Společnosti Anny Pammrové a Františka Kroha, jejich činnost a objevy

Dílo a především život Anny Pammrové uchvátily emeritní profesorku češtiny Vlastu Urbánkovou, která o ní v roce 1994 vydala knihu Navštivte mne s podzimem. Poté kolem sebe soustředila houf obdivovatelek, které se poprvé sešly v Nedvědici 9. září 1995. Přidalo se i několik mužů a společně založili Společnost Anny Pammrové. Stalo se tak prakticky v Borovníku ve mlýně u Holánků 11. 5. 1996, registrace proběhla o 16 dnů později a paní Jeseňka Formánková věnovala Společnosti rukopis Antievy. Prof. Urbánková pak uvádí v Pammrovském kalendáriu, že společnost byla oficiálně založena v říjnu 1996 na zámku v Lomnici u Tišnova.

Nebyl jsem sám, komu to zavánělo cimrmanovštinou. Ne že bych Pammrovou neznal, svým způsobem mě i zaujala. Jen proto jsem kráčel v jejích stopách u Jinošovské myslivny, na Havlově i ve Žďárci. Dokonce jsem na kole podnikl 19. září 1995, tedy přesně v den, kdy před 50 lety zemřela, cestu k jejímu hrobu. Bylo toho dne chladno a větrno, a než jsem přes Loučky a Tišnov dojel zpět domů, dost jsem vymrzl. I knihu o ní jsem respektoval, ale aby vznikala rovnou Společnost? To se mi zdálo trochu příliš, protože je mnoho výraznějších osobností z české minulosti, které se svých společností nedočkaly. Proč zrovna potrhlá ženská z lesa, která mi byla protivná svým přehnaným feminismem, má mít společnost svých obdivovatelů? Z těchto zásadních důvodů jsem odmítl do Společnosti AP vstoupit, ale akceptoval jsem nabídku na členský zájezd v dalším roce.

U Jinošovské myslivny jsme se setkali s panem Josefem Pěnčíkem, učitelem a spisovatelem z Jinošova. Vydal do té doby tři zajímavé knihy o osobnostech tamního kraje: Otokar Březina v Jinošově (1987), Vzdálené světlo života (1992) a Hledání ráje (Kapitola ze života Jakuba Demla, 1996). A tak nás fundovaně provázel po místech spojených a Annou Pammrovou. Navštívili jsme Jinošovskou myslivnu (sem k rodičům se Anna vrátila v roce 1885 s roční nemanželskou dcerou Almou) i dům čp. 41, kde se Anna setkala poprvé s Březinou (tehdy vlastně Jebavým). Následovaly zastávky v Kralicích v Památníku Bible kralické a v kostele s renesančními malbami a náhrobky pánů z Kralic i na zámku v Náměšti nad Oslavou. Následoval Tasov s vilou i hrobem Jakuba Demla. V Tasově na zahradě v červenci 1925 během sokolské slavnosti přijal básník Annu Pammrovou s Otokarem Březinou. U těch dvou šlo o 6. schůzka v životě, od té předešlé v létě 1888 uplynulo celých 37 let. Anna odmítla od Havlů na cestu automobil, protože nenáviděla vše, co přinášela technika a moderní doba. Jela kočárem. Pak se viděli ještě dvakrát na Havlově, a to bylo vše… Zájezd končil zastávkou v Jasenici, kde vyrůstala Anna Pammrová u kmotry Novákové.

I skuteční Pammrovci s námi jeli! Především Věra z Norska i s manželem a pak brněnský Jiří Pammer s chotí. Jeho předek byl bratrem Jana Pammra. Další příbuzný, Marek, žije až v Austrálii. Ač Annu Pammrovou příliš nebaštím, vydařenou akci jsem chválil! Bylo to celé milé a moje tehdejší přítelkyně to hodnotila slovy: „No připadala jsem si jako v době národního obrození!“

Po roce jsem jel s Pammrovci na zájezd ještě jednou, 23. 5. 1998. Navštívili jsme Kralice, hájovnu Kozínek, Vlčí kopec a Třebíč. Zastávka měla být ještě v Hartvíkovicích u kostela, kde se Anna Pammrová provdala za Františka Kroha. Učinila tak v červenci 1893 (to už se jí doma batolilo druhé nemanželské dítě, na feministku docela výkon!) v černých šatech, a proto předsedkyně SAP usoudila, že byla nešťastná. I napsala do knihy, že po obřadu utíkala nevěsta pro útěchu k vzrostlým lípám u kostela. „Nejsem si jistá, jestli tam ty lípy byly,“ přiznala předsedkyně během zájezdu a nejdůležitějším bodem rázem bylo, že to musíme na místě ověřit. Jenže program dostával skluz a hrozilo, že nestihneme zamluvený oběd v Třebíči. Předsedkyně tedy rozhodla, že se jen z autobusu přesvědčíme, jak je to s těmi lípami a že zastavovat nebudeme. Jenže kousek před Harvíkovicemi zapředla rozhovor se sousedkou o tom, kde mají levné klobásy a v které prodejně výhodné maso, takže na lípy ani nevzpomenula, řidič šlapal na plyn a Hartvíkovice byly vmžiku za námi. A tak do příští knihy předsedkyně pro jistotu napsala, že u kostela lípy nebyly: „Hartvíkovický kostel… bez hradby stromů, která by ho přibližovala lesnímu zákoutí. Jak toužila nevěsta v černém po konejšivém zaševelení listí.“ A čtenář si může vybrat… Za pár let se do Hartvíkovic rozjeli členové úplně jiné společnosti Krohovců a ověřili si absenci lip i jakýchkoliv známek po nich, třeba zbytků pařezů…

Když má společnost Pammrová, proč by nemohl mít něco podobného i její muž, František Kroh, napadlo mě. Poprvé jsem s tím nápadem přišel v tisku 8. dubna 1999. V recenzi další knihy Vlasty Urbánkové Zářivá samota jsem nesouhlasil s jednostranným hodnocením rodinného života Anny Krohové-Pammrové. Argumentoval jsem tím, že Anna neměla předpoklady pro rodinný život a doslovně jsem uvedl: „Tvrzení, že měla zlého muže, a proto zahořkla, je příliš zjednodušující. Pro objektivní zjištění skutečnosti snad nebude třeba zakládat opoziční Společnost Františka Krohy.“

Tohle ovšem nepochopila prof. Urbánková s nadhledem a zareagovala tím, že členy výboru donutila podepsat pamflet proti mně. Navzdory tomu, že je v recenzované knize uvedeno poděkování mé osobě. Nic mi nebylo platné, že jsem jako první zařadil profesorku mezi regionální spisovatelky a kde mohl, tam ji propagoval. Nebyl jsem sám, třeba kritik Herák také recenzoval v Tvaru po svém a hned mu byl vyhlášen džihád!

Po několika letech k založení naší společnosti došlo. Stalo se tak na chorvatském ostrově Krku večer 13. července 2003. V zájmu emancipace mužů byla až na Jadranu založena Společnost Františka Kroha. Členskou základnu rozšířila především na Bystřicku a rozvíjela různorodou kulturní činnost. Předsedkyně Pammrovců proti tomu protestovala a zase dala podepsat svým příznivkyním další protestní nótu. Dokonce jim vadilo, že pořádáme literární a výtvarné soutěže. Stěžovali si, že nemáme registraci. Zjistili si to na ministerstvu vnitra! Obratem jsme tedy registraci na ministerstvu také vyřídili a feministky zuřily o to více. Prý jak je možné schválit společnost opilce!

Brzy jsme měli přes 50 členů. Zatímco u Pammrovců měly hlavní slovo starší dámy, kterým se nevydařilo manželství podle představ, u nás převládaly dámy mladé a krásné a především vyznavači souladu mezi muži a ženami. Dovolili jsme si uspořádat na jaře výtvarný salón a v létě se podílet na sochařském sympoziu. Všude se o tom psalo a o Pammrové nic! A tak členky od konkurence žádaly na městském úřadě o naše zrušení! Když vyhlásili Krohovci literární soutěž, bylo to příliš na paní Michalcovou, kdysi oblíbenou žačku prof. Urbánkové. Byla předsedkyní kulturní komise ve městě a už plné dva roky se poctivě starala, aby žádný Krohovec nedostal městský grant! A teď taková nehoráznost! Soutěž! Michalcová se hned pustila do vedoucího kultury: „Jak může Kroha dělat literární soutěž? To má dělat kulturní komise!“

„Tak proč to neděláte?“ nedal se vedoucí. „Já jsem rád, že to vůbec někdo udělá. A Krohovci stále něco dělají, to jim nemůže nikdo upřít. Na sezení nad bábovkou oni nejsou.“

Kromě soutěží jsme organizovali výlety do přírody, křtili jsme knihy svých členů a pořádali jejich výtvarné výstavy. Došlo tak i na výtvarníky Plieštika, Štourače a Smetanu. Při výpravě do okolí Havlova jsme dokonce našli a označili dva památné stromy. Borovici Anny Pammrové a dub Františka Kroha! Borovice je známá i z literatury, k tomuto stromu nešťastná Anna chodila. V létě 1927 ukazovala tento strom Březinovi a Demlovi a sdělila jim, že právě odtud chtěla skočit ze skály. Připevnili jsme tedy cedulku s nápisem, že zde Anna řešila své dilema, zda spáchat, či nespáchat sebevraždu. Pokaždé se rozhodla záporně.

Ovšem Společnost Františka Kroha tehdy našla kousek pod Víckovem směrem k údolí Bobrůvky také Dub Františka Kroha! Naše cedulka hlásala, že u toho stromu vždycky František Kroh přemítal, zda zajít či nezajít do hostince! Pokaždé se rozhodl kladně. Pozoruhodný strom!

Zamířili jsme i k domku Anny Pammrové a současná majitelka nám ukázala místo, kde stávalo první dřevěné obydlí a také místo, kde si postavil provizorní domek Kroh. Dcera Alma byla podle ní pochována tady na zahradě. V matrice však nic takového není a náhrobek má ve Žďarci na hřbitově. Pochovával ji 25. 2. 1906 farář Simeon Zapletal a uvedl: „Alma Pammrová, svobodná dcera Anny Pammrové, provdané nyní za Františka Kroha, lesníka ve Žďárci.“ K zaopatření nebyl kněz zavolán. Pohřeb měl skandální průběh, neboť matka zemřelé doprovodila dceru jen ke kostelu a vrátila se domů. Na obřady do kostela ani na hřbitov nešla.

Paní také mínila, že Kroh měl přirozené potřeby jako každý muž. Nejvíce senzací jsme se dozvěděli v bývalé Krohově hájence za Víckovem, kterou dle cedulky na dveřích hlídali hadi. Emeritní revírník Machovský si nebral servítky: „Pammrová byla matrací pro šlechtu! Alma nebyla normální, byla šoustlá. Děcka měla Pammrová s hrabětem Haugwitzem, protože Kroh dostal ve 33 letech příušnice a sám mít děcka nemohl. Dostal proto za odškodnění hájovnu. Aby se té ženské později zbavil, postavil jí Pammrovku. Nikdo přesně neví, co Pammrová napsala.“

Později jsme ještě vypátrali Krohův přínos ochotnickému divadlu na Tišnovsku. Působil jako pomocný režisér, skvělá nápověda a jako dokonalý představitel opilců. Psal také své hry, vesměs dvouaktovky. První jednání se vždy odehrávalo v hospodě, kde došlo k nějakému sporu. Ten se pokaždé řešil ve druhém jednání v lese za pomoci střelných zbraní. Protože však autor zakázal jakékoliv markýrování, museli hrát herci v prvním dějství naplno, nešetřili se, a proto k druhému jednání nikdy nedošlo. Snad právě proto byly Krohovy hry herci milovány. Hajný Kroh si do svých her psával vždy i malou charakterní roli (nejčastěji obchodní příručí či poustevník), kterou hrál sám. Opustil tak představitele opilců a kritikou byl srovnáván i s hercem Národního divadla Karlem Želenským. Což musela být asi lokální nadsázka! Pro mluvící kiosky namluvil tento náš objev samotný Radovan Lukavský.

Tohle však byly poslední objevy Společnosti Františka Kroha. Naše parta po několika letech usnula, ale nezanikla! Registraci stále máme! Naopak Společnost Anny Pammrové prokázala svoji životaschopnost a vedle nekritického hodnocení své patronky je její činnost ryze pozitivní a chvályhodná. Zájezdy, besedy, výstavy a vydávaní věstníku, který stojí pokaždé za přečtení. A tak snad přece jen nastane soulad mezi společnostmi i pohlavími…

Literatura:

Jurman, H.: Omyly tradované. ZZ, Štěpánov 2010.

Jurman, H.: Jak být bohatý. ZZ, Štěpánov 2007.

Křemenová Alma: Anna Pammrová-životopis. Sursum, Tišnov 2005

Urbánková, V. – Adamec, P.: Pammrovské kalendárium. Tišnov 2010.

Foto: Hynek Jurman a Ilustrativní skica, ideogram.ai