Zastřelení partyzánovy milé a upálení cukráře

Dramatické události přinesl konec války také obyvatelům v Bystřici nad Pernštejnem, kam se přesunul obrněný vlak z Rožné. I zde se sešli členové revolučního národního výboru 6. května na radnici. Předsedal jim Josef Mikše, který si na partyzánském veliteli Labunském vyžádal osobní stráž. Té velel kulometčík Vincenc Koutník. Z radnice pak vyšel pokyn k odzbrojení rádiové čety ve staré škole na náměstí. To proběhlo bez nesnází, a když se v noci podařilo rozprášit na silnici k Písečnému silnou německou jednotku, naskytl se partyzánům důvod k oslavě.

Druhého dne, 7. května odpoledne, se vydalo družstvo z oddílu Dr. Miroslav Tyrš k dalšímu přepadu. Pamětníci vzpomínali, že osádka hasičského vozidla byla tak opilá, že chlapi sotva mleli jazyky. Jejich cílem byla měšťanská škola, kde chtěli odzbrojit lazaret. Partyzány vedl cikán Josef Serinek, který vyzval posádku dobrou němčinou ke kapitulaci. O jednání se dokonce zachoval návrh předávacího protokolu, který svědčí o záměrném zdržování ze strany Němců. Konečně počalo odzbrojování, ale pro nedůslednost, která plynula z požitého alkoholu, unikl jeden Němec z budovy a někteří další se ukryli se zbraněmi uvnitř. Uprchlík dorazil až na vlakové nádraží, kde informoval posádku pancéřovaného vlaku. Ta vyslala ke škole ozbrojenou rojnici, která zastihla partyzány při nakládání kořisti na auto. Podařilo se získat 35 pušek, 12 pancéřovek, 15 samopalů a 9 pistolí. Koutník kryl střelbou z lehkého kulometu své druhy, takže většině z nich se podařilo nasednout na auto a nebezpečný prostor opustit. Dva z partyzánů, František Kupsa a Janko Silný, však byli zastřeleni ozbrojeným nepřítelem ze zálohy.

František Kupsa z Bořitova byl přitom u partyzánů teprve devátý den a vehementně se chtěl poprat s nepřítelem. Druhý padlý, Janko Silný ze Zelenče u Trnavy, za války přeběhl ze slovenské armády východní frontu, prošel partyzánským kurzem a byl u nás vysazen jako člen skupiny Dr. Miroslav Tyrš. Nyní mu už na vlastním životě nezáleželo a nebezpečí úmyslně vyhledával, protože mu zemřela milá bytost. Měl to ještě o to horší, že ji zabil sám!

Stalo se v dřevěné chalupě u Dvořáků ve Věstínku, kde našla azyl celá řada ilegalistů. Jan Dvořák (1907–2008) z Věstínka č. 5 ukrýval se svým otcem Františkem nejdříve Františka Hyšku-Nováka. Pak ubytoval i Jana Hartmana z Proseče, jenž přišel kolem 10. 11. 1944 právě k Dvořákům a zůstal tam s rodinou až do konce války. Partyzáni ze skupiny Dr. M. Tyrš se také usadili ve Věstínku a tady Janko Silný poznal Boženku Hartmanovou! Jejich vztah byl zřejmě jednostranný a pozdější „historici“ si spíše vymysleli, že byla Boženka (1925–1945) jeho milou. Ta měla známost s prosečským medikem Jandou. Podle slov pana Dvořáka Janko nedodržoval zásady bezpečnosti při manipulaci se zbraní. „Ti partyzáni byli vůbec lehkomyslní,“ povzdechl si pamětník ještě 52 let od tragédie.

Když se 29. dubna 1945 vrátil Silný z destrukční akce ve Víru, kde partyzáni vyhodili most, začal čistit pistoli. Boženka mu zašívala na posteli svetr a otec Jan Hartman seděl na židli u okna. Byl pak odvolán ven a Boženka si sedla na jeho místo. Vtom Jankovou nepozorností třeskl výstřel a Boženka, zasažená do hrudi, během několika minut zemřela v matčině náruči. Podobných neštěstí se stalo více. Jmenujme alespoň partyzána Malého Vasila, který si hrál s pistolí u Štoudků v Hlubokém a postřelil tam babičku a vnučce ustřelil prsty na rukou. Později ho chytilo gestapo…

V noci na 1. května byla Boženka tajně pochována za domem v trati Kocholík. Hrob v písčité mezi na hranicích katastrů Věstínek a Bolešín vykopal její otec. Rakev zhotovil partyzánský pomocník Adolf Dobiáš. Dne 8. 5. 1945 proběhla u jejího hrobu slavnost osvobození. Hned 9. května byla Boženka z hrobu vyzvednuta a po rozloučení se známými byla 12. května převezena nákladním autem Rudé armády do Záboří, dnešní části Proseče. Zde byla 13. května 1945 definitivně pochována. Obecní kronika Věstínku uvádí datum pohřbu až 15. května.

Zoufalství Janka Silného, jenž pocházel z rodiny evangelického faráře ze Zelenče u Trnavy, neznalo po tomto činu mezí. Hořekoval: „Neudělal jsem to úmyslně! Já teď nesmím domů přijít!“ Klid našel až po zákeřné střelbě v Bystřici.

Němci tehdy ostřelovali partyzány u školy a také zasáhli a do základů vypálili stodolu Anežky Harvánkové. Už 7. května zaznamenal Silvio Koenig ml. vylupování opuštěných vozidel. „Odtud šly zástupy lidí vlekoucích na zádech v pytlích i volně vydrancované věci… Lidmi drancujícími se jen hemžilo… Šel jsem nakonec z toho rabování rozhořčen domů. Zuřil jsem.“

Němci obsadili celé město a na prahu vlastního domu zastřelili vpodvečer Stanislava Fialu, otce pěti dětí. Stál se sousedy Šťastným a Navrátilem u domku, když se blížili tři Němci. Začal před nimi couvat a chtěl se ztratit. Němci ho chytili, v kapse našli revolver a tím jej zastřelili.

Jako rukojmí povolali do měšťanské školy dvanáct předních občanů v čele s ředitelem hospodářské školy Vl. Křížem, Ing. Tobyášem, soudcem Horákem a notářem Plškem. Pohrozili jejich zastřelením, pokud by v Bystřici padl jediný Němec. Noc proběhla v klidu a ráno byla rukojmí vystřídána. Pět nejstarších bylo propuštěno a nahradili je jiní občané. Celý osmý květen opět vládl klid, partyzáni se drželi zpátky a ráno 9. května v 6 hodin došlo k propuštění zadržených občanů a lazaret odjel směrem na Nové Město. Až do večera 9. května Němci bezhlavě prchali a nepojízdná auta vyhazovali do vzduchu.

Toho večera vyčkávali u kostela občané příjezd Rudé armády, ale dočkali se pouze rumunských jednotek. Rudá armáda sem dorazila až ve dvě hodiny v noci 10. května a Rumuni se poté museli přemístit do lesů. Rusové s sebou přivezli několik padlých, kteří byli nejdříve pochováni na náměstí pod javory. Pohřeb obou partyzánů zastřelených ve škole se konal za veliké účasti lidu 11. května v kostele a pak na bystřickém hřbitově. Tělo Františka Kupsy bylo později převezeno do rodné obce.

Pohřeb Janka Silného vyvolal také novou pomstychtivost. Svého druha totiž vyprovodili na poslední cestě i jeho spolubojovníci. A jeden z nich, Štefan Kanka, který byl celý život zvyklý chladnokrevně zabíjet, se opět rozhodl k jednomu účtování. Kolem hřbitova zrovna kráčel odzbrojený transport Němců a opilý Kanka si z něj vybíral svoje oběti a u stavení hned proti hřbitovu je vlastnoručně střílel.

Učitel Jan Žilka, vzpomínal, že hlídal v Bystřici ve škole zajatce a byl poslán ještě se Šírem, aby pochovali tyto zastřelené Němce. Těch bylo podle něj jenom šest a vedle nich ležel i obrlajtnant, co byl sestřelen z koně na dolní části bystřického náměstí. Právě ten se u hrobu probral a mluvil s Žilkou, jenž mu dal cigaretu. Byl od Hannoveru a ukazoval fotografie své rodiny. Žilka poslal pro Pavelku, co jezdil se sanitkou, aby přivezl lékaře. Probraný u hrobu má přece dostat milost!

Dozvěděl se to však Ondra z Písečného, přiběhl a strhl Žilkovi pušku z ramene. Němec se plazil pryč od hrobu a volal: „Hilfe, hilfe!“ Ondra ho střelil do hlavy. Podle očitého svědka Žilky šlo o odpornou vraždu. Téměř po půlstoletí vykopal některé pozůstatky zastřelených bystřický hrobník u hřbitovní zdi. Ke kulatému výročí této zbytečné smrti nechalo město Bystřice odlít ve Štěpánově v roce 1995 litinový křížek a instalovalo jej i s krátkým textem na hřbitově.

Zmíněná událost však nebyla poslední květnovou kaňkou v Bystřici. Snad ještě hrůznější byl konec Emanuela Matyáška, který byl 15. května 1945 umučen a upálen partyzány u Vítochova. V Bystřici žili dva bratři tohoto jména. Emanuel Matyášek byl cukrářem, Ferdinand obchodníkem a hasičem. Právě druhý jmenovaný přišel 7. května za partyzány a informoval je o situaci v německém lazaretu i o možnosti získání zbraní. Za několik dní však válka skončila a při různých způsobech rovnání účtů došlo na jeho bratra Emanuela, který někdy dělal Němcům tlumočníka při výsleších. Byl obviněn ze spolupráce s nacisty, ale veřejné mínění se v jeho případě rozcházelo. Někteří v jeho vinu nevěřili, jiní o ní nepochybovali. Samotný Matyášek ji až do poslední chvíle popíral. O vině měl samozřejmě rozhodnout nezávislý soud. V prvních mírových dnech však brali rádi spravedlnost do svých rukou samozvanci, kteří měli často sami máslo na hlavě. V Matyáškově případě šlo o odbojáře z Bystřicka, kteří u výslechu ledacos nelichotivého prozradili, a tlumočník byl svědkem jejich slabých chvilek. Byl proto internován s dalšími nepohodlnými na statku na Starém Městě. Bratr Ferdinand však působil ve vojenském velení města a jen těžko by dopustil nezákonnost proti sourozenci. Proto byl poslán jako vojenský doprovod k Brnu a bratrovy hodiny tím byly sečteny. Zájem na jeho smrti měl i partyzán Rudolf Procházka.

Konec Emanuela Matyáška byl příšerný! Nejdříve musel vykopat svoji sbírku známek. Zmučený byl spoután, naložen na koňský povoz a odvezen do Vítochova, kde stále zůstávali partyzáni. Ti ho pak zavřeli do hasičky ve Vítochově a tam ho bili. Rány bylo slyšet až ven. V řetězech ho odvedli do třešňové aleje a odsouzený si musel nést kanystr benzínu a otýpku slámy. Za nohy byl uvázán na strom, partyzáni pod ním zapálili slámu a udržovali oheň. Upevnili na něj provaz a přitahovali odsouzeného nad oheň tak dlouho, až zemřel.

Matyášek byl až dodatečně zanesen do seznamu zemřelých a rodičům byla ještě po roce, 2. května 1946, obecním zastupitelstvem jednomyslně zamítnuta žádost, aby směli syna pochovat na hřbitově… Jeho cenná sbírka známek zmizela. Ještě v roce 1945 byla alba i s podpisem původního majitele spatřena Vincencem Koutníkem v brněnském bytě partyzána Rudolfa Procházky. A jak zúčtovali Bystřičtí s touto minulostí? Matyáška poplivali a jeho úmrtí původně ani nezanesli do matriky, Procházkovi pak odhalili v době normalizace bustu na budově muzea. Dnes už tam busta zase není a o Matyáškově popravě se ví, že šlo o barbarskou vraždu. Jen o té sbírce známek se už neví nic!

Literatura:

Nebojsa, B.: Jak to bylo s partyzány. Zubří země, Štěpánov 2022 (3. vydání)

Foto: Hynek Jurman, archiv autora, věnováno rodinou Fulínovou, Městské muzeum Bystřice n. P.