Zvířecí mrtvoly pikantním způsobem. Mohli lidé rozumět Anně Pammrové?

Jak to bylo s údajnou duševní velikostí Anny Pammrové? Inspirovala opravdu Březinu? Deml ve svém Svědectví o Březinovi na s. 437 míní, že se Březina s Pammrovou dávno rozešel. Respektive, že se ideově nikdy ani nesešli. Ona se nazývala Antievou a Březina jí s úsměvem říkal Valkýra. Anna Pammrová potkala pozdějšího básníka Březinu v roce 1887 v Jinošově. Po většinu života si psali, viděli se ale pouze osmkrát!

Svérázná Anna Pammrová občas brala někoho na letní byt v té své samotě nedaleko Žďárce u Tišnova, a poté si stěžuje, že je „nucena býti služkou“. „Chleba je málo, ale přesto opilých všude dost,“ píše paní Havlové 6. 4. 1916. V příbytku u Havlova ji navštívila řada osobností. V létě 1920 přijel na kole až z Prahy spisovatel Jaroš-Gamma. Theodor Lessing navštívil Pammrovou v roce 1926 na „zdivočelé zahradě“, kde „nechce nikoho míti. Nestrpí kolem sebe ani psa, ani kočku, ani drůbež… již čtyřicet let prchá před tvářemi lidí,“ napíše.

Deml vzpomíná na společnou návštěvu u Pammrové, kdy ji Březina ironizoval a Anna je pohostila studenými polévkami z bylin. Deml psal o této návštěvě u Pammrové v dopise Timotheu Vodičkovi 8. 12. 1946:

„…z Tasova na jeho přání výslovné doprovázel jsem ho do Žďárce k Anně Pammrové, s kterou polemizoval a kterou jemně ironizoval, když stále mluvila proti naší civilizaci a všem možnostem techniky: „Vždyť Vy na tom také máte podíl, tato kamna, tato pohovka a co tady jiného máte, to jsou také produkty civilizace.“ A když konečně se nám podařilo z doupěte této Valkýry se vyprostit (on ji tak nazval pro její stálé akcentování přírody a jen přírody) a my byli zase sami, Březina projevoval z toho osvobození a odpoutání takovou radost, že sršel humorem a byl až dovádivý. A když jsme potom spolu seděli v zahradní besídce na nádraží v Tišnově, projevoval takovou upřímnost jako chlapec, kterému se podařilo utéct za školu. …Přišel číšník: co si přejete, páni? Co máte? Pan Březina si vybral jakési neutrum, ač jsem ho z toho srážel, buď moučník, nebo příkrm, - že mu to stačí. Neměl asi chuť… a nedivil jsem se: u paní Pammrové vypil značný hrnek jakési polévky z bylin, která se vyrobila cestou studenou, neboť pí Pammrová, masosolanistka, byla tehdy Rohköstlerin. Ze zdvořilosti jsem ze svého hrnku také usrkl a nechal ostatek v hrnku. Hostitelka se ptala: Nechutná vám to? Jářku: Nechutná. Ale Březina ze zdvořilosti vypil tu čarodějnickou bylinu do dna, a pije-li se přez moc, potom není chuti na nic. Číšník tedy předložil Březinovi nějaké ty nudle nebo škubánky, mně dal velký smažený řízek s bramborovým salátem. Bylo horko, dali jsme si plzeň. Březina se dívá na můj talíř a hned dal znát dokonalou lítost. Nemyslev na takovou pečeni, neměl o ní představu, a teď vida ji a cítě i nosem. Nuže Březina hledí na můj nenačatý talíř a kajícně dí: Dalo by se to jíst? Jistěže, povídám já, měl byste aspoň zkusit, a přistrčil jsem Mistru svůj talíř a on si kousek toho řízku ukrojil a předal na talíř svůj a ochutná. Vidíte, že jste chybil, směju se a zavolal jsem číšníka a objednal podobný řízek také pro Mistra. Březina s humorem vyprázdnil talíř a číši … A tak jsme se drželi v besídce, a Březina byl veselý a důvěrný jako vlastní bratr. Na ten vlak jsme čekali nejméně dvě hodiny…“

Radovan Zejda (Horácké listy 1998) označil Pammrovou za vyhraněnou feministku a psal v souvislosti s korespondencí Březina-Pammrová o přehlížení „jemné až skryté ironie, s níž básník komentuje často její filozofické a někdy i literární názory…“

Ivan Havel také tvrdí jednoznačně: „Nebýt náhodného setkání Anny Pammrové s Otokarem Březinou v Jinošově na podzim 1887, sotva by komu dnes její jméno něco říkalo.“

Pammrová v Životopise na řadě míst manžela odsuzuje, že jí třeba rozšlapal balík s knihami (s. 142), snědl upečenou kachnu (s. 148) a „je přesvědčen, jako velký počet mužů jeho druhu, že péče o jeho tělo a opatrování dobytka a zahrady je účelnější než řešení krutých životních problémů“ (s. 136). Prozrazuje však mnohé o sobě. Domácí práce ji nelákaly, už u rodičů se na rozdíl od sester v kuchyni mnoho nezdržovala a nechala se slyšet: „Pro stálou hrnco a hadroslužbu se duch ženy nemůže povznésti.“ (s. 33). K pomoci v domácnosti „Anna vychována nebyla“ (s. 44). Ani později ve vlastní domácnosti nevařila (s. 187). Když přestala jíst maso, „doma se to přičetlo na účet jejího podivínství“ (s. 36).

Anna mimoděk prozrazuje, že na rozdíl od ní byl František pracovitým hospodářem, „postavil si pěkný domek“, měl kozy, drůbež i dva psy (s. 153). Hrál na trubku i na harmoniku. Našel si novou ženu, „s níž se blahovolně prochází po zahradě, poli i lese“ (s. 155). Žena mu na rozdíl od ní vařila, podle Anny ovšem „připravovala zvířecí mrtvoly pikantním způsobem“ a také mu „podávala smyslový jed“. Anna tu ženu pomlouvala a s nelibostí viděla, jak Kroh „se nyní zeširoka směje“ (s. 156). Hospodyně jej však přivedla nakonec na mizinu, Kroh všechno prodal, splatil dluhy a dožíval v rohovém pokojíku v hospodě ve Žďárci (s. 179). Zemřel v brněnské nemocnici na rakovinu žaludku a litoval prý, že svou ženu sužoval a trápil (s. 185). Pammrová po něm pobírala důchod 100 korun měsíčně, později více (např. 1919 důchod zvýšen o 200 korun ročně).

Jen shodou náhod Pammrová nerealizovala pokus o sebevraždu. Mnozí jsou přesvědčeni, že dnes by se na Pammrové vyřádili psychiatři a sexuologové. Její první knihy vydával v Klatovech Cyril Höschl, dědeček našeho nejcitovanějšího psychiatra, Prof. MUDr. Cyrila Höschla, DrSc., FRCPsych, jenž byl od roku 2007 prezidentem Asociace evropských psychiatrů. Tento odborník mi potvrdil dědečkovu spolupráci s autorkou, k Anně se však vyjádřit nechtěl, neboť od ní nic nečetl a kupodivu ji ani neznal.

Ve spise Zápisky nečitelné (1936) Pammrová nejvíce odhaluje svůj vztah k smyslnosti, sexu, lásce. „Od chvíle, kdy jsem si uvědomila tělo, trápím se nad tímto břemenem,“ přiznává se na straně 54. Lásku označuje za „zlovolnou pářivost“ (s. 20), z níž „vyvěrá celomužská ražba diktátora“ (s. 22), ženy označuje za „sexuální otrokyně“ (s. 22). Už v mládí prý pochopila, že „tělesnost obtěžuje“ (s. 25), přiznává, že „nezábavě a nepráci se věnovat zdá se být mým výhradním posláním“ (s. 27), píše o „přestupku plemenném“ (s. 30) či „poklesku plemenném“ (s. 70), o „pařátech pohlavnosti ničivé“ (s. 32), o „execírce erotické“ (s. 34), o „kalné vlně sexuálního živlu“ (s. 34), o „zlotvorné pářivosti rodičů“, „smršti pářivosti“ a „pářivé posedlosti“ (s. 35), o „naplnění míry pohlavních přestupků“ (s. 51),o „potměšilé ironii pohlavních styků“ (s. 57), o „pářivé pohromě zabarvené nauky církevní“ (s. 68), o „odstředivém kotouči plemenného smetí“ (s. 67), o „kališti erotiky neboli pářivé posedlosti“ (s. 69) či dokonce o „posedlosti vraždivě pářivé“ (s. 76) a o „rozmachu pářivé posedlosti“ (s. 77), o „tanci kolem svůdné, ač dekrepidní modly množitelské“ (s. 84), o tom, že „romantická milkovačka zvrhá se ve spojnou rvačku“ (s. 31) a že „vchod do pasti bývá snadný, ne tak východ“, neboť žena „bývá již početím znečištěna mimotělesně jakousi stvůrou vtíravou“ (s. 35). To už je opravdu silná káva volající po odborných lékařích.

Podle Anny Pammrové je ve Vesmíru „znemožněn soulad ve styku jakémkoliv mezi mužstvím a ženstvím“ (s. 74). Pammrová míní, že „duše není schopna povznésti sebe nad obvyklou trivialitu při pohlavním styku. Podle toho úkon i výsledek nikdy neuspokojí. Nespokojenost vtělená, toť rozháranost velnutá“ (s. 68).

O svém světonázorovém postoji píše Anna Pammrová na straně 60: „…svítilna po věky lidstvem užívaná mně nestačí.“ Nejvíce lze proto Anně Pammrové uvěřit věty ze závěrečného dodatku knihy: „Padesáti roků pozemského pobytu jsem dosáhla, ale moudrosti jsem nenabyla. Ani ze zkušenosti, ani z knih. Nepamatuji se, zda byla jsem jediný den šťastna; snad jen v oněch vzácných chvilkách, kdy jsem si neuvědomovala své tělesnosti, svého okolí a svých takzvaných vědomostí… Ze všeho zbylo zklamání… Dospěla jsem k závěrům, nad nimiž mnozí se pozastaví s pošklebkem.“

I neteř Pammrové Alma Křemenová připouští, že se o tetě říkalo, že je podivínka (s. 197) a že „její postoj vůči člověku-muži a průměrným ženám jest pesimisticky zahrocen až k fanatismu“ (s. 225).

Od počátku 20. století publikovala Anna prózu i básně časopisecky pod jménem Anna Krohová či Žďárecká. Svoji samotu považovala za svůj jediný luxus, ale z korespondence zaznívají pocity osamělosti. Často píše o sousedech a o bývalém manželovi, téměř však mlčí o svých dětech a o své roli matky. Dochází k závěrům, že má „více nepřátel mezi ženami než mezi muži“, že už „knih nemiluje“, že Božena Němcová „byla tvor bez vůle, bez životní energie“. Doznává, že jí Karel Čapek „nebyl nikdy sympatický“. Samotu chce prodat a na inzerát jí odpovídá cestovatel J. V. Frič. Když dá syna do služby na statek, pochvaluje si v dopise Pavle Moudré, že teď je ve svém živlu, že nemusí vařit a živí se hlavně tuřínem. A lituje, že kdy zplodila děti. O sexualitě píše zase po svém. A nejen v dopisech, především ve svých knihách Alfa (1917), O mateřství a pamateřství (1919), Cestou k zářnému cíli (1925) a Zápisky nečitelné (1936). Vycházejí jí i verše Odezva z lůna stvoření (1937) a Zrcadlo duše (1945). Verše kritika většinou označí za neobratné rýmovačky.

Místopředseda Společnosti Anny Pammrové mi 28. 11. 2007 napsal, že podle něj i podle paní předsedkyně jsou názory Pammrové v knihách Alfa a Zápisky nečitelné „všelijak ujeté, nedotažené, silně antimužské, antierotické, zkrátka divné - mírně řečeno.“ A že i předsedkyně Společnosti „odmítá tyto knihy číst, šířit je, je k A. P. kritická…“ A přitom si Společnost vytkla do svého štítu „péči o literární dílo svérázné myslitelky“. Zamlčování je ale vlastně také péče…

Anna Pammrová tedy nebyla v žádném směru stvořena pro rodinný život a v manželství by s ní nevydržel ani světec! A pokud by se vesničané počátkem 20. století seznámili s jejím dílem, zprotivili by si Pammrovou nadobro a mluvili by o ní ještě daleko hůře, než činili!

Literatura:

Deml, J.: Píšu to při světle nočním, Torst, Praha 1998

Jurman, H.: Omyly tradované. ZZ, Štěpánov 2010.

Pammrová, A.: Dopisy slečně M. Zinfelové, bernímu radovi N. Zinfelovi, manželům Havlovým a jejich synům. Strojopis.

Křemenová Alma: Anna Pammrová-životopis. Sursum, Tišnov 2005

Foto: Hynek Jurman