Článek
Určitě alespoň stokrát jsem již šlapal na kole z Tišnova kolem Svratky vzhůru. Památná byla taková cesta už v květnu 1988, kdy jsem jel ze Štěpánovic podél Svratky do Borače a Podolí, kde jsem vzpomenul spisovatele Uhra. Plastiku na jeho rodném domě v Podolí dělal Václav Mach, bustu na boračské škole pak Petr Bortlík. Dále šlapu do Prudké k papírně a zastavuji před mlýnem, kde by měl bydlet vynikající abstraktní malíř.
Zatím mi však otvírá rozložitý muž s šedou bradkou a rozčepýřenými vlasy. Mlynář? Ne, je to opravdu Bohumír Matal (13. 1. 1922 Brno – 7. 7. 1988 Prudká), člen známých výtvarných skupin 42, Brno 57 a Q. Jeho obrazy visí v předních našich i zahraničních galeriích. Přijel jsem na kole a on se zrovna dívá na Závod míru. Sám býval nadšeným cyklistou a cyklistům věnoval řadu obrazů. To tehdy ještě nevím…
Mlýn na Prudké
Jsem uveden do rozlehlé mlýnice, kde obdivuji barevné plochy mohutných obrazů a cítím respekt nejen k umělci, ale i k mohutnému boxerovi. Jako rozptýlení občas proběhne místností půvabná dcera Markéta. Jura Jobánků o ní napsal do jedné sbírky drobných próz, že málem vypálila tento mlýn.
Bohumír vystudoval brněnskou Školu uměleckých řemesel, v roce 1942 byl zatčen a držen až do února 1945 v pracovním táboře. Už v roce 1946 vystavoval s dalšími výtvarníky v Paříži a stal se nejmladším členem skupiny 42. Mozaiky vytvořil pro dnešní letiště Václava Havla, pro hotel Internacionál a další brněnské budovy včetně výstaviště, ale třeba i pro vlakové nádraží ve Žďáře nad Sázavou. V době totality někdy nemohlo být jeho jméno u realizací ani uvedeno. Barevných obrazů pak vytvořil mnoho cyklů. Zastoupen je v galeriích a muzeích v Brně, Praze, Olomouci, Zlíně, Litoměřicích, Předklášteří…
Takto jsem jej na balkóně poprvé spatřil
Boxer brzy zalézá pod stůl a olizuje mé nahé nohy. Docela se o ně bojím, ale neodvažuji se pohnout. Pan Matal hovoří o moderním malířství a já si dovoluji kacířskou otázku, zda třeba po 30 letech nevidí v obraze něco jiného, než tehdy namaloval.
„Ne, to je napsaný jako věta,“ stojí si na svém umělec a tohle jeho vyjádření zazní po více než roce v rozhlase, protože dramaturgie v poledním pořadu z Brna zacituje zrovna tohle moje setkání s Mistrem Matalem.
Obdivuji haldu odraných štětců a vyrovnané fajfky, kterých je tu třicet. Poslouchám o přátelích, kteří na Prudkou našli cestu. Josef Kainar, Kamil Lhoták, Vladimír Preclík, Jiří Kotalík, Miroslav Horníček, Jaromír Tomeček. Na dovolenou sem jezdil Ludvík Vaculík, Lenka Procházková…
„Pět let jsem to tu opravoval a vnitřně jsem tu po okupaci emigroval! Je to nádherný kout…“
Šťasten, kdo najde svůj kout, zapsal jsem zakrátko do rukopisu Ku pramenůma stejný název ponese i vzpomínaný rozhlasový pořad.
Takto namaloval Matal svůj mlýn
Během pěti týdnů se sem ještě dvakrát vracím, piji dobré víno a Mistrovi dávám pár svých literárních čmáranic. Slibuje mi nějakou svou kresbu, ale dlouho ji neuvidím. Stanou se totiž nečekané věci!
Konec června je chladný, já se na kolo málo oblékám a končím na pár dní v nemocnici s bolestmi zad. Jedno ráno otevřu na pokoji noviny a nevěřím svým očím. Smrt!
Pátého července spadl na Matalově výstavě v Jihlavě jeden obraz na zem. Přítomná paní předvídala nějaké neštěstí. To skutečně přijde! V noci na 7. červenec není u Matalů čas na spaní. V podvečer následujícího dne přiváží mistr Matal na mlýn řemeslníka a gratuluje si k tomu. Večer padá z postele. Rodina netuší, že má v nočním stolku nitroglycerin. Už na něj sám nedosáhne. A v novinách teď píší, že 7. července štětce ve mlýně na Prudké osiřely. Pan Matal nečekaně zemřel…
Vzpomněl jsem si na svoji povídku napsanou v 17 letech. Byla o novináři, který navštěvoval pozoruhodné osobnosti a psal o nich medailonky či rozhovory. Ovšem každý takto navštívený po několika dnech či týdnech zemřel. Novináři pak už nikdo nechtěl otvírat… Stalo se mi to pak ještě několikrát, povídka se vyplňovala, ale já fakt za ty skony nemohu.
Řadu let pak jezdím kolem mlýna na kole a bojím se zastavit. Nakonec jsem pozván jako sběratel pověstí, dostávám před léty slíbenou kresbu, prolézám celý mlýn i s černou kuchyní a čas od času sem zajíždím na besedu s Mistrovou manželkou a dcerou. A pomáhám se zajištěním bystřické výstavy, kde 16. 1. 2000 probíhá vernisáž Matalových obrazů. Úvodní slovo napsal Ludvík Kundera, sám však na poslední chvíli onemocněl a přeje si, abych jeho slova přečetl já. Činím tak s potěšením. Totéž platí o moderování besedy s Ludvíkem Vaculíkem, na níž se hodně na Matala vzpomínalo.
V roce 2016 mohl Matalova díla vidět Londýn. Své ctitele a obdivovatele má pořád. I já byl v dalších letech ještě několikrát pozván Markétou do mlýnice, mohl se zase kochat Bohumírovými díly a k dokonalosti už chyběla jenom jeho přítomnost. Jenže tento nedostatek už nikdo nenapraví… Často navštěvuji aspoň hřbitov v Lomnici. Matal tam má mramorový náhrobek od Preclíka.
Matalův obraz
Literatura:
Hynek Jurman: Nesmazatelné stopy. Zubří země, Štěpánov 2004.
Foto: Hynek Jurman a In: Kundera-Malina-Svobodová: Bohumír Matal. CERM, NAUMA, Brno 2006.
