Tolik zbytečně mrtvých! Revoluce v Třešti byla za trest.

Poslední dny a hodiny 2. světové války přinesly stovky i tisíce zcela zbytečných obětí. Hlavní důvody byly dva: neskutečná krvelačnost mnohých fašistů do posledních chvil a naprostá naivita a diletantismus momentálních vůdců a revolucionářů. Snad nejhůře to dopadlo ve Velkém Meziříčí a Třešti. V obou městech vyhasly 7. 5. 1945 zbytečně desítky životů.

Třešť je malebné město mezi Jihlavou a Telčí. Je známé Betlémy, sochu zde má rodák „pan Tau“ (Otto Šimánek) a Franz Kafka se během zdejšího pobytu zamilovával. Když napíšete do mobilu slovo TŘEŠŤ, bez diakritiky se upraví do podoby TREST. Zdejší město skutečně stihl 7. května 1945 trest. Drtivá většina obyvatel se shodne, že šlo o trest nezasloužený, nepřiměřený, brutální. Když však začnete rozplétat tragické události, zpovídat pamětníky a jejich potomky, výklad nebude jednoznačný. O konci války v Třešti byly vydány knihy a studie, byly natočeny filmové dokumenty. Ani jeden z těchto tvůrčích činů nebyl přijat bez výhrad! Autoři byli podezíráni z neobjektivity či z neschopnosti.

I na Třešť dolehla válka se všemi negativními průvodními jevy. Situace na Jihlavsku byla o to složitější, že zde žila početná část obyvatelstva německé národnosti, známý národnostní ostrůvek kolem Jihlavy. Ten čítal asi 30 000 německých obyvatel, z nichž žilo cca 13 000 přímo v Jihlavě. Z nedalekého Stonařova dokonce pocházel nacistický předák a říšský ministr pro Rakousko Artur Seyss-Inquart, jemuž dopřával sluchu samotný Adolf Hitler. V Norimberku v říjnu 1946 skončil na šibenici.

Němci žili i v Třešti odnepaměti, koncem války odhadem asi padesát rodin. Ve škole na náměstí byla umístěna jednotka wehrmachtu o síle cca sto mužů. Ta opustila v dubnu město, ale zbývalo tu ještě strážní družstvo a asi 60 vojáků stíhacího komanda pro boj s partyzány. Mezi nimi byla rota Hlinkovy gardy zformovaná ze sudetských a slovenských Němců „Einheit Josef“. Menší německé jednotky dlely v sousedních Hodicích a v Telči. Partyzánů se v blízkém okolí Třeště vyskytovalo jen velmi málo a k žádné větší akci se neodhodlali.

Po vypuknutí povstání v Praze vyšli 5. května do ulic i mnozí obyvatelé Třeště. Soustřeďovali se před soudní budovou, v níž sídlil i vládní komisař města Alois Elster. Na vlakovém nádraží byl vyvěšen československý prapor. Z budov byly vyhazovány Hitlerovy obrazy, na chodnících se válelo sklo a nepořádek. Asi v 15 hodin odpoledne byl trubkou vyhlášen smluvený signál k zahájení povstání. Muži schopní vojenské služby se měli dostavit na četnickou stanici, která také sídlila v budově soudu. Všichni němečtí občané včetně vládního rady Elstera byli zatčeni a uvězněni. Většinou i zbyti. Zajatí jsou vedeni do budovy soudu a před ní je některé místní ženy tlučou deštníky. Nikdo z Němců nepomyslel na odpor.

Zatčení potkalo i strážné zámeckého muničního skladu, kde byly získány další zbraně a náboje. Dvanáct mužů bylo odzbrojeno v budově wehrmachtu. Povstalci obsadili nádraží, poštu, zámek a továrny, na výpadových silnicích zbudovali zátarasy. Od Stonařova přijíždí nákladní auto s nepřátelskými vojáky, jsou to Rakušané a apaticky se vzdávají. Někteří dokonce chtějí bojovat proti hitlerovcům, nabízejí se za šoféry a podobně. Stanislav Kadlec (32 let) zatím ujíždí na kole do sousedních Jezdovic, aby tam oznámil zprávu o povstání. Nedaleko vesnice ho zastavují tři němečtí vojáci. Chtějí jeho kolo. Kadlec je nechce vydat a je zastřelen. Jako první oběť povstání.

V noci se tisknou plakáty k mobilizaci a v neděli ráno jsou vylepeny. Provolání hlásí v šest hodin ráno i místní rozhlas. Mobilizace má kladný ohlas, muži se hlásí o zbraně a jdou vyměnit a posílit hlídky na všechny záseky. Dochází tam k přestřelkám s celkem slabými německými jednotkami a první obránci platí životem. Nejdříve u silnice do Jezdovic. Obětí přibývá, revoluční výbor je nervózní. Ani v Jihlavě a v Telči zatím k žádné revoluci nedošlo! Vojenské koloně od Pavlova je umožněn volný průjezd za přenechání zbraní. Revoluční výbor uvažuje o odvozu zajatých Němců do lesů za hradem Roštejnem. Je jich více než stovka a mohli by posloužit jako rukojmí pro případné vyjednávání. K realizaci tohoto záměru však nedošlo. Především kvůli zajatcům pak dojde k popravám.

Před městem jsou zadrženi partyzáni ze severní Moravy. Prý bojovali u Ostravy a jejich velitel Emil Muroň jde pomoci městu. Jsou odvedeni na revoluční výbor, doklady mají v pořádku, zrovna tak doporučení o partyzánských bojích. Jsou propuštěni, Emil se stává hrdinou dne.

V pondělí za úsvitu duní na silnici od Stonařova obrněné transportéry. V marném boji platí životem 8 obránců. Městem se šíří panika o přepadení města. Rozespalí lidé prchají přes zahrady do lesů a okolních vesnic. Ani vojenské velení města, ani revoluční národní výbor neprojeví více odvahy. Sami prchají do lesů k zřícenině Roštejna. Zmučení němečtí zajatci zůstávají ve vězení. Třešť je dobyta bez boje! Pouhopouhé tři transportéry to dokázaly, což není dobrá vizitka pro organizátory povstání! Chlapcům chyběl výcvik a bojové zkušenosti, neměli ani dostatek střeliva. Transportéry teď projíždějí ulicemi, ozývá se střelba, esesmani vnikají do domů a zatýkají muže. I na ulicích seberou každého, koho potkají. U koho najdou zbraně nebo jen části uniforem, ty postaví s rukama nad hlavou ke zdi školy a označí je za partyzány.

Němci osvobozují své vězně a na mnohých vidí stopy krutého bití. Někteří se hned rozprchli domů, ale jiní hledají svého osobního nepřítele a žádají pomstu za své utrpení. Tím je zpečetěn osud „partyzánů“ u školní zdi. Nejvíce řádí osvobozený ing. Ewald Radke, ředitel závodu Alexanderwerke na elektrické stroje. Hledá lékárníka Valníčka, který ho v sobotu osobně zatýkal a přitom mu zabavil velikou částku peněz z pokladny. Po válce se objeví údaj, že šlo o pět milionů korun! Radke ho teď najde a lékárníka zastřelí. Tou dobou jde skupina civilistů od Pavlova zjistit, co se vlastně v městě děje. Ač nikdo z nich nemá zbraň, jsou skupinou Němců obklíčeni a zastřeleni. Sedm mužů.

Rukojmí i „partyzáni“ z náměstí jsou odvedeni na vězeňský dvůr, kde je velitelem přepadového oddílu vyhlášeno stanné právo. Je oznámeno, že skupina „partyzánů“ od školní zdi bude okamžitě zastřelena. Popravčí četa si už připravuje samopaly. Ostatní musí přihlížet, aby věděli, co je čeká, kdyby padl v Třešti ještě jeden výstřel. Zatím se objevuje ing. Radke a ze skupiny k popravě si vybírá učitele Vozába, který byl dříve vězněn v Buchenwaldu a za krátké třešťské revoluce se stal dozorcem nad uvězněnými Němci. Podle pamětníků právě on Němcům vracel to, co sám v koncentráku zažil. Mnohé postavil ke zdi a fackoval je takovou silou, že si rozbíjeli hlavy o zeď. Radke ho chladnokrevně zastřelí před zraky obou Vozábových synů i dalšími svědky. Dávkami ze samopalů je bez milosti povražděno zbývajících 11 mužů ze skupiny. Smrt manžela a dvou synů krutě zasáhla paní Marii Vozábovou (51), která odešla za pět měsíců, 15. října 1945, dobrovolně ze života.

Ještě však není konec dne, ještě není konec utrpení. Zbývající rukojmí jsou odvedena do zasedací místnosti městského úřadu a mladší chlapci jdou pohřbít zastřelené. Ti úplně nejmladší jsou propuštěni, ale mají v rodinách vyřídit, aby přinesli zajatcům jídlo a deky na spaní. Určení muži vykopali hrob do hloubky asi 1,5 metru. Do takto připraveného společného hrobu na vězeňském dvoře ukládali dva muži své mrtvé kamarády, ostatní je snášeli. Esesmani si brali hodinky a jiné cennosti.

Velitel komanda se radí s místními Němci, jimž se zdá dosavadní odplata za jejich vlastní utrpení malá. A tak se na scéně objevuje Herta Kašparová, německá dívka z Třešti. Mnozí ji v té době označují za gestapačku. Herta vstupuje mezi rukojmí, luská prsty a ukazovákem vybírá nové oběti mezi bývalými spolužáky a sousedy. Ty, kteří její rodinu zatýkali a páchali na ní násilnosti. Ostatní se krčí jeden za druhého a s hrůzou očekávají, jestli padne i jejich jméno. Podle svědectví přítomných jich vybrala deset nebo jedenáct a další do dvaceti doplnil někdo jiný přímo na dvoře.

Samopaly zase chrlí železo, na vězeňském dvoře zase teče krev a rychle hasnou životy dvaceti nevinných lidí. Zbytek zajatců musel stát u otevřených oken a poslouchat salvy. Několik rukojmí jde zas pochovat své zavražděné kamarády. Zajatci mají předat do pěti minut seznam členů revolučního národního výboru, nebo bude každý pátý z nich zastřelen. Jenže mezi zadrženými nikdo z pravých vůdců revoluce není. Všichni se skrývají, většina v bezpečí v lesích kolem Roštejna. Vyhlásili revoluci a schovali se! A tak jsou na papír napsána jména už pohřbených druhů, případně těch, kteří jsou už dávno v bezpečí.

Nad městem přeletěly ruské stíhačky a Němci viditelně znervózněli. Fronta nebude daleko! Nakonec jsou všechna rukojmí, odhadem asi 65 mužů, odvedena liduprázdnými ulicemi na zámek, a tam střežena celou noc. V nedalekých Salavicích je zastřelen náčelník železniční stanice Antonín Podhorský před očima manželky a sedmi dětí! Těžko říci, co se honilo hlavami vůdců revoluce a jejich přátel, kteří se stáhli do bezpečí nedalekých lesů. Jeden z nich, Josef Dušek (41 let), se zaobíral myšlenkou, že díky známosti se svým německým zaměstnavatelem Engelmannem zachrání Třešť. A tak opouští bezpečí lesních houštin a vrací se ráno 8. května do města. Čeho dosáhl? Byl popraven jako čtyřiatřicátý za poslední den.

To už vojáci i němečtí obyvatelé Třeště nakládají na vozy svůj majetek a po poledni opouštějí zmasakrované město. Zbývající rukojmí musela nastoupit na nádvoří a starší důstojník SS k nim s pomocí tlumočníka pronesl zpupnou řeč. Teď s nimi půjdou za město a pokud nepadne výstřel a nestane se nic nepředloženého, budou propuštěni. Žebřiňáky zarachotily, kolona se pohnula vpřed. Všechna okna musela být zavřena, nikdo nesměl vidět neslavný úprk. Rukojmí je musí vyprovázet až za město a přitom trnout, aby odněkud nepadl výstřel. Až kus za Třeští se jim poručík SS vysmál, zavelel, aby zvedli ruce k nacistickému pozdravu a zvolali „Heil Hitler!“ Pak se mohli v malých skupinkách vrátit domů. Ani se jim nechtělo věřit, že jsou po všech těch hrůzách živí a volní…

Konečně se objevili i „vlastenci“, kteří v teple domova žádnou hrůzu nezažili, ale teď odvážně rabovali opuštěná auta, odnášeli si boty, konzervy a jiné věci. Ráno 9. května projely Třeští poslední zbytky wehrmachtu od Stonařova k Batelovu. Odpoledne se vrátili hrdinové z roštejnských lesů, aby se ujali vlády ve městě. Vedl je „dobrodružný partyzán Emil Muroň“, jenž tu už několik dní platil za legendárního hrdinu. Přijel na koni!

Asi o tři hodiny později se objevují na třech sajdkárech průzkumníci Rudé armády. Ve čtvrtek se valí městem směrem na Batelov jejich jednotky. Lidé je srdečně zdraví a věří, že je tu konečně tak draze vykoupená svoboda! V těch dnech zemřelo v nejbližším okolí 58 mužů, jeden zdejší partyzán padl ještě na Slovensku. V sobotu 12. května jsou exhumovány oběti z vězeňského dvora a kostel sv. Kateřiny na náměstí je naplněn desítkami rakví. Dalšího dne, v neděli 13. května 1945, projíždí městem nejsmutnější průvod v jeho historii. Odplata ještě přijde!

Stanislav Musil, sám účastník revoluce, byl odpůrcem okázalého defilírování stráží a tím si vlastně zachránil život. Odsuzoval bití zajatých Němců, nedostatečnou výzbroj účastníků povstání a především zbabělost velitelů. Sami pobláznili nezkušené kluky, a pak utekli.

Pan Musil se netajil názorem, že celá akce byla zbytečná a nesmyslná, že konec války ničím neovlivnila. A všechny publikace o této tragédii označoval za „snůšku ideologických žvástů“. Musil, stejně jako paní Páralová, viděl pravou příčinu neštěstí v pochytání Němců a jejich mlácení ve vězení.

Když už k násilnostem došlo, byla šance, aby Třešť vyvázla bez obětí? Alois Aldorf, velitel hasičského obvodu ze sousedních Hodic, vždycky tvrdil, že ano. Po vyhlášení mobilizace předali z Hodic do Třeště pancéřovky, dva těžké a jeden lehký kulomet, dvacet pušek, revolvery a náboje. Když připočteme zbraně získané na zámku, z Německého domu a přepady Němců, nebyla výzbroj zase tak úplně malá. Aldorf připomínal, že Třešť měla kromě jiné výzbroje i dva tanky (myslel asi obrněné transportéry) a na 200 zmobilizovaných vojáků – záložáků. Přitom celý přepad města zvládlo pět německých tanků, někteří autoři uvádějí jen tři transportéry, s posádkou asi 40 mužů.

Informaci o plánovaném útoku dostal Aldorf předešlého dne, tedy v neděli 6. května, v dopise, který mu přinesl synek rolníka Patryho ze Stonařova. Aldorf s kolegou Vankem zajeli hned do Třeště s varováním před německým útokem. Předseda Smejkal je zavedl do zasedací síně, kde už si oba velitelé, nadporučík Němec a poručík Boháček, připíjeli s přáteli na vítězství. Na jaké?, podivil se Aldorf při představě wehrmachtu, jenž tudy měl prchat z fronty. Stačil ještě zkritizovat postavení hlídek. Ta ke Stonařovu dlela naprosto netakticky v terénu sto metrů před lesem. Na jeho apel se stáhla do krytů blíže města, ale starosta Sokola je později poslal zase zpět. Tam také byli muži postříleni.

Samozvaným velitelům vyčetl Aldorf, že sice inscenovali mobilizaci a zajistili k tomu uniformy, ale pak už se zmohli jen na bití německých zajatců. Na večer se navíc se svými známými sbalili, nabrali kulomety a odjeli do lesů k Roštejnu. Město vydali bez boje nepřátelům. Zajímavé bylo, že přes obrovské oběti občanů nezahynul v povstání nejen nikdo z jeho organizátorů, ale ani žádný jejich přímý příbuzný. To jen pěšákům padaly hlavy, králové dleli na Roštejně!

Němci se ráno snadno zmocnili zmobilizovaných mladíků, osvobodili své soukmenovce a pomstili se popravami. Kdyby velitelé správně zorganizovali obranu, měli dobré šance na úspěch a tím i na záchranu občanů.

Spletité události z konce války v Třešti se nedají shrnout do krátkého článku. Věnujme tedy v dohledné době ještě pozornost osudům alespoň tří osob, které tehdy prožily otřesné zážitky. Půjde o Emila Muroně, Vlastu Bílkovou a Hertu Kašparovou.

LITERATURA:

Cílek, R.: Třešť včera dnes zítra. Třešť 1980.

Jurman, H.: Stíny v nás. Zubří země, Štěpánov 2006.

Kubů, J.: Těm, kteří nezažili…Havlíčkův Brod 2004.

Mottl, J.: Květnové dny 1945. In: Třešť, 600 let městečka pod Špičákem. Třešť 1959, s. 141-145.

Musil S. – Viková Z.: Vzpomínka mého otce na třešťské květnové povstání v r. 1945. Naše město ?.

Foto: Hynek Jurman a Muzejní spolek v Třešti, věnováno autorovi.