Místodržící pod sukněmi, Polyxena a Pražské Jezulátko

S pernštejnským rodem je spojen původ Pražského Jezulátka, resp. jeho převoz do českých zemí. Španělka Marie Manrique de Lara y Mendoza (1534–1608) byla přední komornou císařovny Marie. Provdala se za Vratislava z Pernštejna, zvaného Vratislav Nádherný. Ona a její dcera Polyxena z Pernštejna bývají historiky označovány za nejvýznamnější ženy české renezance.

Ovšem matka nevěsty Marie Isabela Briseňo byla nařčena z kacířství a zajímala se o ni inkvizice. Prchala po Evropě z místa na místo, až se ukryla ve Švýcarsku. Vratislav s Marií se jí neodvážili poskytnout azyl. Inkviziční proces byl zahájen až po její smrti (†1567), ale kacířské stigma na novomanželích leželo. Až v roce 1602 byla Marie Isabela in memoriam odsouzena jako kacířka.

Právě ona dostala tu podivuhodnou sošku od učitelky církve sv. Terezie z Avily pro svoji dceru jako svatební dar. Měla se předávat v rodě dále po ženské linii. Jedná se o milostnou sošku malého Ježíška ze dřeva, její povrch je ale potažen voskem. Podle legendy 47 cm vysokou sošku vyřezal mnich, jemuž se zjevil Ježíš v podobě dítěte.

Připisuje se jí zázračná moc, lidé prosí o pomoc, uzdravení, mír, někteří s důvěrou očekávají narození dítěte a mnozí se vrací s poděkováním. Marie de Lara měla své letní sídlo v Litomyšli a tam také střežila v arkýři Jezulátko. Právě díky Pražskému Jezulátku měla být v letech 1639 a 1641 Praha uchráněna před vpádem nepřátel.

Vratislav II. z Pernštejna (1530–1582) byl nejvyšším Kancléřem Království českého a držitelem Řádu zlatého rouna. Žil v přepychu, rozmnožil knihovnu v Tovačově, kupoval obrazy, postaral se o pernštejnský archiv, dbal o zahrady, přestavoval svá sídla, především Litomyšl. Zemřel 27. 10. 1582 na lodi cestou z augšpurského sněmu. Byl pochován v Doubravníku, po roce pak v Praze ve Svatovítské katedrále ve společnosti českých králů. Měl 21 dětí, přežili jej jen 2 synové a 5 dcer.

Dcera Polyxena (1566–1642) se stala výraznou postavou rodu Pernštejnů. Jako 21letá byla provdána za Viléma z Rožmberka (1587), jenž byl starší o tři desítky let. Stala se už jeho čtvrtou ženou, ale ani ona magnátovi potomky nepřinesla. Za Vilémova života od něj získala panství roudnické. Ovdověla a provdala se až v listopadu 1603 za Zdeňka Popela z Lobkovic. Jejich syn Václav Eusebius Popel se stal předkem všech dnes známých Lobkovicům. Ve svém paláci na Hradčanech držela Polyxena vyhlášený pernštejnský salon. Pobývala zde i 23. května 1618, kdy došlo k defenestraci tří úředníků. Ti pád z druhého patra přežili. Osud písaře Fabricia nebývá příliš uváděn, ale oba místodržící, Slavata a Martinic, našli útočiště právě u Polyxeny. Na obraze Václava Brožíka jsou oba pochroumaní místodržitelé zachyceni v zadním pokoji, ale podle legendy je měla věrná katolička Polyxena dokonce ukrýt pod své široké sukně před pronásledovateli. Defenestrace vedla k stavovskému povstání proti Habsburkům a tím i k rozpoutání třicetileté války.

Protože Polyxena neměla dceru, věnovala sošku klášteru bosých karmelitánů. Stalo se tak v roce 1628 po smrti manžela. Karmelitáni později umístili Jezulátko do kostela Panny Marie Vítězné na Malé Straně. Krátce po předání přišel v roce 1631 vpád nepřátel Sasů, ti sochu poškodili a zhanobili. Pohodili ji s ulámanýma rukama. V roce 1637 se řeholníci vrátili a s nimi i otec Cyril od Matky Boží, původem Lucemburčan. Vzpomněl si na dobu svého noviciátu a na mocnou přímluvu Jezulátka. Sošku našel mezi starým haraburdím. Při modlitbě se mu zdálo, že mu Ježíšek říká: „Smilujte se nade mnou a já se smiluji nad vámi, dejte mi moje ruce a já vám dám svůj pokoj, jak mne budete ctít, tak já vám budu žehnat!“ Otec Cyril nakonec dosáhl toho, že Jezulátku byly vyrobeny nové ručičky. Při vpádu Švédů 1639 již nebyla socha dotčena.

V roce 1655 byla soška slavnostně korunována pražským biskupem a v roce 1776 byl pro ni vybudován důstojný oltář. Soška zdobí 3. boční oltář vpravo. Pravicí dítě žehná, v levici drží zemský globus završený křížem – celý náš svět spočívá v jeho ruce. Na hlavě má korunu posázenou drahokamy. Korunek má také více, jednu přivezl papež Benedikt XVI. Dne 26. 9. 2009 přistál v Ruzyni a první pražskou zastávku učinil právě v chrámu Panny Marie Vítězné, aby se Jezulátku poklonil.

Sestry karmelitky oblékají sošku do oděvů barvy daného liturgického období, které se řídí podle církevního kalendáře. Oblečků je už na 300. Jeden věnovala v roce 1754 Marie Terezie.

Soška prožila rozličné osudy, byla dokonce i zcizena. K tomu došlo v noci na 1. srpna 1961, kdy byly ukradeny z kostela Panny Marie Vítězné liturgické předměty a též soška Pražského Jezulátka. Začal to vyšetřovat známý kriminalista, major Jaroslav Zahrádka s nadporučíkem Josefem Hyrmanem. Zámky u kostela ani ve dvoře nebyly porušeny. Kostelník Pavel Gallo zde pracoval už skoro 20 let a vypověděl, že do kostela vnikli dva muži a jeden jej omráčil kostelní svící, paškálem. Přitom ale na sobě neměl ani škrábnutí, ani modřinu. Kostelník pak změnil výpověď, neznámí jej měli ohrožovat nožem. Dovlekli jej do sakristie a tam musel vypít mešní víno! Měli hovořit podivnou slovansko-německou řečí. Pes skutečně zachytil stopu, kterou však ztratil ve stráni na Petříně. Informace o krádeži byla zveřejněna v tisku, načež se přihlásila doktorka Zajícová a sošku donesla. Byla bez šatiček i korunky, takže ji původně nepoznala. Nechal ji u ní její pacient Pavel Gallo a tvrdil, že ji zachránil před zloději. V jeho bytě pak kriminalisté objevili šatečky i korunku. Gallo se vymlouval, že voskovou sošku svlékl před zloději, aby jim dokázal, že je sama o sobě bezcenná. A pak prý ji ukryl v opilosti.

Zaplétal se do dalších lží, až na něj byla v říjnu podána žaloba pro krádež. Údajní dva zloději vypátráni nebyli a ani liturgické předměty se nenašly. V listopadu 1961 pražská prokuratura stíhání Galla zastavila. Slovák Gallo byl silně věřící katolík, abstinent s pečlivou povahou. Nestýkal se s rodinou ani přáteli a na Pražské Jezulátko byl velmi fixován. Podle psychologa měla tato fixace až sexuální podtext. Stoprocentní důkazy se nepodařilo shromáždit, případ nebyl nikdy uzavřen, ale soška se vrátila na svoje místo.

Před pár leta zaujaly veřejnost kejkle pana Babiše. Když potřeboval hlasy věřících, začal nosit po kapsách malé kopie Jezulátka a chlubit se tím. Ne, nepřišel se pokorně modlit, hodlal do kostela vtrhnout demonstrativně s celým štábem, což mu duchovní nepovolili. Docela směšná epizoda, kdyby nebyla tolik trapná a zcela symbolická pro jejího aktéra. Skutečná víra vypadá poněkud jinak…

Přímluva u Pražského Jezulátka pomohla mnohým vojákům i civilistům za 1. i 2. světové války. Někteří rodiče si u sošky vyprosili dítě a jezdí do Prahy poděkovat. Jiní lidé se uzdravili. Děkovných textů jsou v kostele na destičkách desítky, ne-li stovky. Jezdí se sem klanět věřící z celého světa, nejvíce španělsky mluvící národy. Kult Pražského Jezulátka je totiž v jiných zemích větší než u nás. Po světě se stavějí na jeho počest svatyně a vznikají kopie sošek. Nejvíce ve Španělsku a Itálii, hodně na Filipínách.

Pražskému Jezulátku je zasvěceno italské město Arenzano, asi 30 km od Janova. Právě zde došlo v roce 1991 k výbuchu tankeru a hrozila velká ekologická katastrofa, poškození vod. Potápěči vložili do vraku plastovou sochu Pražského Jezulátka a celé město se při té katastrofě modlilo, protože je v  Arenzanu jedna z největších svatyní zasvěcená Pražskému Jezulátku. Ano, prosby byly vyslyšeny, katastrofa nepropukla.

Otec Cyril od Matky Boží vytvořil k Pražskému Jezulátku úpěnlivou modlitbu. Stejné Jezulátko prý bylo inspirací pro Antonie de Exuperyho a jeho Malého prince. Paul Claudel (1868–1955) napsal báseň Pražské Jezulátko, v češtině vyšla v překladu Jana Čepa. Pokleknout před Jezulátkem měl i Brazilec Paulo Coelho (1947) s přáním stát se proslulým spisovatelem. Byl „vyslyšen“, stal se úspěšným tvůrcem, jeho nejznámější knihou je Alchymista. Verše Pražskému Jezulátku věnoval také Ivan Slavík (1920–2002), mimochodem překladatel Claudela z francouzštiny.

Filozofka Edith Steinová, nebo-li svatá Terezie Benedikta od Kříže (1891–1942), napsala v roce 1942, vlastně krátce před smrtí v plynové komoře, zamyšlení o Pražském Jezulátku. Její poslední slova před cestou do vyhlazovacího tábora zněla: „Ať přijde cokoliv, jsem na vše připravena. Milé Jezulátko je také zde mezi námi.“

Kopie Jezulátka po celém světě už nikdo nespočítá. Podle Edith Steinové právě Pražské Jezulátko, tedy „Malý Král“ drží vše ve svých rukou, „i když si jiní myslí, že vládnou“.

Literatura:

Petr Vorel: Páni z Pernštejna. Rybka Publishers, Praha 1999.

Josef Janáček: Ženy české renesance. Československý spisovatel, Praha 1987.

Pražské Jezulátko. Trinitas, Svitavy 1997.

Frajtichová Jarmila: Můj rok 1961. BizBooks, Brno 2021.

https://www.kudyznudy.cz/aktivity/prazske-jezulatko-v-kostele-panny-marie-vitezne

Foto: Hynek Jurman a Wikimedia commons – volné dílo.