy Scheinpflugové a ještě po komunistickém puči jí nabízel sňatek!

„Byl to poslední lékař Karla Čapka a Jana Masaryka. Žid, co utekl před Němci a podruhé před komunisty. Já s ním hrával ve Víru divadlo. Podívejte, jakou on dostal od nějakého básníka skladbu: Domov je zcela jinde - marné snahy, na to vsadím tucet piv. Můžou vyhnat Steinbacha z Prahy, ale Prahu z Karla nikoliv.“

Steinbachovy tištěné vzpomínky se mi dostaly do rukou až o sedm let později a já v nich pak našel tolik jmen, která jsem mezitím vyslechl od Vladimíra Šťastného! Nejen Čapka a Masaryka, ale Steinbach vzpomínal na novináře Ferdinanda Peroutku, ministra Jaroslava Stránského a třeba i na Ivo Ducháčka, jehož hlas jsem dobře znal z vysílání Hlasu Ameriky, který mi v éře komunismu zpříjemňoval každý večer. Ducháček vysílal svůj oblíbený Nedělní zápisník pod pseudonymem Martin Čermák a já už mezitím četl u Šťastných jeho dopisy. Každou takovou známostí u mě stoupal Vladimír Šťastný v ceně.

Se zájmem jsem tedy dočetl Steinbachův dopis a vyslechl další pozoruhodnosti. Čiperný, starý pán mě upoutal a já se s ním v Brně srdečně loučil. S pozváním do Víru. Toho jsem využil hned o čtyři dny později, protože jsem stále musel myslet na tu spoustu osobností, která mířila zrovna do Víru. A chtěl jsem se dozvědět co nejvíce. Pan Vladimír Šťastný mi ukázal pamětní knihu návštěv, věnoval mi štítek štěpánovských železáren, který se připevňoval na turistickou hůl a půjčil mi několik knih. A samozřejmě vyprávěl. Třeba o třech Rusech, kteří se v roce 1910 zastavili ve Víru na své pouti kolem světa. Nebo o dvou Němcích, kteří odstartovali z Bonnu v balónu a vítr je nezanesl nikam jinam než do Víru! Byl bych Šťastnému uvěřil, že každý, kdo za něco stál, musel Vírem projít!

Vždyť on doma pamatoval návštěvy opravdu význačné. V jejich hostinci se osvěžoval Petr Bezruč, Alois Mrštík, Karel Čapek, Eduard Bass, Rudolf Těsnohlídek, Ferdinand Peroutka, Emma Destinnová či Rudolf Firkušný. Také Jan Masaryk. Jeho otec Tomáš u Šťastných ve Víru hledal v roce 1906 letní byt, ale neuspěl, neboť pro něj neměli potřebný počet místností. Masarykův dopis však mají u Šťastných dodnes zarámovaný. A podpisy většiny slavných hostí se zachovaly v pamětní knize.

A tak jsem od té doby cestoval do Víru. Poznal jsem tam opravdu báječného člověka a jezdil za ním každou chvíli! V turisty vyhledávaném Víru na řece Svratce prožil celý svůj dlouhý život a samozřejmě mi vyprávěl i o svých předcích. Jeho děd František (1836–1908) pocházel z Chudobína, koupil usedlost ve Víru, založil tu hostinec a podporoval turistický ruch. Dodnes má na zdi domu pamětní desku coby zakladatel turistiky. Jeho syn František (1875–1949) pozvedl podnik k proslulosti, neboť měl podnikatelského ducha a byl mistrem reklamy.

A zakladatelův vnuk Vladimír toužil být hercem a rád alespoň ochotničil. Pomáhal také v rodinném podniku, pak se stal poštmistrem. Oženil se až jako čtyřicetiletý, v květnu 1939 si vzal Aničku Sobotkovou z Radešínské Svratky. A dočkali se spolu stejně zlaté svatby. Za války pomohl mnoha lidem i odbojářům, sám byl také zatčen. Byl veselý a uměl báječně vyprávět. Rád třeba vzpomínal, jak předváděl u stavidla letním hostům vodníka. Nebo jak půjčil Janu Masarykovi v parném létě plavky. Našel však jediné volné plavky dámské, a tak se náš slavný diplomat koupal ve Víru právě v nich! Básník Jan Skácel, jehož verše s chutí ilustrovala právě Šťastného dcera Anna Poustová, o pábitelských schopnostech Vladimíra Šťastného prohlásil: „Hrabal by bledl závistí.“

Dost jsem se dozvěděl o událostech z konce války, i když jsem tehdy psaní o partyzánech zdaleka neplánoval. Uspěl jsem u něj samozřejmě při sběru pověstí a vyprávění do svých dvou sbírek. Když z nich žáci vírské školy nacvičili v roce 1993 divadelní představení, pozvali mě jako autora a pana Šťastného jako hosta. V hledišti byly samé malé židličky, jen jedno velké křeslo. Pan Šťastný přišel dříve a do křesla se usadil. Děti ho však počaly vyhánět, že ne, že to křeslo je pro starého pana Jurmana. Nemohly vědět, že jsem skoro o šedesát let mladší než můj vírský přítel. Já mu to křeslo rád postoupil.

Z mnoha vyslechnutých příhod zmíním alespoň vzpomínku na novináře Otýna Břeňka. Vladimír Šťastný si v brněnské kavárně Bellevue přisedl ke zchátralému staříkovi, jenž sotva zašeptal:

„Odkudpak jste?“

„Od Bystřice,“ odtušil mladý pan Vladimír.

„Jé, já tam jezdil. Do Víru k Šťastným!“

Překvapený mladík se nenápadně zeptal číšníka, s kým to sedí.

„To je Otýn Břeněk, poslední brněnský bohém. Bude rád, když mu zaplatíte kávu.“

Šťastný tak učinil, odjel domů a za tři dny se dočetl v novinách, že brněnský bohém Břeněk zemřel. Zmiňovaný skutečně do Víru jezdil a pan Šťastný mi ukázal báseň Nedekadentní, kterou přímo u nich napsal Otýn v roce 1901 za nějaké to pivo.

Když začínal rok 1994, vyšlápl jsem si navzdory mrazu 7. ledna do Víru na kole a nechal si Vladimíra podepsat do cyklistického notýsku. Chápal jsem vzácnost jeho pozemského bytí. V červnu 1994 jsem jej ještě stačil vyfotit. Dvacátého srpna Vladimír tradičně přihlížel vírskému maratónu, v úterý 23. srpna si sám uvařil kafe a během řeči, jen jako mimoděk, pronesl k manželce: „A kremaci mi nedělej, ani rozloučení v Bystřici. Chci obřad od domu.“

A zase mluvil o jiných věcech, poslouchal Svobodnou Evropu, sledoval televizi. Ráno ve čtyři hodiny zasténal a o půl šesté zemřel. Podle posledního přání odpočívá v rodinném hrobě pod tújí u zdi, mezi vírskými přáteli, které měl tolik rád. Jen o kousek mu uniklo jeho přání žít ve třech stoletích.

Všechny tři dcery manželů Šťastných si našly důležitou životní roli. Nejstarší Anna Poustová (1940–2015) byla skvělou malířkou a ilustrátorkou. Režimem pronásledovanou. Eva Sklenářová (*1941) pracovala v evangelické církvi a Vladimíra Šťastná (*1945) byla psycholožkou a ředitelkou poradny pro mezilidské vztahy ve dvou pražských okresech.

Dne 6. 11. 1999, kdy by se Vladimír dožil stovky, jsem přijel do Víru na kole a u hrobu se sešel s Petrem Vejrostou z Nedvědice, jenž přivedl děti z turistického oddílu. Poklonili jsme se památce Vladimíra Šťastného a s úsměvem a radostí zavzpomínali na bodrého člověka.

Tento zemitý, nezištný propagátor Vysočiny, vlastenec v nejlepším slova smyslu si určitě zaslouží vzpomínku všech, kteří ho znali. Po právu jsme mohli číst na parte před jeho jménem titul „DOBRÝ ČLOVĚK“.

Literatura:

Jurman, H.: Nesmazatelné stopy. Zubří země, Štěpánov 2004.

Foto: Hynek Jurman a archiv autora