S obléhací kočkou na hradby! Pernštejnská petarda a smutný konec vynálezce Jana z Pernštejna

Základní válečný problém při překonávání fortifikací byl již od starověku stejný. Týlové zabezpečení! Aby vojska měla co jíst. Platilo to jak pro obležené, tak pro obléhající. Proto byla snaha obléhání co nejvíce zkrátit. Což se často dařilo díky válečným strojům.

Mezi ně patřily především praky na principu dvojzvratné páky. Velké praky bořily zdi, vrhaly do pevnosti bečky se zápalnými látkami, často i sudy s výkaly nebo mršiny zvířat. Praky střílely pod velkým úhlem, dosahovaly dostřelu 300–400 m, ale byly dosti nepřesné.

Jiným strojem byl katapult, jenž pracuje na torzním principu. Ten je vyvoláván svazky zkroucených šlach, provazů nebo žíní, do kterých je zasazeno lžícovité rameno katapultu. Katapult byl zbraň poměrně přesná.

Mezi obléhací stroje patřila i obléhací věž zvaná kočka. Ta měla za úkol bezpečně dopravit vojáky na hradby města nebo hradu. Bylo to vlastně takové vylepšené mobilní lešení. Kočka mívala několik pater, horní patro bylo vybaveno padacím mostem pro vniknutí na nepřátelské hradby. Čelo a boky byly kryté a chráněné před zápalnými střelami nepřítele mokrými kůžemi. Věž se pohybovala na kolech nebo po kulatinách.

Ve středověku se většina obléhacích strojů stavěla až na místě. Složitější stroje pak konstruovali řemeslníci a byly rozebíratelné a ukládané ve zbrojnicích. Velkými válečníky byli i Pernštejnové, doba to prostě vyžadovala. Koncem 14. století žilo plno bojovníků se zubří hlavou ve znaku. Bratři, bratranci, prabratranci. O půl století později ale už jen 2 muži: Jan z Pernštejna a Jan Žibřid z Jakubova, řečený též z Pernštejna.

A dále už rod pokračoval vždy jen jedinou větví a měl to tedy nahnuté. Ale jeho členové válčili na všech možných stranách.

Tak třeba Vilém I. z Pernštejna (1381–1430) bojoval ve známých válkách moravských markrabat původně na straně Prokopově, ale po jeho smrti se usmířil s Joštem. Podporoval pak markrabího Jošta, ale ochrannou ruku držel současně nad tlupou lapků a loupežníků, přesto se stal zemským hejtmanem. Jeho syn Jan (1427–1475) bojoval na straně husitské. Tradovalo se, že oba synové Viléma, Bavor i Jan, byli horlivými husity a Pernštejn ubránili před olomouckým biskupem Janem Železným. Bavor měl bojovat v roce 1426 u Ústí a 1427 u Tachova, ve známých bitvách proti křižákům. Dnes se historikové přiklánějí k poznatku, že Bavor bylo jen druhé jméno Janovo, že šlo o jednu postavu. V žádné kronice totiž nestojí jména Jan a Bavor společně. Jan z Pernštejna pak stál na straně Hynka Ptáčka z Pirkenštejna, později byl přívržencem Jiřího z Poděbrad.

Lapka Šrám při výslechu vypověděl, že si pan Vilém objednal vraždu pana Bluda z Kralic, s nímž se soudil o hrad Pyšolec. Přepad obyčejných kupců by ještě tolik nevadil, ale vražda šlechtice? Vznikla z toho posměšná píseň, která se zpívala po Moravě. Lapkovská družina řádila nejvíce v letech 1415–1419 a pan Vilém od ní pobíral část kořisti. Ničím se v tomhle nelišil od ostatních členů šlechty, tak to tehdy chodilo… Vilém ještě pečetil stížný list z 2. 9. 1415 kostnickému koncilu na protest proti upálení Mistra Jana Husa. Ale 17. 11. 1421 stvrdil mezi prvními jako moravský zemský hejtman poslušnost císaři Zikmundovi. Proti tomuto císaři měli už v roce 1420 vystoupit synové Jan a Bavor (tedy spíše jen Jan), ale účast v soudobých pramenech doložena není.

Vilém II. z Pernštejna (1438–1521) musel vstoupit do služeb Matyáše Korvína, aby zachránil ze zajetí svého bratra Zikmunda. Stal se katolíkem a také nejvyšším hofmistrem království. Jeho synové se ale přiklonili k novoutrakvismu. Pernštejnům se války nakonec staly osudné, protože poslední dva mužští potomci celého rodu v nich padli.

Jan z Pernštejna (* 30. července 1561), syn Vratislavův, byl vysokým vojenským důstojníkem a ve službách španělského krále velel habsburským vojskům v Nizozemí. Počátkem 90. let přenesl své působiště do Uher, kde Turci obnovili nebezpečné nájezdy. Jan neustále trávil čas v bojích a na cestách, domů si jezdil jenom pro peníze. Kvůli vlastním vojenským oddílům se zadlužoval a prodával panství. V letech 1585–1596 Pernštejnové rozprodávali i rodové panství. Finanční situace byla tehdy neúnosná a Jan musel v roce 1596 prodat samotný hrad Pernštejn za 44 000 zlatých Pavlu Katharynovi z Katharu. Nakonec zastavoval i rodinné šperky. A většinu času trávil pořád v taženích, ve vojnách a šarvátkách.

Tento Jan z Pernštejna se stal vynálezcem a uživatelem válečného stroje, který se osvědčil právě v boji proti Turkům. Podle svého vynálezce nesl název „Pernštejnská petarda“. Jednalo se o malé dělo s krátkou hlavní a velkou ráží, které se muselo nepozorovaně upevnit přímo na bránu hradu či města. Po odpálení petardy se brána celá rozpadla a cesta byla volná. Jan petardami při útocích na pevnosti a města dokonale vynikal.

Ale kdo s čím zachází… Je paradoxem, jakým způsobem vyhlášený petardář Jan z Pernštejna zahynul jako velitel dělostřelectva v bitvě u pevnosti Ráb 30. září 1597. Rána z tureckého děla jej zasáhla do prsou a od trupu oddělila hlavu, levou ruku a levé rameno. Na podzim ho přivezli z Uher roztrhaného na kusy. Jeden z posledních mužských členů rodu takto padl, Pernštejnové se pomalu ztráceli v propadlišti dějin…

Zbýval už jen Janův syn Vratislav Eusebius (1594–1631), který si vybral také válečné řemeslo, byl plukovníkem kyrysníků. Padl ale bezdětný v Německu. Při rekognoskaci terénu byl 26. 7. 1631 těžce zraněn v potyčce se Švédy a zakrátko zemřel. Zbývala už jen jeho sestra Frebonie, kterou vymřel v roce 1646 celý pernštejnský rod docela.

Literatura:

Petr Vorel: Páni z Pernštejna. Rybka Publishers, Praha 1999.

Helena Sedláčková: Doubravník a patronátní páni kostela Povýšení svatého kříže. In: Doubravník a Výmolovy varhany. Římskokatolická farnost Doubravník, Doubravník 2014.

Foto: Hynek Jurman a Creative Commons.