Článek
Nezmara brněnských spisovatelů jsem poznal osobně během autogramiády 21. 12. 1988. Kromě mně už osobně známých tvůrců jsem tam poprvé hovořil i s Františkem Neužilem, Josefem Suchým, Ivanem Křížem, Ludmilou Uličnou, Jiřím Křenkem a jinými. Ta jména dnes znají jen velcí milovníci literatury. Ale s Jaromírem Tomečkem jsem už vlastně hovořil dávno předtím, i když jen telefonicky. To jsem u něj hledal osobní vzpomínky na Vysočinu a bylo štěstím, že tehdy byly telefonáty levné. Jaromír se totiž uměl pořádně rozhovořit! V květnu 1988 mi také vyprávěl, že dostal přes dva tisíce blahopřání k udělení titulu národního umělce. A že nemá čas na ně odpovídat.
„Mám teď tolik práce, že jsem od ní musel utéct, abych se nezbláznil!“
Pak jsme se potkali na několika schůzích, ale nezapomenutelná byla akce 7. dubna 1989, kdy jsme pořádali literární večer v Prosetíně.
Sraz byl u mne doma a já si toho dne po vzoru pana Šťastného založil Pamětní knihu domu č. 183. Jaromír Tomeček byl prvním, kdo se do ní zapsal. Po slavnostním přípitku jsme ujížděli do Prosetína a Jaromír se tam hned rozběhl po schodech ke kostelu. Chtěl si osahat terén. To už se lidé scházeli, jako by šli skutečně na mši. Po dvou po třech tvořili řetěz přes celý Prosetín.
V protější škole pak začal pořad, při němž nechyběla naše osvědčená zpěvačka i skvělé recitátorky, byli tu Vítězslav Hulák, Jiří Jobánek, Jindřich Uher, Sylvie Stanovská i Jurman, jenž ve své ukázce dokonce i zpíval, ale osmdesát posluchačů přišlo jednoznačně na Tomečka. Ve škole byl takový nářez, že někteří stáli až na chodbě a jeden chlapec v té tlačenici dokonce omdlel.
Pořad to byl báječný, výběr ukázek zajímavý, písně Martinů i Janáčka bezvadné. Doba se měnila a Jiří Jobánek burcoval: „Uvnitř spisovatelské obce svědomí zůstalo!“
Ale hvězdou večera byl bez debaty Tomeček, zcela zotavený ze zdravotních těžkostí, vypravěč od Boha.
„Jsem nešťastný, že jsem se dožil toho, že vzduch není vzduch, voda není voda a půda není půda. Lidé měli heslo modli se a pracuj. A teď se obrátili proti své matce, proti přírodě! Když vlk ukáže břicho, má od protivníka pardon. Pouze mezi lidmi tento pardon neplatí. Svět se mění ve vroucí kotel nenávisti a nelidství. Je třeba zvedat štít – víru, naději a lásku!“
Na mou adresu pronesl velký vypravěč slova, která si jen těžko zasloužím: „Tady inženýr Jurman dovede psát, že to chytá za srdce.“
Potom děvčata donesla památníky a pořadatelé slivovici, bylo veselo a ještě se jelo ke mně. Jindra Uher tam zpíval moravské písničky a holky hladil po kolenou. O půl druhé v noci jsme vyšli na zahradu a Jaromír Tomeček vyprávěl o hvězdách, o každém souhvězdí něco věděl. Na celou akci pak rád vzpomínal a dával ji za vzor jiným spisovatelům.
Jaromír Tomeček
„Kurňa, kde jsi byl, proč jsi nejezdil na schůze,“ vítal mě skoro po dvou letech Jaromír jadrně v restauraci Szeged. Prolistoval si mé samizdaty a vyprávěl, že jsem ani nedutal. Jaromír mi byl blízký nejen psaním. I tím, že jel jako student do Tater na kole a spal tam pod širákem. Třeba i tím, že byl s hokejisty na olympiádě v Grenoblu a uměl o tom náramně vypravovat.
„Jdu po horách a najednou slyším, jak někdo hraje Otvírání studánek. Znělo to z horního okna hotelu. Hned jsem si vzpomněl na Fryšávku, Vysočinu, na Martinů a Vitku Kaprálovou. To byla velká láska! U Fryšávky je nádherně. Jsou tam ledňáčci a těch motýlů!“
„Ve Štěpánově jste nebyl?“
„Jakpak by ne, všechno znám! Ve Štěpánově jako v prvním místě začali vysazovat řepu, dříve se jenom sela. Nějaký právník vynalezl sázecí stroj, ale nečestně mu ho zničili.“
Opěvoval i Dukovansko, ač tam přehrada a elektrárna zle zasáhly do krajiny.
„Když Kořínek kácel obří smrk u Kramolína, bylo nám všem úzko u krku. Za všechno platíme!“
Tento vzácný člověk získal doktorát filozofie, ale především absolvoval univerzitu života. V redakcích novin, v přírodě, kde míval oči i srdce dokořán, ale zrovna tak za totálního nasazení ve slévárně a především při pobytu na Zakarpatské Rusi. Jaromír tam nastoupil jako mladý notář, byl tu inspirován k vlastním literárním pokusům a osobně poznal autory jako Olbrachta, Vančuru, Neumanna či Karla Čapka. Kdo už dneska ví, že právě Tomeček byl přítomen exhumaci podivně zemřelého člověka a že podle jeho vyprávění pak Čapek sepsal Hordubala? Skutečný Jura Hardubej chodil za Tomečkem každý den, než byl zavražděn. Jaromír pak byl jedním z hlavních svědků v procesu. Také Golet v údolí se vlastně odehrál na notariátu u Tomečka, kde právě on oddával hlavní hrdiny.
Sám vydal svou první knížku v roce 1944 (Vuí se směje) a z více než pěti desítek dalších jsou nejznámějšími Stříbrný lipan (1944), Země zaslíbená (1947), Admirál na Dyji (1962), Doteky ticha (1971), Lovy beze zbraní (1976), Živly a osudy (1985) a mnohé jiné.
Jaromír Tomeček měl provandrovány Jeseníky i Beskydy, Pálavu, Moravský kras a také Vysočinu. Jednou se mi vyznal, že pochodil kolem Velkého Dářka, navštívil Medlov, Sykovec, Devět skal i okolí Poličky, prošel Žákovu horu, Cikháj a Fryšavu, za přáteli jezdil do Herálce a Nového Města. Učarovalo mu údolí Fryšávky a za nejhezčí považoval „ten kotel, kde se stékají praménky Fryšávky, meandruje to tam, stezka kolem potoka je jedinečná a dá se odtud pustit nahoru k dominantám“.
Stáří nebývá veselé. Přátelé odcházeli, z Vysočiny například Mirko Rosenbaum a Ivo Tulis, a také Jaromíra opouštěly síly. Od své devadesátky už trávil čas převážně v nemocnicích a domově důchodců, do té doby však stále pilně pracoval. Ráno v pět hodin vstal, do osmi literárně tvořil, pak došel s jezevčíkem Ocínkem na nádraží, nastoupili do libovolného vlaku a jeli kamkoliv. Na venkově někde vystoupili, pochodili přírodou a v nádražní hospodě poobědvali. Občas zažili i něco legračního. Jednou tak sedli do rychlíku na Žďár, usnuli a probudili se na německých hranicích…
V devadesáti Jaromírovi operovali žaludek a pak už mu místo výletů do přírody zůstaly jen pohledy z okna Kociánky. Jaromír by mi ale určitě dovolil vzpomínat na to veselé. V Borech na Velkomeziříčsku mají agilní knihovnu. Pozvali mě tam na besedu 12. 12. 1998 a vzpomínali, že tam měli naposledy právě Tomečka. Vyvezli ho na vyhlídku k Cyrilovu, on tam utřel jezevčíkovi zadek ubrouskem a ten vstrčil do kapsy. V pětadevadesátém se potřetí oženil, teď už z rozumu. Novomanželka, téměř o padesát let mladší, se o něj postará, a pak zdědí autorská práva. Nevím, jak se starala, ale Jaromír si mezi přáteli povzdechl, že si vaří slepici a má ji na tři dny.
Jaromír Tomeček napsal přes 50 knih, získal Cenu křepelek za jazykově vytříbený cyklus Zelená kurzíva (Svobodné slovo), Cenu literatury faktu (1994) i Čestné občanství města Brna. Jako svou 52. knihu vydal Záhady divočiny a pak ještě několik dalších. K devadesátinám vyšla Minutová dramata - Karavana radosti a smutku.
Získal a po zrušení titulů zase ztratil přívlastek národní umělec, zůstal však umělcem národa! Když mu kdysi komunisté vytýkali, že nepíše angažovaně, rozčílil se: „Tak ti mí medvědi budou orat. S předradličkou!“
Trpěl devastací přírody a během přírodní katastrofy také nakonec sám zemřel. Lze na něj parafrázovat vlastní slova, která Tomeček pronesl nad rakví sochaře Vincence Makovského: „Padl smrk na Žákově hoře, odešel velikán, jehož srdce neuneseš!“
Nestor moravských spisovatelů, básník přírody a báječný vypravěč, Jaromír Tomeček, nás opustil v polovině července 1997. V době, kdy se do potopy vnořily jeho milované lužní lesy, kdy byla zatopena i jeho rodná Kroměříž. V archivu ostravské televize zničila voda i některé jeho pořady z cyklu Lovy beze zbraní.
„Žij, člověče, srdcem, a nic ti nepřipadne zatěžko, ani konec lidské pouti,“ napsal Jaromír v knize Doteky ticha.
Když vzácného člověka Jaromíra Tomečka kladli do rakve, dlel jsem zrovna na ostrově Krku. Vyjel jsem na noční rybolov, loď se klidně pohupovala a nad ní se rozzářila v plné nádheře všechna souhvězdí. Nemohl jsem nevzpomenout na velikého vypravěče, jehož jeden nezapomenutelný hvězdný výklad jsem zažil. A náhle se mi zdálo, že na nebi svítí o jednu hvězdičku více. Vyšla na počest a památku Jaromíra Tomečka!
Literatura:
Jurman, H.: Nesmazatelné stopy. Zubří země, Štěpánov 2004.
Foto: Hynek Jurman
Wikimedia commons – volné dílo
List od Jaromíra autorovi
