Albrechtice, 15. 7. 1944: Malý Pepek přišel o vysílačku, lidé o životy

Moskvou vyslaní partyzáni Procházka a Peschl seskočili na území Polska, přešli na Ostravsko a Rudolf Procházka alias Malý Pepek pak na Brněnsko. Měl adresy na řadu komunistů, ale všichni se s ním odmítli spojit. Bylo prý jich patnáct, jak sám prozradil… Nakonec se koncem roku 1943 uchýlil na Vysočinu, kde ho příbuzní Alois a František Štěrbovi seznámili s Vincencem Koutníkem, jenž byl v odboji od počátku války. Procházka se skrýval na hájence u Dolní Rožínky, poté v Rozsochách. Radiové spojení zde navazovali z domu rodičů Koutníkových, ale brzy sehnal Vincenc spolehlivý úkryt u Holečků v sousedních Albrechticích. Odtud Malý Pepek navázal napoprvé spojení s Kujbyševem ze včelína na zahradě. Pak se přesunul na půdu a odtud vysílal ze zapadlého kraje „strategicky důležité zprávy“. Jan Tesař nastoluje otázku, kterou jsem já už dávno probíral: „Smíme se ptát, co to vlastně oznamovala tak velice agilní vysílačka Malého Pepka. Jejím partnerem bylo VKS(b), ne armáda.“ V centrále VKS(b) seděl Rudolf Slánský…

Přes třikrát opakovaný rozkaz se Procházka odmítal odstěhovat. Třikrát dostal depeši z Kujbyševa s pokyny, aby změnil pobyt, dobu vysílání i frekvenci. S tímto rozkazem se svěřil svému druhovi. Vincenc Koutník mu tedy vyhledal nové útočiště u Houdků v Divišově, Procházka však odchod odkládal. Nepomohlo ani varování českého četníka Jana Koláře poté, kdy nad vsí kroužilo letadlo a okolím projíždělo auto se zaměřovací aparaturou. U Holečků se totiž pálila samohonka, jídla tu bylo dost a občas se sešla větší společnost. Procházka byl po všech stránkách spokojený… Vincenc Koutník na něj vzpomínal: „Byl to bezohledný člověk. Neopatrný, na lidech mu vůbec nezáleželo. Dobrodruh!“

Samotný Procházka po válce mluvil o zradě, ale odhalen byl technickými prostředky. V půl druhé v noci 15. 7. 1944 provedlo přepad brněnské gestapo vedené komisařem Schauschützem. Podle obecní kroniky Albrechtic přijelo 8 gestapáků. Vtrhli do Albrechtic a první na řadě ve směru zaměření bylo Houdkovo stavení, kde se obořili na majitele. Všichni museli lehnout na zem a následovala prohlídka. Dům však nebyl připojen na elektrický proud.

Houdka sebrali a vedli k Holečkům, jejichž statek byl obklíčen. Procházka byl překvapen přímo během vysílání. Když se asi po třech dnech sešel s Koutníkem, líčil mu, že zrovna na pár minut přerušil vysílání a šel se podívat na dvůr, zda je kolem bezpečno. Ve chlévě, kterým se procházelo na dvůr, jej zastihl hluk a rány na dveře! Němci se domáhali vstupu do domu. Procházka vyčkával ve chlévě, náhle dveře rozrazil a začal střílet po přikrčených postavách v okolí. Ty se stáhly a umožnily Procházkovi přeběhnout zahradou do blízkého lesa. Prchající ovšem svoji jedinou pistoli při útěku ztratil.

V přestřelce byl zraněn jeden Němec a do ruky také přihlížející Houdek. Dle obecní kroniky střílel Procházka ve směru světla ze svítilny a do nohy zasáhl gestapáka Pribyla. Ostatní Němci se stáhli a stříleli bez míření do tmy. Syn lékaře Koeniga si 15. 7. 1944 zapsal do deníku, kdo nad ránem navštívil ordinaci jeho otce: „O 5. dotáhli postřeleného z Albrechtic. O ½ 2. v noci tam bylo gestapo a střílelo se. Celý den hlídána obec. V Bystřici odvezen L. Koukalů z nemocenky.“

Procházka vystřílel zásobník a doběhl do lesa, pomohla mu temná noc. Mladý Holeček rychle maskoval vysílačku na půdě senem a vzápětí vyskočil okénkem ve štítu sýpky. V tom místě zrovna Němci nebyli, pomohl mu rozruch kolem zranění Houdka, ale Josef dopadl nešťastně na otevřené křídlo okna, vyrazil si zuby a poranil žebra. Odplazil se do šípkového keře a do rána ležel v nedaleké zahradě u Alexandrů. Pak přešel postupně ke Skulům, Padrtkům, Holým a nakonec se skrýval do konce války u lesního dělníka Šikuly nedaleko Skalského rybníka.

Procházkovo štěstí už neměli další příslušníci rodiny Holečkovy, pouze dvouletý Josef byl dán k babičce Svobodové. Čtyři dospělí zemřeli v plynové komoře: Josef Holeček (1880), Marie Holečková (1886), dcera Ludmila (1926) a snacha Růžena (1917). Během výslechů se z domu ozývaly tupé rány, nářek a bědování. Matce Holečkové podle pamětníků vytloukli Němci oči, tekla jí z nich krev. Němci odvedli ze statku dobytek, vše ostatní rozkradli čeští lidé. Autor nahrávky Partyzánský odboj na Bystřicku samozřejmě negativní podrobnosti nezmiňuje a tají i oběť celé rodiny Holečkovy. Tendenčně uvádí, že „Procházka i Holeček utekli“. Jako by zbytek rodiny neexistoval…

Brzy ráno dojelo dalších 15 gestapáků a mezi lidmi se šířila domněnka, že Albrechtice čeká osud Lidic. Na místo byl delegován četník Kolář, kterého však gestapáci ignorovali. Dopoledne přijeli němečtí četníci z Nového Města, kteří kolem obce rozvinuli rojnici. Procházeli okolí, ale bez viditelného výsledku.

Na půdě se našla vysílačka, a protože stále chyběl mladý Josef, nechali gestapáci sházet z půdy všechno seno. To prováděli mladší hoši z vesnice, sena bylo asi 20 fůr, žádná osoba se však už nenašla. Procházka zanechal na statku vysílačku, náhradní díly a všechen materiál, šifrovací klíč, korespondenci, zápisník se seznamem všech spolupracovníků, depeše i falešné doklady na jméno Josef Čermák. Což vedlo k zatčení úředníků nemocenské pojišťovny z Nového Města na Moravě Puchýře a Koukala. Nadějný student práv Alois Koukal (1919–1945), který Procházkovu pracovní knížku vystavil, zemřel vysílením z hladu, zimou a zánětem plic ve Flossenbürgu 13. 3. 1945. To je další oběť Procházkova přístupu k odboji. Rodina Holečkova byla vězněna v Brně na Cejlu do 25. 9. 1944, pak následoval transport do Mauthausenu a smrt už 27. září 1944. Koutníkovi po celý zbytek života zůstávalo záhadou, že žádný další spolupracovník už nebyl zatčen.

Pro ilegalistu diletantský seznam spolupracovníků zdůvodňoval Procházka protestujícímu Koutníkovi, že musí jména a adresy všech zainteresovaných posílat do Sovětského svazu. Procházka pak kolem sebe zorganizoval fiktivní partyzánskou skupinu. Až po válce nesla název Prokop Holý a nikdy nic pořádného nevyprodukovala. Procházka ji ustavil zřejmě jen proto, aby mohl vykazovat činnost nadřízeným a aby mohl snadněji omluvit svou předešlou neopatrnost. Pomoc Procházkovi zaplatila navíc životem i rodina Štěrbova z Rodkova.

Štěrbům zemřel syn Bohouš, který měl od dětství trvalé tělesné postižení vlivem surového zacházení svého otce. Procházka Štěrbovy přesvědčil, ať jeho kenkartu neodevzdávají, že ji koupí pro ilegální účely. Dal jim za ni 20 000 korun a František Štěrba, manžel Procházkovy sestřenice, tak umořil značnou část dluhů na své chalupě. Doma se však všichni báli a nejmladší dcera Milada se svěřila se svými obavami i v sousedství. „Co to ten otec udělal! S námi bude se všemi zle!“ nechala se slyšet a nemýlila se. Procházka totiž poslal průkazku na Ostravsko Peschlovi, který byl 13. 10. 1944 dopaden, okamžitě kývl na spolupráci a stal se konfidentem SD! Jeho podporovatelé byli houfně zatýkáni, Peschl naopak vždy vyvázl a po válce se stal předsedou bezpečnostní komise KV KSČ v Ostravě. Štěrbova průkazka se dostala do rukou nepřítele, německý aparát se vydal po stopách dokladu a přišel na rodinu Štěrbovu.

K zatčení došlo 21. října 1944. Matka Štěrbová byla tehdy zrovna surově ztlučena svým manželem, takže ji při zátahu Němci nechali být. Zbytek rodiny však odvlekli do koncentráku, odkud se už nevrátil šedesátiletý hospodář František Štěrba, 22letá dcera Milada a stejně stará snacha Božena. Další tři členové rodiny, synové František a Alois i dcera Anna, podstoupili pochod smrti a přežili jej. Jediným nedotčeným z celé akce zůstal zase Rudolf Procházka.

Po válce pak tento hrdina obvinil některé občany z Albrechtic a pár jich nechal zavřít, ačkoliv vinu za tragédii rodiny Holečkovy nesl jenom on sám. Na besedě v Rozsochách se bránil bez skrupulí: „Kdyby pan Holeček plnil, co měl, tak se to nestalo!“ Vedle sedící Josef Holeček ml. raději ani nepromluvil.

Pozoruhodné jsou i další Procházkovy osudy. Po útěku se skrýval s Koutníkem až do podzimu v lese, pak odešel k mlynáři Cahovi do Dalečína. Zde si celou zimu užíval pohodlí v posteli a při výrobě primitivních bomb málem mlýn podpálil. Pobýval pořád ve vytopené světnici a na půdu jej občas dostal mlynář jen fingovanou informací, že v obci pátrá gestapo. Procházka měl podezřelé styky s udavačem Čiháčkem a potkal i anglického majora Lawrence Gordona Gaze, který se po útěku ze zajateckého tábora ukrýval v Chudobíně. Ten později také vstoupil k tyršovcům. V této skupině samotný Procházka dlouho nepobyl, neboť si Labunskij nenechal mluvit do velení, válku však přečkal. Koutníka pak lákal do Brna a ke vstupu do řad Bezpečnosti: „Budeš mít všechno. Můžeš si vybrat jaký chceš byt po Němcích, jaké chceš auto…“ Koutník odmítl.

Jan Tesař shrnuje: „Je pravda, že nebyl žádný oddíl Prokop Holý, který by byl podobný oddílu Dr. Tyrš … Jiným problémem ovšem jsou historici, kteří nedovedli rozlišovat mezi právním problémem a faktickým stavem, zejména na jaře 1945. Jinak všeobecně je tupá závislost na prověřovacích spisech samozřejmě dokladem naprosté odborné nekompetence a zároveň zbabělostí tváří v tvář moci a úřední pravdě.“

Na podobných spisech stavěl úzkostlivě Petr Kopečný, měl je nad všechny vzpomínky pamětníků. Přitom prověřovací spisy, partyzánské deníky a podobné nedůvěryhodné materiály snesly cokoliv, co se do nich manipulativně zapsalo. Kopečný ještě po 50 letech oslavoval Rudolfa Procházku, protože prý pětkrát překonal dobu 4 měsíců ilegální práce, což měla být doba průměrné životnosti výsadkáře! Patřil prý tedy mezi nejúspěšnější agenty. Ve skutečnosti byl Procházka lehkomyslný člověk, který přivedl na smrt minimálně osm lidí. Pan Kopečný mohl napsat, že Procházka byl úspěšným agentem v délce přežití, ale ne podle práce. Dobrý agent se nepozná podle přežití, přežít se dá i v posteli či ve chlévě pod žlabem, ale jen a jen podle odvedené práce. A tu téměř žádnou u Procházky nenajdeme.

Pepek se probral z dřímoty až po válce. Na ÚV KSČ nastoupil na odboru ochrany stranických činitelů, velel ochrance Klementa Gottwalda a podílel se na nastolení všech zločinných praktik vedoucí strany. Obdržel mnohá naše i sovětská vyznamenání. Podílel se na provokování a zatčení mnoha odbojových druhů z Bystřicka včetně Koutníka. Po Gottwaldově smrti byl sám zatčen a nařčen z válečné spolupráce s gestapem. Karel Štainer-Veselý vypověděl během svého věznění 20. 9. 1952, že měl informaci od Schramma, že „do Procházkovy sítě vniklo gestapo, které ji ovládlo“.

Mnohem později se Procházka nechával slyšet, že udělá pořádek s tzv. partyzány a že prozradí, jak to skutečně bylo. Měl vlastnit kartotéku spolupracovníků brněnského gestapa. Den před smrtí, v den svých šedesátin, deponoval v bystřickém muzeu silnou obálku s neznámými listinami. Narozeniny oslavil v Nedvědici přímo na hradě Pernštejně, jen pro vyznamenání si odskočil do Brna. Když se v noci vracel do své chaty u Domanínského rybníka, měl podivnou havárii před Bystřicí. Měl být úmyslně oslněn číhajícím autem. Krátce po havárii procházeli kolem dělníci z Věchnova, zuřivý pes jim bránil v přiblížení, volali tedy na VB do Bystřice, ale vyšetřovatelé se dostavili na místo až ve čtyři hodiny ráno, kdy byl Procházka mrtev. Vzápětí si přišli dva příslušníci StB do muzea pro obálku.

V Bystřici mu po jeho smrti odhalili pamětní desku! Tehdy se stal definitivně partyzánským velitelem. Nápis totiž tvrdil: „Rudolf Procházka 1913–1973 velitel partyzánského oddílu Prokop Holý člen vedení KSČ a ObvNV na Bystřicku od roku 1944 do osvobození.“ Co na tom, že nikomu nevelel a nic za války neudělal? Po pádu komunismu někdo na bustu zavěsil zelenou tabulku s textem: „TYS MĚL VISET ZA ŽIVA TY UDAVAČI“.

Představitelé Města Bystřice nad Pernštejnem pak rozhodli o sejmutí Procházkovy pamětní desky ze zdi městského muzea.

Foto: Hynek Jurman a archiv autora, věnováno Ing. Jiřím Koukalem

Literatura:

Nebojsa, B.: Jak to bylo s partyzány. Zubří země, Štěpánov 2022.

Tesař, J.: Česká cikánská rapsodie. Triáda, Praha 2016.