Pernštejnští muži válčili, stavěli, žili

Nejznámějším členem rodu zubří hlavy byl Vilém II. z Pernštejna (asi 1438 – 8. 4. 1521 Pardubice), jeden z nejvýznamnějších magnátů a politiků přelomu 15. a 16. století. Občas se stával terčem vtipů, že je vnukem loupežníka, neboť jeho děd Vilém I. držel nad lapky ochrannou ruku. Dle některých historiků v čele s Palackým byl pro vnitřní dějiny našich zemí Vilém II. důležitější postavou, než byli tehdy králové.

Vilém II. z Pernštejna se stal jako chlapec společníkem budoucího krále Ladislava Pohrobka. V r. 1459 je zmíněn jako jeden z nejúspěšnějších účastníků turnaje v Brně. Počátkem května 1470 padl jeho bratr Zikmund do zajetí s vážnějším zraněním. Exponent uherského krále Matyáše Zdeněk ze Šternberka jej věznil na svém sídle v Polné. Za jeho svobodu požadoval král Matyáš vstup pernštejnských vojsk do svých služeb. Vilém se k tomu uvolil a podepsal 14. 11. 1472 i smlouvu. Sídlil tehdy na hradě Velké Meziříčí, který získal po dědečkovi Janu z Lomnice. Ve svých asi 35 letech se Vilém oženil s bohatou Johankou z Liblic (krátce před 1475). Matyáš Korvín a Vladislav Jagellonský se nakonec usmířili a oběma zůstal titul českého krále. Vilém si přestavěl Helfštejn, ale po roce 1482 se přestěhoval na Moravský Krumlov.

Byl zřejmě jako otec Jan přívržencem podobojí, ale na Zelený čtvrtek 1490 (8. dubna, tedy 2 dny po smrti Matyáše Korvína a 4 dny po narození syna Vojtěcha) podepsal konverzi a přistoupil ke katolické víře. Byl nejvyšším hofmistrem Království českého. S Vladislavem Jagellonským měl dobré vztahy navzdory pomluvě, že měl krátce před smrtí Korvína připravovat úkladnou vraždu Vladislava. Na mučidlech to vypověděli dva služebníci knížete Hynka. Král Vladislav je dal 10. 5. 1490 popravit a Viléma ubezpečil o týden později zvláštním listem, že pomluvám nevěřil. Byl pak zvolen i díky Vilémovi na uherský trůn.

Vilém II. získal doživotně titul nejvyššího hofmistra Království českého, obdržel právo výplaty panství Hluboká i Kunětická hora a Třebíč. Rozsahem panství předčil Rožmberky. Budoval i vodní kanály pro své rybníky, nejznámější Opatovický v labském ohybu. V roce 1491 koupil Pardubice. Ty 1507 vyhořely a byly velkoryse přestavěny. Vzniklo úsloví: „Skví se jako Pardubice!“.

Po Vilémovi zůstala v Pardubicích „pernštejnská truhla“. Je z hrubě tesaných fošen, pobitá železnými pásy, s několika petlicemi a zámky. Ze sklípku pod kaplí nejde vynést. Tento sklepní trezor je dimenzován na stovky kilogramů zlata a stříbra.

V roce 1517 se Vilém II. velkou měrou zasloužil o Svatováclavskou smlouvu mezi městy a šlechtou. Tím se zabránilo domácí válce. Vilém zemřel ve vysokém věku v Pardubicích a pochován byl v doubravnickém chrámu.

Jeho syn Vojtěch (1490–1534), nejmladší ze tří známých dětí Viléma z Pernštejna a Johanky z Liblic, byl jako nejvyšší hofmistr v roce 1526 navrhován na český trůn. Je pochován v Pardubicích v hrobce s nádherným mramorovým náhrobkem. Záhadologové dodnes řeší, zda nebyl otráven a zda jeho hrob nestřeží smrtící kletba.

Bratr Jan obýval Tovačov, mladší Vojtěch bydlel na zámku první ženy v Lanškrouně, později na Hluboké. Narodil se 4. 4. 1490 v Moravském Krumlově, jako 7letý byl pasován v Pardubicích na rytíře i se starším Janem, když Vladislav Jagelonský cestoval 1497 z Prahy do Uher. V 17 letech byl Vojtěch oženěn s Markétou z Postupic, vyženil Lanškroun. Jejich syn Ludvík (1506) však zemřel brzy. Při jeho narození vzniklo na dvoře dědy Viléma naučení Ludvíka z Pernštejna rodičům. Symbolicky radí rodičům, jak má být vychováván. Vilém tímto způsobem předával synovi životní zkušenosti. A v roce 1514 předal Vojtěchovi i úřad nejvyššího hofmistra Království českého. Od roku 1515 se Vojtěch tituloval „z Pernštejna a na Hluboké“. Po otcově smrti 1521 přesídlil na Pardubice, kde rezidenci přestavěl a zvýšil o druhé patro. Od roku 1527 budoval Nové Město nad Metují do dnešního půvabu.

Po smrti Markéty (1515) se oženil s Johankou z Vartemberka. Po otcově smrti konvertoval s bratrem k utrakvismu. V roce 1523 sice opustil zemskou vládu, ovšem po smrti Ludvíka Jagelonského byl mezi 4 možnými kandidáty na trůn. Ale 23. 10. 1526 byl zvolen Ferdinand Habsburský a ještě téhož roku je jmenován Vojtěch znovu nejvyšším hofmistrem Království českého. Zřejmě se k volbě Ferdinanda přiklonil. Berní rejstřík z roku 1529 dokládá, že Vojtěch měl v Čechách majetek za čtvrt milionu kop českých grošů, tedy trojnásobek jmění Rožmberků. Jako jeden z prvních vnesl do výzdoby svých sídel renezanční styl. Viz např. dodnes kazetové stropy v Pardubicích. Či nástěnná malba o Samsonovi a Dalile datovaná 1532. Tehdy se v pardubické rezidenci objevují i ženské akty. Jaký rozdíl od Věnavy se zubrem, kterého dal zobrazit Vilém před pouhými 13 lety, píše Petr Vorel.

Vojtěch měl poruchy pohybového ústrojí, podobně jako otec Vilém a bratr Jan. Podle dohadů byl zákeřně otráven svými nepřáteli. Nebo proklet Kateřinou z Komárova. Podle pověsti vdova Johanka z Vartenberka proklela hrob, aby byl postižen každý, kdo by jej chtěl narušit. Náhrobek však překážel při bohoslužbách a už v 1. pol. 19. st. vznikly spory a úvahy o odstranění.

Pešina z Čechorodu měl k dispozici rukopis Vojtěcha z Pernštejna (†1534), kde popisoval vývoj české a moravské společnosti od husitských válek po jeho současnosti. Někdy bývá za autora považován synovec Vojtěch (†1561). Rukopis je dnes nezvěstný.

Vojtěchův bratr Jan Bohatý z Pernštejna měl sídlo na Tovačově, po otcově smrti pak na Helfštejně, ale patřil mu především výstavní Prostějov. Jan byl také vyhlášeným rybníkářem, chodil prý osobně na výlovy. Dal zbudovat rybníky Oplatil a Rozkoš. Podílel se na formování zemské hotovosti k Moháči, jeho sbory převyšovaly počtem ostatní feudály, ale vojsko nedorazilo včas. Přiklonil se k přijetí Ferdinanda I., ale brzy byl v čele opozice novoutrakvistického zaměření. Měl v zástavě Kladsko a razil tehdy vlastní mince. Je pokládán za autora kritického latinského spisu z roku 1539, který vytýkal královi chyby ve vládě. Má podobu listu psaného tehdy 11letým synem Jaroslavem z Pernštejna.

V roce 1547 se formovala opozice proti Ferdinandu I., který žádal o zemskou hotovost proti protestantům. Odpůrci si domluvili tajnou schůzku na 7. 2. 1547 do Pardubic. Kryli ji účastí na kohoutích zápasech, protože politické sjezdy mohly proběhnout jen se souhlasem panovníka. Čekali, že se do čela postaví právě Jan z Pernštejna, ale toho více trápily dluhy a zdraví. Schůzky se nezúčastnil, už v lednu odjel do Valašského Meziříčí. Spiklenci tím ztratili čas a protest neproběhl. Jan prodal Nové Město nad Metují i majetek na severovýchodní Moravě (Vsetín, Rožnov, Valašské Meziříčí…).

I Jana dostihly finanční problémy. Do roku 1543 mu každý rád půjčoval, dokud byl úrok 10%, po snížení na 6%, věřitelů ubývalo. Pro finanční potíže se v roce 1544 ve svých 57 letech potřetí oženil s vdovou po uherském Alexandru Thurzovovi Magdalenou. Ta však žila na Slovensku a příliš se nestýkali.

Poslední cesta jej přivedla na zámek do Hrušovan, kde rádi nocovali různí pánové při cestě do Vídně. Dorazil tam počátkem září 1548, ale ucítil svou poslední hodinku. Povolal k loži své syny, ovšem Vratislav byl až ve Španělsku. Jaroslav a Vojtěch dorazili v sobotu 8. září 1548 mezi 9. a 10. hodinou. Rozmlouval s nimi o životě. I o Pernštejnu: „…Pernštejna nikdy, aby prodán byl, nedopúštějte, nýbrž ať se na Pernštejně vždycky staví. Nebude-li se jmíti co na něm stavěti, nechť se něco boří a zase staví…“

Pak si dal povolat personál a úředníky, požádal o odpuštění, pokud jim křivdil a zesnul. Synové jej dali 12. 9. převézt do Židlochovic, odkud cestoval smuteční průvod na sever. Všechny brněnské kostely vyzváněly a městská rada i zástupci cechů jej provázeli přes celé město. Kostel v Doubravníku byl stavěn na základě poslední vůle Viléma II. z roku 1520 od základu v pozdní gotice s renesanční výzdobou. Nápis na portálu uvádí zahájení stavby 1535 a dokončení 1557. Datum 1537 na jednom z hlavních opěráků zřejmě dokládá dokončení klenby hlavní lodi. Jan byl tedy pochován v rozestavěném kostele. Ale ne sám.

Janovo druhé manželství s Hedvikou ze Šelmberka bylo krátké (8 let), ale plodné a šťastné. Porodila mu 3 syny a dceru Kateřinu, ale už v roce 1535 zemřela. Těžce to nesl. Jan Bohatý z Pernštejna nechtěl ponechat tělo milované manželky Hedviky napospas červům, chtěl s ní být pohřben společně do jednoho hrobu, který se chystal v právě budovaném chrámu v Doubravníku. Hedvika byla tedy zřejmě jednoduše balzamována a zavěšena do částečně průhledné truhly, která byla v kostele v sousedním Černvíru zavěšena na řetězy. A 13 let zde trpělivě (sic!) čekala na manžela. Podle úředníků „na větším díle byla již zpráchnivělá“…

Její truhlu dopravili úředníci před pohřbem Jana na doubravnickou radnici a když dorazil průvod z Židlochovic, obě rakve postavili vedle sebe uprostřed městečka a nesli je do kostela. Vyprávěli to úředníci Janovým vnoučatům kolem roku 1580. O účasti současné 3. manželky Magdaleny z Ormosdu se neví.

Synové si dělili majetky, byli v tzv. sourozeneckém nedílu. Jen všichni 3 mohli provádět převody. Ale po smrti jednoho přecházel majetek automaticky na zbývající sourozence. Vojtěchsi vybral centrum v Prostějově. Po 2. dělení převzal starší Jaroslav Pardubice a Potštejn, Vratislav moravské statky s centrem v Židlochovicích. V roce 1556 směnil bratr Vojtěch s Vratislavem za Pernštejn Křižanov a Tovačov.

Nekázeň vrchnosti měla vyřešit funkce regenta od října 1550. Správcem českých statků se stal rytíř Petr Hamza ze Zábědovic, který připravil některá úsporná opatření. Nikdo už ale nechtěl Pernštejnům půjčit a Jaroslav utekl před dlužníky do Itálie. Byl vzdělaný, podporoval renesanční umění a literaturu, ale koncem července 1560 snad tragicky zemřel. Jaroslav nabyl přesvědčení, že nákladná kariéra při habsburském dvoře se v budoucnu mnohonásobně vrátí. Stal se však opak, zbyly po něm dluhy a pověst hýřilce a marnotratníka. Na pardubickém zámku proběhla dražba jeho předmětů. Nejmladší bratr Vojtěch kritizoval značné výdaje na Jaroslavovy a Vratislavovy zahraniční cesty. Jako jediný zůstal při víře podobojí a pokusil se v Prostějově založit vlastní náboženské společenství. Zemřel už v roce 1561 a všechen majetek zdědil Vratislav. Rozsáhlý objekt v Jiřské ulici koupil už roku 1554 bratr Jaroslav, Vratislav jej dal přestavět a vyzdobit sgrafity. Stal se společenským a politickým centrem českých katolíků. Pro Vratislava byl hlavním místem k bydlení a pod vlivem Marie Pernštejnské de Lara se stal postupně známým jako „španělský či také pernštejnský salon“.

Nejznámějším vnukem Vilémovým a synem Jana Bohatého byl tento Vratislav Nádherný z Pernštejna (1530–1582), nejvyšší kancléř Království českého, držitel řádu Zlatého rouna. V roce 1543 odešel do ciziny a stal se společníkem budoucího císaře Maxmiliána (jen o 3 roky starší arcikníže). Ve 14 letech navštívil Brusel a účastnil se tažení císařských vojsk. V letech 1548–1551 nejméně 4× projel v sedle cestu do Španělska. V roce 1551 byl jmenován vůdcem velké reprezentační výpravy české a moravské šlechty vstříc arciknížeti Maxmiliánovi do Itálie. Tamní pobyt všem přinesl životní zkušenosti a přijetí renesančního stylu života. Chloubou vídeňského muzea je dodnes skvostný kord s rukojetí z ryzího zlata, který dal Vratislav Maxmiliánovi jako svatební dar. Ten nastoupil na trůn po smrti římského císaře a českého krále Ferdinanda I. (†1564). Vratislava pak uvedl do úřadu nejvyššího kancléře Království českého v roce 1566. A hned v r. 1567 mu na 20 let postoupil do zástavy Litomyšl. Vratislav tam budoval jednu z nejvýznamnějších renesančních staveb v Čechách. Přestavoval i zámek v Prostějově. Uveďme i jednu perličku. Aby nemohla v okolí Litomyšle pytlačit domácí zvířata, měla být každému psu úředně uťata jedna tlapka. Vyvolalo to samozřejmě posměch.

Protože bylo v Čechách a na Moravě málo urozených nevěst (jen asi 6 desítek šlechtických rodin, některé už v majetkovém úpadku a mnohdy s náboženskými rozdíly), musel hledat jinde. Vratislav si vzal španělskou šlechtičnu Marii Manrique de Lara y Mendosa 14. 9. 1555 ve Vídni. Nevěsta se ocitla ve střední Evropě v roce 1552 jako dvorní dáma Marie Habsburské, manželky arciknížete Maxmiliána. V Antverpách byl ve stejném roce 1555 Vratislav přijat mezi rytíře řádu Zlatého rouna.

Památkou na manželství jsou poháry s erby Vratislava a Marie na hradě Buchlově. Po smrti Maxmiliána zůstal Vratislav oporou dalšího císaře Rudolfa II. Zemřel ale koncem října 1582 na dopravní lodi u Lince na Dunaji. Dluhy přenesl na své potomky. Pochován byl rok v Doubravníku, poté v katedrále sv. Víta na Hradčanech. Sochu má na náměstí v Novém Městě na Moravě.

Další zatáčku už rod Pernštejnů nevybral. Vratislavův syn Jan V. (1561–1597) zemřel v boji a jeho syn Vratislav Eusebius (1594–1631) padl jako bezdětný v Německu.

Literatura:

Petr Vorel: Páni z Pernštejna. Rybka Publishers, Praha 1999.

Josef Janáček: Ženy české renesance. Československý spisovatel, Praha 1987.

Foto: Hynek Jurman a archiv PhDr. Z. Kubíka