Pernštejnské dámy rodily a udávaly tón v politice

Vratislav z Pernštejna podporoval všude zájmy španělského krále a celý svůj dům podřídil vkusu své španělské manželky. Marie de Lara mu za 27 let porodila 21 dětí, 8 chlapců a 13 děvčat. Otce přežili z chlapců jen 21letý Jan a 7letý Maxmilián. Ten byl snad připravován na post olomouckého biskupa, jeho příznivcem byl papež Kliment VIII. Ale v roce 1593 18letý Maxmilián zemřel. V Římě má v bazilice Panny Marie Větší honosný náhrobek, epitaf s bustou a pernštejnským erbem.

Jeho bratr Jan byl strůjcem a uživatelem důmyslného obléhacího zařízení, pernštejnské petardy. Šlo o malé dělo s krátkou hlavní a velkou ráží. Připevnilo se na bránu a po odpálení byla cesta do hradu či města volná. V únoru 1587 se oženil se svou sestřenicí Marii Manrique de Lara (dcera matčina bratra). Prodával statky, i rodové panství Pernštejn. Matka mu po svatbě předložila účet, že jí za léta 1582–1587 dluží 26 639 kop 38 grošů a 1 peníz míšeňský. Při obléhání pevnosti Ráb 30. 9. 1597 ho trefila koule do prsou a oddělila hlavu, levou ruku a levé rameno. Na podzim ho přivezli z Uher roztrhaného na kusy. Vdova Marie Manrique se pak stala hrdinkou mnoha milostných a politických afér, zvláště proslula vztahem s Karlem Lichtenštejnem. Byla označena i za „dvorskou kurtizánu“.

Z 13 Vratislavových dcer se dospělosti dožilo 7. Rod byl katolicky vyhraněn a doma proto hledaly dcery těžko ženichy. Nejmladší Bibiana z Pernštejna (asi 1579-1616) byla považována za nejkrásnější dámu císařského dvora v Praze. Provdala se z lásky roku 1598 za italského markýze.

Z Vratislavových dcer nejvíce proslula krásná Polyxena. Poprvé se vdávala 11. ledna 1587, kdy byla svatovítská katedrála do posledního místa naplněná. Ženich Vilém z Rožmberka měl 52 let, nevěsta 20. Vdova Marie de Lara byla celá v černém, stále ale krásná a vedle ní stálo osm neprovdaných dcer. Patřily stále k nejvznešenějším nevěstám, ale přestávaly být nevěstami bohatými.

Polyxena „byla už nevěstou trochu přestárlou a lidé se nad jejím věkem pozastavovali více než nad věkem ženicha, který mohl být jejím otcem,“ píše Janáček. Od zásnub viděla ženicha jen málo. Na hostinu dorazil sám císař Rudolf II. Co se snědlo, je přesně zapsáno: 36 jelenů, 49 srnců, 1 290 zajíců, 5 800 kaprů, 11 560 kvíčal a vypilo se 150 sudů bílého piva, 70 věder rýnského vína.

Vilém z Rožmberka ale zemřel 31. 8. 1592, Polyxena během pohřbu „hlasitě naříkala, spínala ruce a upadala do krátkých mdlob“. Měla 25 let a do konce života jí nezbývalo nic než truchlení. Vilém byl ohleduplným manželem a neubližoval. Daroval jí Roudnici.

Jako manželka nejvyššího purkrabího se setkávala s předními pány i dámami. Na Krumlově, na Kratochvíli i v pražském paláci hostila papežského nuncia a jiné diplomaty. Ale zůstávala pouhým divákem. Až jako vdova mohla Polyxena projevit iniciativu. Na rozdíl od jiných dam dokázala uvažovat a jednat. Karel starší z Žerotína jí v dopise otevřeně označil za „první dámu Království českého“. Protože smyslem (rozuměj intelektem) převyšuje všechny své současnice. Jako bratrský intelektuál si nedovolil vyjádřit k Polyxenině kráse, ale vnímat ji musel.

Tehdy se zrodil na Pražském hradě pozoruhodný salon. Marie Manrique de Lara měla svůj fraucimor od 90. let, kdy už byly všechny její dcery dospělé. Syn Jan se potloukal po vojenských táborech, zatímco matka bojovala s existenčními starostmi a bohatí ženichové nepřicházeli. V pernštejnském (často přezdívaném španělském) salonu docházelo ke schůzkám exponovaných politických osobností a pernštejnský fraucimor získával věhlas v dobrém i ve zlém slova smyslu. Především dobyl pověst významného politického článku. A významného opěrného bodu katolické politiky.

Syn Jan padl v roce 1597, o dva roky později zemřel zeť Albert z Fürstenberka a současně musela Marie prodat v roce 1599 Plumlov. A stále probíhal inkviziční proces proti její dávno zemřelé matce. Pražské aristokratické společnosti však kralovala Marie s ovdovělou snachou Marií z Pernštejna a svými dcerami. Marie Manrique, vdova po Janu z Pernštejna, měla šarm i po čtyřicítce. Jana si vzala v únoru 1587 ve Vídni, jen několik týdnů po svatbě Polyxeny a Viléma z Rožmberka. Marie vládla později pernštejnskému salónu a uchvátila Karla z Lichtenštejna. Jejich aféra byla veřejná a Lichtenštejn se tím zkompromitoval společensky, politicky i lidsky. Janáček míní, že Marie Manrique byla krásná, duchaplná a cílevědomá neřestnice. Měla i další skandály, až se v lednu 1606 provdala v Praze za hraběte Bruna z Mansfeldu.

Pokud jde o Polyxenu, Pavel Skála ze Zhoře o ní zaznamenal: „Žena nadmíru velkomyslná a římanka tuhá…“ Měla rozhled a schopnost vlastního úsudku. Nebyl jí určen úděl smutné vdovy, dostala přece jen nabídku k sňatku. Bylo jí 36 let a Zdeňku Vojtěchu Popelovi z Lobkowicz 35, když je 23. 11. 1603 sezdal pražský arcibiskup. Lobkovic byl uznávanou hlavou české katolické šlechty. Potěšení nad sňatkem projevil i císař Rudolf II. Daroval jim malý domácí oltář a k dispozici na hostinu propůjčil rožmberský palác na Hradě.

V pokročilém věku 42 let přišel i vymodlený dědic, Václav Eusebius František z Lobkowicz. Rodiče z něj měli jenom radost. Když jezuité věnovali císaři Matyášovi, jeho manželce a vzácným hostům 24. 2. 1617 divadelní představení, vystoupil v něm i Polyxenin osmiletý syn. To už politická situace houstla, až se Praha vrátila k zavedené tradici. Defenestraci!

Vyhozeni z okna pražského hradu byli 23. 5. 1618 místodržící Vilém Slavata i Jaroslav Martinic a písař Filip Fabricius. Smrti unikli o vlásek. Slavata byl vážně zraněn, Martinic méně a první pomoc jim poskytla právě Polyxena. Povolala lékaře a o Slavatu pečovala i v následujících týdnech. Její dům byl střežen, a tak neriskovala bezhlavý útěk. Až několik týdnů po defenestraci odjela i se synem do Vídně k manželovi. Slavata (1572–1652) sepsal o defenestraci memorandum, hraběnka Turnová si pořídila opis. Ve svých pamětech obhajoval útočný kurs katolické politiky. Kdyby Zdeněk Vojtěch Lobkowicz neprodléval jako kancléř u vídeňského dvora, postihla by defenestrace zřejmě i jej. V prosinci Polyxena vyjednávala se zajatým dr. Jesseniem, aby se nevracel do Prahy. Odmítl a zaplatil životem. Po Bílé hoře získala Polyxena četné statky a pomohla s manželem řadě šlechticů k zmírnění trestů. Vilémovi z Lobkowicz zachránili život. Polyxena se zasloužila i o rodový archiv Pernštejnů a Lobkoviců.

Na podzim 1623 koupila Polyxena palác na Pražském hradě od synovce Vratislava, byla mu poručnicí. Tento Vratislav z Pernštejna se ve funkci rytmistra dostal pod velení Albrechta z Valdštejna. Litomyšl převzal až v roce 1627 a Polyxeně postoupil palác v Jiřské ulici. Stále patřil mezi nejbohatší aristokraty v zemi. V roce 1630 si koupil od Maxmiliána z Valdštejna honosný palác na Malostranském náměstí, kde je dnes Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR. Při rekognoskaci terénu byl 26. 7. 1631 těžce zraněn v potyčce se Švédy a zakrátko zemřel. Byl posledním mužským potomkem Pernštejnů. Všechen majetek odkázal sestře Frebonii (1596–1646).

Ta vydala 3. 9. 1640 zakládací listinu piaristické koleje v Litomyšli. Pravidelné vyučování tam začalo 2. 11. 1644. Frebonie chtěla být pohřbena v kostele Panny Marie Vítězné v Praze. Litomyšle se ujal její bratranec Václav Eusebius Popel z Lobkowicz. Frebonií byla vlastně založena vzdělanost v Litomyšli, stopa od ní vede až k Filozofské historii. Vedle šestitřídního gymnázia byla zřízena 1802 Františkem I. i studia filozofická. Tam přednášeli „otcové piaristé“, členové řádu, kterému kdysi patřilo litomyšlské gymnázium.

Zdeněk Vojtěch Lobkowicz zemřel v roce 1628 ve Vídni a Polyxena jej s mohutnými obřady pochovala v kapucínském klášteře v Roudnici, který spolu založili. Toho roku 1628 věnovala Pražské Jezulátko karmelitánům. Její Roudnice byla v roce 1631 vyloupena saským vojskem. Polyxena zemřela v 75 letech roku 1642. „Měla více nepřátel než přátel, ale nikdo se neodvážil pochybovat o její autoritě a o jejím intelektu,“ míní Josef Janáček.

Románovou trilogii Bitva věnoval Pernštejnům lidový spisovatel František Josef Karas (1876–1931). Všechny tři díly vyšly v roce 1922: Tajemná hlubina, Svědomí gladiátorovo a Halali. Karas si libuje v pikantnostech, takže v prvním díle neodolá svodům španělského kavalíra Marie de Lara a v druhém se zase Polyxena zamiluje do schovance Herkula. Poměr nezůstane bez následků a Polyxena ještě před sňatkem s Rožmberkem porodí tajně na hájence u dnešní Dolní Rožínky. Třetí díl se pak odehrává především v pernštejnském salóně na Hradčanech od roku 1602. Bitvou rozumí Karas 50letý zápas mezi katolíky v čele s jezuity a potomky husitů. Tajemnou hlubinou jsou pro něj jezuité a Bílá Hora je to halali: lovci uštvali silného medvěda a odtroubili halali.

Karas se kdysi četl častěji než Jirásek, dnes o něm ví málokdo. Z historického hlediska je trilogie slátaninou, zajímavější je autorova osobní zkušenost, kterou načerpal kousek od hradu Pernštejna. Než se pustil do psaní, aby pak celé týdny neměl ani na chleba, nastoupil svou křížovou cestu v nedvědických lomech. Když si rovnal záda, často utkvěl pohledem na siluetě hradu Pernštejna a přemýšlel, jak mohl tak rychle nejbohatší český rod zchudnout a vzápětí zcela vymřít. Později o tom napsal trilogii Bitva. Symbolický hrob byl Karasovi zbudován na Valašském Slavíně v Rožnově pod Radhoštěm a od roku 1982 tam odpočívají jeho ostatky skutečně. Osudy Pernštejnů včetně mimořádných dam rezonují mezi historiky a čtenáři.

Literatura:

Josef Janáček: Ženy české renesance. Československý spisovatel, Praha 1987.

Hynek Jurman: Čítanka Vysočiny. Zubří země, Štěpánov 2009.

Petr Vorel: Páni z Pernštejna. Rybka Publishers, Praha 1999.

Foto: Hynek Jurman