I rakve mají cenu! Litinové sarkofágy Mitrovských v Doubravníku

Kostel v Doubravníku je nejhodnotnější sakrální stavbou Pernštejnů a jedním z nejpozoruhodnějších děl z přelomu gotiky a renezance u nás. Chrám Povýšení sv. Kříže byl stavěn z nedvědického mramoru v letech 1535–1583. Četné kamenické značky dokládají, jaké množství mistrů kamenických zde pracovalo. Stavba je trojlodní (52 × 26×17 m), hlavní loď má síťovou žebrovou klenbu, vedlejší lodě pak křížovou i žebrovou. Západní věž má dnešní podobu z roku 1792. Mramorový portál s erbem Pernštejnů a pamětním nápisem z roku 1557 byl vsazen do jejího průčelí až v 60. letech 19. století. Předtím byl součástí jižního vchodu. Renezanční kazatelna je uměleckým dílem, stejně tak zaujme křtitelnice z bílého mramoru z roku 1601. Pořídili ji tehdy luteráni. Dřevořezba křížové cesty a socha Ukřižovaného (autorem zřejmě Myslbek?) pocházejí z kostela sv. Linharta v Mušově. Ostatně i další mobiliář z kostela na ostrůvku pod Pálavou skončil nedaleko. Boční oltář v Černvíru, židle v kapli v Pivonicích. Výmolovy doubravnické varhany (1760–1761, nákladná rekonstrukce 2006–2013) patří k nejlepším nástrojům v našich zemích a jejich zvuk byl často vysílán rozhlasem. Dvě krásné vitráže vedle hlavního oltáře věnoval kostelu ing. Osvald Životský v roce 1905. Tehdy zrovna dostavěl železniční trať z Tišnova přes Doubravník do Žďáru.

Kostel měl své předchůdce, jež sloužily za místo posledního odpočinku starých Pernštejnů. Jejich náhrobky se většinou nedochovaly, nejstarší je dnes z roku 1449 a patří Kateřině z Pernštejna. Krásných mramorových náhrobních desek z 15. a 16. století se zachovalo šest. Dva náhrobní kameny najdeme ještě v dlažbě.

V pernštejnské hrobce pod kněžištěm odpočívá i snad nejslavnější Vilém II. z Pernštejna († 1521), který byl dle Palackého pro české země důležitější než v té době král. Právě on v závěti inicioval stavbu současného kostela. Jeho syn Jan z Pernštejna († 1548) byl uložen do ještě nehotové stavby kostela. Krátce zde byl jako poslední uložen i jeho syn Vratislav († 1582), jenž našel po roce definitivní místo posledního odpočinku nedaleko českých králů v katedrále sv. Víta na Pražském hradě. Jeho monumentální figurální sarkofág z červeného mramoru můžeme vidět v chórové kapli sv. Vojtěcha dodnes.

Doubravnickou hrobku vyrabovali Švédové během obléhání Pernštejna v roce 1645 a odvezli dle legendy stříbrné a cínové rakve. Ovšem stříbrné rakve nemají ani poslední Rožmberkové či císař Rudolf II., mohlo jít tedy spíše o výzdobu cínem. Ještě v roce 1972 uváděl řídící učitel Leopold Mazáč: „V kostele je ukazována lebka a stehenní kost, které podle tradice jsou kosti Viléma z Pernštejna.“ Kalva lebky vystavovaná s hnáty na polštáři však podle antropologů patřila ženě a byla vrácena do hrobky (naposledy otevřené roku 2023). Rodem Pernštejnů pohřbívání v doubravnickém kostele neskončilo. K jejich hrobce pod kněžištěm téměř přiléhá pod lodí dnes prázdná klenutá hrobka hrabat Lichtensteinů z Kastelkornu, v 17. století majitelů pernštejnského panství. Krátce po polovině 19. století se k zásadní změně rozhodl Vladimír hrabě Mitrovský. Díky tomu je zde ke spatření největší celek zachovaných štěpánovských odlitků. Starobylé štěpánovské železárny kdysi prosluly výrobou munice a v roce 1814 zase převážným odlitím a celkovým sestavením prvního parního stroje, který se kdy v Rakousko-Uhersku v praxi uplatnil. Poté se kromě všemožného sortimentu odlévala i umělecká litina a odsud už byl krok k odlití litinových rakví do doubravnického kostela. Právě v nich spočívají členové rodu Mitrovských a jejich příbuzní.

Rod Mitrovských z Mitrovic a Nemyšle pocházel z Nemyšle u Tábora a poprvé se připomíná v roce 1373. Jeho původ tedy neměl nic společného s hradem Mitrovem na Vysočině, přesto se Mitrovští za Antonína Bedřicha (1770–1842) stali vlastníky mitrovského i moraveckého panství. Osvícení členové rodu se v té době zasloužili o rozvoj moravské vědy, vlastivědy, vzdělání i zakládání muzejních sbírek.

Arnošt Matyáš koupil v roce 1731 Bystřici nad Pernštejnem i Zámeckou (dnes Dolní) Rožínku, dal upravit kostel Nejsvětější Trojice v Bystřici a zbudoval v něm v roce 1735 rodinnou hrobku. Pochován však byl v Brně v kostele Máří Magdaleny u františkánů. Syn Maxmilián Josef zcela přestavěl kostel v Rozsochách i s hrobkou, v níž byl v roce 1782 pochován. Jeho syn Jan Nepomuk upravil Zámeckou Rožínku, postavil tam i lesopark s pozoruhodnými stavbami a pod kaplí Templ zřídil svoji hrobku. Byl v ní pochován v roce 1799, manželka Antonie pak roku 1804. Jeho syn Vilém Mitrovský si vzal v roce 1818 za ženu Josefínu baronesu Schröflovou z Mansberku a s ní vyženil i část hradu Pernštejn, zbytek později dokoupil. Jako jediný žádnou hrobku nebudoval, raději postavil školu v Dolní Rožínce a pilu na Hodůnkách. Až jeho syn Vladimír I. v roce 1867 dokončil hrobku právě v Doubravníku. Do první rakve byl podle tradice přenesen v roce 1907 Jan Nepomuk s chotí, neboť jejich hrobka v Templu byla v roce 1903 vykradena.

Pernštejnské panství pak drželi Mitrovští až do konfiskace v roce 1945. Do 30. ledna 1931 jim patřily i štěpánovské železárny. Vladimír II. přestavěl revír u Hodonína, kde zbudoval jagdsalon. Vybudoval také vyhlídku Maria Laube, kam nosili jeho postiženou dceru. Podporoval budování železnice a také štěpánovské železárny. V Borovci chtěl vybudovat elektrocentrálu. Mitrovští museli po válce opustit vlast a vymřeli Hugem v roce 1980, když jeho bratr Karel zemřel už v roce 1969 a Vladimír III. (narozen 1901, poslední majitel Pernštejna) skonal 26. 9. 1976. Tihle poslední členové rodu už zemřeli v Rakousku, doma spočívají jen jejich předkové.

V letech 1863–1867 (vysvěcena 1868) nechal přistavět hrabě Vladimír Mitrovský (1814–1899) k severní straně doubravnického kostela nákladem 70 000 zlatých pseudogotickou hrobku pro členy svého rodu a pořídil do ní litinové rakve, které byly odlity ve Štěpánově. Oltáři v hrobce dominuje socha Krista od pražského sochaře Emanuela Maxe z roku 1866. Kamenické práce jsou z nedvědického mramoru. Protože byla stavěna pro potomky i předky, došlo k přenesení ostatků mnohých příbuzných Mitrovských z dalších pohřebišť. Především jde o předky Schröflů z tzv. lichtenštejnsko-kastelkornské hrobky, která byla zbudována pod hlavní lodí nedaleko původní hrobky pernštejnské. A pak i o vzpomenutého Jana Nepomuka s manželkou z hrobky v Templu. Měli zde být uloženi do společné rakve v roce 1907. Do té však byl 3. 6. 1907 uložen také Antonín Bedřich III., císařský pobočník, jenž zemřel 30. 5. 1907 v Praze. Je pravděpodobné, že při jeho pohřbu byly vloženy i pozůstatky výše zmíněných. Tento první sarkofág jako jediný nemá autentiku, tedy textovou tabulku. Ve druhém sarkofágu se nachází ostatky Antonínova děda, politicky nejúspěšnějšího Antonína Bedřicha I. hraběte Mitrovského (†1842). Ten byl moravským zemským hejtmanem, nejvyšším českým a prvním rakouským kancléřem, rytířem Zlatého rouna a  čestným občanem Vídně. Byl pohřben v Brně a přenesen do Doubravníka až v roce 1902.

V hrobce, projektované architektem Schlepsem, se nachází celkem 19 litinových sarkofágů. V nich je uloženo jmenovitě 6 mužských členů rodu hrabat Mitrovských (plus 1 přímo nejmenovaný, zřejmě Jan Nepomuk i s chotí), dále manželky těchto Mitrovských i neprovdané dcery a baron Schröfl se synem a jeho chotí. V jednom malém sarkofágu odpočívá novorozenec (Alžběta komtesa Mitrovská +1888). Podle tradice byl každý nebožtík balzamován, uložen nejdříve do dřevěné rakve, s ní do cínové a nakonec do litinové. Byl zde pohřben i zakladatel hrobky Vladimír Mitrovský († 6. 4. 1899), předtím jeho dvě manželky a dokonce čtyři jeho předčasně zesnulé děti. Jako poslední byli do hrobky uloženi manželé Mitrovští, kteří zemřeli v rozpětí necelých tří týdnů. Jedná se o dědice Vladimíra II. Mitrovského (27. 7. 1864 – 21. 1. 1930) a jeho druhou ženu Marii Baworowskou (2. 7. 1869 – 9. 2. 1930). První manželka Alžběta zemřela již roku 1888, tak jako její dcera (dětský sarkofág vedle matčina).

Sarkofágy zdobí erby Mitrovských s hodnostními hraběcími korunami i pernštejnské zubří hlavy, rovněž tak rodové erby manželek. Nechybějí tabulky s údaji o zemřelých, erb Mitrovských a rodové heslo Věčný, protože čistý. Jsou nejen dokonalým slévárenským dílem, ale mají i vysokou hodnotu uměleckou. Jsou k nim totiž připojeny litinové symboly pomíjivosti života – kříž, lebka, obrácená pochodeň, přesýpací hodiny. Modely lebky i erbu byly ve štěpánovské slévárně ke spatření ještě krátce před pádem komunismu.

Slévárenský odborník doc. Vladimír Ustohal o rakvích naznal, že se jedná o „unikátní doklad uměleckého a zároveň řemeslného zpracování v bývalých železářských hutích ve Štěpánově. Je jistě ke škodě, že není v soupisu technických či historických památek a že jí není věnována přiměřená péče.“ Farnost a městys Doubravník tuto skutečnost v rámci revitalizace celého chrámu v letech 2020–2024 napravili!

Literatura:

Jurman, H.: V nejkrásnějším údolí na světě. Zubří země, Štěpánov 2014.

Kol.: Doubravník v dějinách 1208-2008. Městys Doubravník, 2008.

Leopold Mazáč: Doubravník. MNV Doubravník, Doubravník 1972.

Konzultace s PhDr. Zdeňkem Kubíkem.

Foto: Hynek Jurman