Článek
Konec druhé světové války probíhal někde v poklidu, ale jinde nastaly dramatické okolnosti. Celkem dobře dopadli Novoměstští, i když také zde zahynuli během německého ústupu dva občané a dalším čtyřem přineslo smrt sovětské bombardování. V Novém Městě na Moravě vedl kapitán Smirnov pouhých 60 mužů, přesto se proti nim 8 000 Němců nezmohlo na vážnější odpor. Dodrželi podmínky kapitulace. Ustupující nepřítel si však zajistil volný ústup rukojmími a vyhlášením trestu smrti zastřelením.
Hůře bylo v sousedním Žďáře nad Sázavou, kde osvobozování začalo vlastně pozoruhodně už 20. dubna, kdy partyzáni vypustili lihovar a lidé si tekutinu odnášeli v konvích. Pátého května projížděl městem malý autobus s amplionem a hlášení varovalo před řáděním Rusů. Hlasatel také předvídal brzké spojení Němců a Západu proti komunismu. Přes den docházelo jen k drobným incidentům. Večer si vyžádal velitel SS od hasičů automobil pro převoz některých zaměstnanců do Jihlavy. Ti však dostali v lesích u Bohdalova strach z partyzánů a přikázali raději otočit zpět.
V neděli 6. 5. bylo povoleno vyvěsit čs. vlajky, pouze František Kříž vytáhl v Horní ulici dva rudé prapory. Přihnali se Němci, ústně mu vyčinili a Kříž prapory sundal.
V pondělí jezdil opět autobus s propagandou a vyhrožoval, že každý odpor bude rozdrcen. Do města dorazila silná kolona tanků. Městský rozhlas varoval občany, aby se nesrocovali v centru města. V Zámku Žďár Němci rozstříleli rudý prapor a zadrželi velitele čety brigády MJH Jana Vejmělka. Zachránil se tvrzením, že je antikomunista a že schvaluje spojení Němců a Západu proti Rusům. Důstojník mu ještě uznale poklepal na rameno a propustil ho.
V úterý 8. 5. většina obrněných jednotek město opustila, část kvůli nedostatku pohonných hmot i na plošinových vozech vlakem. V hotelu Vališ zasedal okresní národní výbor a partyzánský štáb v čele s komisařem Pichem-Tůmou, náměstím stále projížděly kolony prchajících.
Ve středu 9. 5. 1945 úprk Němců pokračoval, ale o deváté hodině se nad město přihnalo šest ruských bitevních letadel a dvě stíhačky. Bombardovaly nejdříve německé kolony ve směru na Stržanov, ale posléze i různé části města. Po bombardování a následné přestřelce s Němci vyhořelo ve Žďáru celkem 33 domů, z toho 27 do základů. Postižena byla i obecní budova Tvrze s cennými muzejními sbírkami. Menší německé oddíly byly odzbrojovány místními občany. Jednotliví občané zastavovali prchající a odebírali jim zbraně a proviant. Odpoledne zabavili dokonce vůz plný zbraní a odjeli s ním k hotelu Vališ. Jeden odzbrojený esesman se však svěřil přijíždějícímu silnému oddílu SS a ten zahájil palbu. Svou roli určitě sehrál i výstřel, který padl do ustupujících Němců z okna Velišova hostince a zabil jednoho vojáka.
Když se to dozvěděli příslušníci Waffen-SS, začali po lidech v centru střílet. Granáty se dobývali do hotelu, ale revolucionáři uprchli zahradami pryč. Další německé jednotky pak střílely po všem, co se pohnulo. Terčem byla i věž kostela sv. Prokopa, kde drželi hasiči hlídku. Byl na ní postřelen František Minář, jemuž musela být dalšího dne amputována noha. Někteří lidé byli v Horní ulici nahnáni před vozidla a jako živé štíty hnáni až do Zámku Žďár. Když viděli Němci kolem cesty vraky vozidel a též mrtvoly svých spolubojovníků, stříleli bez váhání po každém. Mnoho občanů bylo zraněno. Výstřely ojediněle padaly až do rána 10. května.
„Hodiny se nekonečně vlekly. Čekali jsme příchod Rusů nebo partyzánských jednotek. Celou noc, kterou Žďár prožíval pod německou palbou, nepřišel nikdo,“ vzpomínal Miloslav Straka st. v květnu 2000.
Esesmani se chtěli ve městě zdržet a vyřídit si to s partyzány, zato vojáci měli snahu prchat co nejrychleji. Došlo tedy mezi nimi ke konfliktům a večer 9. května i k ozbrojeným srážkám. V noci z 9. na 10. května tak nejvíce ve Žďáře stříleli esesáci po wehrmachtu, aby jeho vojáci neustupovali. Proto tu bylo tolik padlých Němců. Jen u zdi družstva leželo 16 popravených členů wehrmachtu.
Horní ulice byla přehrazena třemi mohutnými protitankovými zátarasy. Ve věži hřbitovního kostela ukrytý esesman měl skosit kulometem řadu německých vojáků. Další střelci se ukrývali za zdí hřbitůvku. Literárně zpracoval osvobození Žďáru očitý svědek, pozdější spisovatel Zdeněk Vyhlídal. Autentické fotografie tehdy pořídil Vilém Frendl (1913–2007), později vyšly knižně.
Ve Žďáře zahynulo 9 civilistů při sovětském bombardování, dalších 6 mužů bylo popraveno ustupujícími Němci na náměstí a jeden za křižovatkou k nádraží. K popravě byli odsouzeni především lidé, kteří drancovali opuštěná německá auta. Jiní rabující byli hnáni před tanky k bývalému benzinovému čerpadlu.
Špatný konec potkal obuvníka Stanislava Ondráčka a jeho syny Standu a Zdeňka. Snažili se odtáhnout vojenský vůz s potravinami, ale vojáci je zajali a se zdviženýma rukama vodili po Žďáře. K nim přidali malíře Uchytila, jenž se za ně přimlouval, poté i dva jugoslávské obchodníky a nakonec topiče Kuču a dělníka Řetického. Jeden Němec je začal prohlížet a sliboval propuštění, pokud nechovají nepřátelské postoje a nemají zbraň. Tu však našel u Josefa Uchytila, kterého proto Němci okamžitě popravili ranou do srdce. Už byla noc, když po vojácích někdo vystřelil od Süssova hostince. Němci se kryli a rukojmí se dala na útěk. Esesmani je však znovu pochytali, postavili do řady a skosili dávkami ze samopalů. Zhruba hodinu před půlnocí se z bezvědomí probral Zdeněk Ondráček, vyprostil se zpod mrtvých těl a doplazil se k umírajícímu otci, který žádal vodu. Zdeněk se vydal k řece a po strastiplné cestě, kdy jej jeden občan odmítl ukrýt ve svém domě, se postřelený dostal domů.
Pokud komunisté hojně psávali, že Němce odzbrojovala brigáda Mistra Jana Husa, popírají to pamětníci. Němci totiž jen zahazovali zbraně a prchali, někteří zbraně sami nabídli civilistům a nechali se odvést do sklepa hotelu Veliš. Samotným odbojářům se pak zdálo neuvěřitelné, že jen několik Čechů vede stovky odzbrojených Němců k žďárským Bouchalkám.
Ráno 10. května stoupal dým ze spálenišť a ruin. Devadesát procent všech domů bylo poškozeno. Všude opuštěná vozidla, trosky, mrtvoly koní i lidí! Okolo šesté ráno dorazil průzkumný oddíl Rudé armády na koních. Posléze projela skupina tanků a až posádky nákladních automobilů byly po půl deváté přivítány občany. Poté proudily další jednotky a jedna rozprostřela na náměstí velkou plachtu a pozvala přihlížející k svačině.
Ovšem další Rusové už zabírali byty i soukromá vozidla, která majitelé uhájili před Němci a teď o ně přišli. Došlo i k zajištění kolaborantů a udavačů. Také na odvetu došlo. Tomeš z Vatína střílel podle vzpomínek Zdeňka Vyhlídala jednoho Němce na žďárském hřbitově u zdi. Byl to Ernst Merbs, který údajně předtím střílel po lidech, proto si musel vykopat hrob. Pak ho mučili střelbou od nohou pomalu vzhůru.
Málem jsme toho dne přišli o architektonický skvost, poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře. Kolem něj a v nedalekém Černém lese se údajně soustředili Němci, a tak ruský důstojník zamířil na unikátní stavbu kanón a přímo ze žďárského náměstí i katuše. Klempíř Kříž musel dokonce sundat hromosvod ze střechy lékárny, který by překážel vystřeleným raketám. V poslední chvíli naštěstí dorazila hlídka se zprávou, že v tom prostoru žádní Němci nejsou. A tak ke střelbě nedošlo a dnes máme ve Žďáře nádhernou památku UNESCO…
Celé okolí Žďáru se dočkalo úplného osvobození vlastně až 11. května 1945. Vzápětí to odnesli němečtí spoluobčané. Ti aktivní s máslem na hlavě mnohdy utekli, ostatní byli zmalováni hákovými kříži a museli odklízet trosky.
Zelená hora zůstala zachována
Literatura:
Červený, O.: Osvobození Žďárska. Sypták, Brno 2014.
Nebojsa, B.: Jak to bylo s partyzány. Zubří země, Štěpánov 2022 (3. vydání).
Foto: Ilustrativní skica, ideogram.ai a H. Jurman.
