Byl Stalinovým pacholkem? Co vlastně řekl Jan Masaryk?

Mám rád Jaroslava Čvančaru, vždy si máme o čem povídat. Samozřejmě o 2. a 3. odboji, nejvíce o Antropoidu a Mašínech, ale třeba i Foglarovi a také o Janu Masarykovi. O něm toho už bylo a bude napsáno mnoho, sám jsem tu uváděl dva články na toto téma a Jaroslav teď chystá nový dokument. Příběhů o něm přibývá, košatí se, často jeden vyvrací druhý, některé se doplňují. Při našem březnovém setkání v Lošanech jsme se s Jaroslavem v hodnocení osoby Jana Masaryka shodovali, zvláště jsme probírali poslední měsíce jeho života. Že se svojí nerozhodností také podepsal pod snadný nástup komunistů k moci! Že tolik stál o funkci prezidenta, do níž nemohl být bez komunistů zvolen, že se zřejmě snížil k roli nejsmutnější. K roli užitečného idiota! A narazil, nejhůře jak mohl…

„Větu, že se vrací z Moskvy jako Stalinův pacholek či poskok ale neřekl,“ mínil Jaroslav.

To mě trošku zarazilo, s tím výrokem jsem si zatím hlavu nelámal. Celkem jsem o něm nepochyboval, jako asi většina lidí. Každý si o tom ale může myslet, co chce. Začalo mi to teď vrtat hlavou a rozhodl jsem se hledat pravdu u autorů zasvěcených. U kritika a filozofa Václava Černého a někdejšího ministra spravedlnosti Prokopa Drtiny, jenž byl s Masarykem osobně v Moskvě při té blamáži se Stalinem. Ten by měl vědět nejvíce.

Prokop Drtina v knize Československo můj osud věnuje celou kapitolu Marshallovu plánu. Tedy plánu na evropskou obnovu, na přijetí americké pomoci poválečné Evropě. Pozitivně se k němu stavěli i naši představitelé v čele s Benešem a Gottwaldem. Drtina vzpomíná, že k tomu byla svolána schůze do Paříže na 12. 7. 1947 a celá naše vláda byla pro, i komunisté. Ale vzápětí přišlo pozvání pro vládní delegaci do Moskvy. Prý na projednání 3 otázek: účast na konferenci, připravovaná smlouva čs.-francouzská a jednání obchodní a hospodářské. Před odletem měl říct Beneš Drtinovi: „Jsem rád, že jste v delegaci vy. To víte, on Jan tam mnoho statečnosti neukáže.“

Odlétali 10. 7. a kromě Gottwalda, Masaryka a Drtiny cestovalo ještě 6 dalších osob (úředníci a tajemníci). Stalin přijal odděleně Gottwalda a dal mu příkaz Marschallův plán nepřijímat a na jednání nejet. Byl by to akt nepřátelství vůči SSSR, porušení smlouvy se SSSR! Drtina zapsal: „…tehdy jsem vůbec nepochyboval, že Gottwald má ze Stalina strach.“

Kupodivu Masaryk Stalinovi namítl, že Marschallův plán není spojován s žádnými „protisovětskými tendencemi“. Drtina: „Mluvil velmi dobře, byl jsem s ním spokojen.“

Jenže delegace jako celek couvla, poslala domů depeši a druhého dne vláda přihlášku do Paříže odvolala. Drtina uvádí: „Jan Masaryk odmítal kamkoliv jít, seděl ve svém pokoji a zdálo se mně, že je na pokraji své kvartální melancholické etapy. …Byli jsme z toho oba pochopitelně pohněváni i smutni…“

V pátek 12. 7. tedy došla zpráva z Prahy, že vláda odvolává účast a večer následovala večeře u Stalina. Druhý den dopoledne letěla delegace přímo do Ruzyně. Ve veřejnosti panovalo velké zklamání a Beneš navíc za jejich nepřítomnosti prodělal velký záchvat mrtvice. Ležel v Sezimově Ústí a podle Drtiny „určité postižení zůstávalo v pohybu i řeči“.

A teď k tomu „slavnému“ Masarykovu výroku. Na s. 347 Drtina uvádí: „Neměl jsem tedy pocit, že jsem do Moskvy odjížděl jako ministr svobodného státu, a že se vracím jako poskok nebo lancknecht Stalinův, jak se údajně doma vyjádřil Jan Masaryk. V literatuře poúnorové se tvrdí, že něco takového řekl Jan hned po příletu na letišti v Ruzyni Ivanu Herbenovi a opakoval to pak i jiným. Mě to dost překvapilo, když jsem to četl, neboť Herben nás skutečně tehdy v Ruzyni očekával, jel pak se mnou v mém voze do Prahy a já ho jako šéfredaktora Svobodného slova hned za čerstva informoval o svých dojmech… Ale nepamatuji se, že by mně byl o takovém výroku Masarykově něco říkal. Byl bych se proti němu hned ohradil, neboť já jsem to tak necítil. To byl zase jeden z obvyklých i líbivých Masarykových aforismů, jež s takovou vtipnou snadností pronášel a na nichž zpravidla bylo pravdy trochu, které však často byly jen vtipem a zůstaly jen vtipem. …Pokládám proto za nutné se od Masarykova názoru i postoje distancovat…. Mně však v Moskvě ani po cestě nic takového neřekl. To si přede mnou říci netroufal. Kdybych to byl já takto cítil jako on, byl bych po návratu do Prahy především podal demisi, neboť bych prostě žádného lancknechta nikomu dělat nechtěl a také nedělal. To Jan neučinil, neučinil tak dokonce ani v únoru 1948, ač tím mohl komunistům svou popularitou uškodit a demokratům mohl politicky vydatně prospět.“

Takže by měl Jaroslav Čvančara pravdu a Masaryk nic takové neřekl? Jisté je, že to neuvedl před Drtinou. Možná je blíže pravdě Václav Černý. Ve 3. díle svých Pamětí uvádí na s. 156 nejdříve to, že Gottwald se „nikdy veřejně nesvěřil s obsahem a výrazem výtek, jimiž ho Stalin zahrnul ve zvláštním a osobním slyšení…“. A pak profesor dodává: „Jan Masaryk byl po návratu domů, ač jen v soukromém výroku, otevřenější: Jel jsem do Moskvy jako ministr nezávislého státu a vrátil jsem se jako Stalinův pacholek.“

Spíše bych se podepsal pod toto svědectví. Masaryk mlčel na veřejnosti, ale v soukromí ten sporný výrok říci mohl. Klidně jako fór, jako aforismus. Bonmot, řečeno dnešním slovníkem. Výrok se traduje, je pravděpodobný, ale jistě to nevíme!

Prokop Drtina prováděl vlastnoručně Zápis o návštěvě Stalina 9. 7. 1947 a ve své knize jej celý zveřejňuje od strany 683. Ze Stalinových výtek vybírá, že se hlásíme do Paříže jako jediný slovanský a východoevropský stát, že jde „jen o izolaci SSSR“ (dle Stalina, který to už vysvětlil Polákům a Jugoslávcům). Masaryk podle zápisu mluvil otevřeně o jejich situaci a žádá „jakousi náplast, gesto ze strany Sovětů“. Stalin slíbí 200 000 tun pšenice, také ječmen a oves…. Gottwald se „zmínil o našich internovaných a o rodinách Svobodových vojáků“. Stalin řekl, že je třeba, aby „se upozornilo na tyto věci“.

Konec, tím to považoval Stalin za vyřízené. Ať lancknechti či nikoliv, nic už tam naši delegáti nepořídili. Masarykovi snad stačila ta náplast s obilím, aby se mohl doma něčím pozitivním pochlubit. Ale po návratu žádný z účastníků nerezignoval. Takže byli asi spokojeni…

A když už jsme u těch citátů, ještě názor Václava Černého, co jej napadlo po ranní zprávě o smrti Jana Masaryka, „nalezeného v 5:20 ráno v pyžamu pod okny ložnice“. „…Znal jsem Jana Masaryka, věděl jsem, že je depresívní melancholik, a věřil jsem v tu chvíli tedy také na sebevraždu…“

Václav Černý nemohl všechno vědět a nevíme to dodnes ani my. Ale ještě mnohé se dočteme, o mnohém se bude diskutovat a už jen máloco se asi objasní…

Literatura:

Václav Černý: Paměti III. (1945-1972). Atlantis, Brno 1992.

Prokop Drtina: Československo můj osud. II./2. Melantrich, Praha 1992.

Foto: Hynek Jurman a Wikimedia commons – volné dílo