O pokladech i neřestech Žákovy hory

Pověsti se vyprávějí nejen o hradech, městech, kapličkách či památných kamenech, ale také o lesích. Ty jsou momentálně dost pokácené, ale stále je jich dost, ovšem dříve byly mnohem hustší, neprůchodnější a tajemnější. Často v lesích vyhasl lidský život, často tam byl někdo vystrašen, a tak není divu, že se o tom všem hojně vyprávěly pověsti a báje. Snad nejvíce se jich zachovalo o Žákově hoře. Na Žákově hoře pramení především dvě řeky, Sázava a Svratka. Vedlejší pramen zde mají i řeky Doubrava a Chrudimka. Ze země tu vyráží pramenů veliké množství, a protože některé jsou zbarveny jako koňská moč, mají prý být v podzemí ukrytí koňáci. Jednou si měli pozvat kováře, aby jim koně okoval. Země se otevřela, kovář vstoupil do podzemí a hned se dal do díla. Pilně pracoval celý rok, a když pak byl propuštěn, dostal za odměnu do košíku kobylince.

„Co s takovou vejplatou?“ rozčílil se a kobylince vysypal, jen malé kousky zůstaly nalepené na košíku. Přijde domů a vidí, že jsou to kousky stříbra. Honem běžel do lesa a hledal, co předtím vysypal. Nenašel však už nic.

Stejně nerozumně si vedla děvečka, jež také v podzemí Žákovy hory rok posluhovala. I ona dostala do plachty kobylince, vysypala je a doma pak našla za límcem zlaté dukáty. Hned jí vše došlo, běžela zpět, ale také nic nenašla.

Jedním z pramenů Svratky je Stříbrná studánka. Podle pověsti se tu za švédských válek schovával kněz a zrovna u studánky ztratil stříbrné klíče. Nedaleko studánky se čas od času objevoval vstup do podzemí, který měl odvážlivce přivést až k bájným pokladům. Žádnému se však nepoštěstilo jejich vyzvednutí.

Název hory se také objevoval v podobě Žákovice a podle pověsti na ní mělo stávat město, v němž byla i kuželna. Dva žáci tam hráli podivné kuželky. Ty byly celé ze stříbra a žáci je káceli zlatými koulemi. Kuželna stála na kraji lesa, ze kterého zazníval hlahol, smích, laškování i lamentování. Prostě samé hříšné zvuky.

„Zajímalo by mě, kolik je v tom lese neřestí,“ pronesl jeden z žáků.

„Stejně jako hadů,“ odtušil zasvěceně druhý a odložil zlatou kouli. A hned přišel s nápadem: „Spočítáme je! Já budu hady citýrovat a ty je můžeš počítat.“

Mládenci tedy vkročili do lesa, zastavili se u dvou mohutných jedlí, kterým se říkalo hromové, neboť opravdu přitahovaly hromy a blesky. Tam začali hady svolávat kouzelnou píšťalkou.

Než se naděli, nastal ohromný šustot a syčení z různých stran, hadi se plazili ze všech koutů a rovnali se jeden na druhého, až jich bylo do vrchu jedlí. Polekaní žáci je začali počítat a žasli, co neřestí se na Žákově hoře skrývá. Když už byli se součtem hotovi, zbývali jen poslední dva hadi, kteří lezli po těch jedlích vzhůru. Žák však jednoho z nich neviděl, počítal jen toho druhého a omyl se mu zle vymstil.

Hadi se na oba studenty zuřivě vrhli, oba sežrali a město se s rachotem propadlo. Snad za ty neřesti! S městem zmizely i stříbrné kuželky a zlaté koule. Jen jednu kuželku později vykopali žďárští mniši a měli za ni postavit nádherný chrám na Zelené hoře u Žďáru. Ten dnes tvoří krásnou dominantu žďárského okolí.

Literatura:

Jurman, H.: Pernštejnský tis. Zubří země, Štěpánov 2012.

Foto: Hynek Jurman a Ilustrativní skica, ideogram.ai