Je Bystřice nad Pernštejnem prokletá vyhnaným farářem?

V letech 1755–1776 byl bystřickým farářem a několik let i děkanem pozoruhodný člověk, po němž zůstalo v Bystřici neotřelé rčení. Prý je město prokleté a nic se zde nezdaří! Když se občas něco v Bystřici nad Pernštejnem nepodaří, což se samozřejmě přihodí tady i v jiných městech a obcích, nechají se především starší lidé slyšet: „To Pomesiánovo prokletí funguje!“

Kde se tohle rčení vzalo? Nevíme kdy přesně a kde se náš hrdina, František Dominik Pomesián, narodil. Uvádí se v různých archivních pramenech období mezi léty 1684 až 1703! Víme, že rodiče se jmenovali Josef a Apolena (příjmení neznáme), v letech 1717–1724 studoval na akademii a roku 1729 byl vysvěcen na kněze v Olomouci, kam přišel z Budkova u Moravských Budějovic. Tato nevelká obec byla tehdy zámeckým centrem malého panství hrabat Berchtoldů z Uherčic. Spolehlivě neznáme místo ani rok jeho narození a společenský původ či národnost, nevíme ani, kolik mu bylo v době kněžského svěcení, ani co a kde dělal do té doby (vyučoval, pracoval jako vrchnostenský úředník, hospodář či měšťan, ovdověl, nebo byl řeholníkem či vojákem?). Záhadou je i samotné příjmení Pomesián, které se tehdy ani dnes nikde jinde nevyskytuje a nevíme, co přesně znamená. Měl bratra Jana, rovněž kněze, o němž nemáme vůbec žádné zprávy a sestru Františku. Její osiřelá vnoučata (sourozenci Valíčkovi) se jako jediná přihlásila o dědictví po jeho smrti. Disponoval totiž značným osobním jměním (též neznámého původu), vlastnil rozsáhlou sbírku střelných zbraní a jeho zálibou bylo umělecké mecenášství.

Protože Pomesián používal heraldický znak, usuzovalo se, že pocházel ze šlechtického rodu. Což opět není pravda. Jednak jeho příjmení nefiguruje mezi starými ani nově nobilitovanými rody u nás či v zahraničí a sám Pomesián také nikdy ve svém podpisu neužíval šlechtického přídomku, což by učinil, měl-li by v dané době právo na tuto klíčovou společenskou výhodu. Duchovní i úředníci ale běžně používali heraldické znaky především na svých pečetích, jako nezbytný ověřovací prostředek k podpisu i uzavírání korespondence. Takto heraldicky pečetil již Pomesiánův bystřický předchůdce, děkan Dinter (†1755). Tato praxe se tak masově rozšířila i mezi měšťany a obchodníky, až byla nakonec císařským dekretem roku 1820 přísně zakázána a heraldický znak striktně náležel jen šlechticům a městům i městečkům. Pomesiánův znak svědčí o heraldicky neoficiálním a velmi volném pojetí, čistě pro potřeby duchovního. Dodnes jej můžete vidět na jeho již nepoužívané nádherné monstranci a zachoval se i jinde. Ve štítě jsou figury lva se sekerou a sedmihroté hvězdy. Význam je překvapivě mnohoznačný, ikonografický výklad by vydal na samostatný článek, jak míní PhDr. Zdeněk Kubík. Ovšem majetkovými možnostmi, štědrostí, svým vzděláním, suverénností, společenským postavením i konflikty s vrchností a úředníky, vyvolávanými životním stylem, se úrovni aristokrata opravdu blížil.

Na jeho dochovaném portrétu, který mohl vzniknout ve třetí čtvrtině 18. století, vidíme tvář zralého muže neurčitelného věku. V letech 1733–1741 se stal kaplanem v Prostějově. Pak byl farářem ve Střílkách (1742–1744; v té době zde byl dokončen slavný hřbitov s unikátními sochami) a v Biskupicích (1744–1755). Od 1. prosince 1755 se stal farářem a několik let i děkanem v Bystřici, kam byl poslán (přeložen) na výslovný příkaz kardinála Troyera, tehdejšího olomouckého biskupa.

Ve vestibulu bystřické fary najdeme jeho velký portrét. Je na něm muž širokých tváří a klidného pohledu. Na hlavě má rokokový třírohý klobouk, v pravici drží knihu s latinským nápisem ve významu: „Výklad Pravidel práva v knize číslo pět“ (z Dekretálií papeže Řehoře IX.): „Nemůže býti pastýři omluvou, jestliže vlk požírá ovce a pastýř o tom neví.“ Levicí se opírá o křesadlovou pušku, která jistě naznačuje jeho velkou zálibu, ale především symbolizuje roli „moderního“ dobrého pastýře, tedy přesně v duchu zmíněné latinské citace, neboť za jeho postavou vidíme na obraze strom a v pozadí stádo pasoucích se ovcí, dole pak hlavu loveckého psa. Jasný důkaz jeho extravagance, zvláště srovnáme-li tento jeho portrét s dalším bystřickým dochovaným kněžským portrétem děkana Jana Nedopila (†1832), jen s knihou (Systém křesťanské morálky od F. V. Reinharda z vydání 1813).

O Pomesiánovi se ví, že byl rebelem vůči vrchnosti, spory měl s církevními nadřízenými i s vedením panství, ale prostým lidem měl pomáhat bez ohledu na čas, náklady a námahu, bystřičtí farníci si na něj při vizitacích nikdy nestěžovali! Z drobných neshod však vznikaly rozsáhlé a dlouholeté spory. Nechtěl se podrobovat vrchnostenským nařízením, ba ani k vizitaci nezval vrchnost. Ta mu nejvíc zazlívala, že oddává snoubence bez jejího povolení a tím je „osvobozuje“ z nevolnictví. To bylo zrušeno až císařem Josefem II. roku 1781. Do té doby vrchnost rozhodovala nejenom o pracovním povolání či vojenské službě svých poddaných, nebo možnosti opustit panství, ale povolovala i sňatky snoubencům a to především z ekonomicko-sociálních důvodů, aby byli manželé schopni na panství pracovat a uživit své četné potomstvo. I díky těmto omezením se proto často rodily nemanželské děti.

Tento svérázný farář měl prý ovečku, která jej měla doprovázet i do kostela a při bohoslužbě klidně ležela za oltářem. Podle druhé verze mělo jít dokonce o ochočenou bílou laňku, která se měla stát předmětem stížností, když ji bral farář až k oltáři! Ve spisech však tahle okolnost nikde nefiguruje. Jedná se nepochybně o fikci pod vlivem popsaného Pomesiánova portrétu s ovcemi a psem, neboť kanonické právo nedovoluje přítomnost zvířat v chrámech.

O kostel měl Pomesián velké zásluhy a většinou na vlastní náklady jej vybavil cenným mobiliářem. Nechal vybudovat honosné oltáře, kvalitní varhany a bystřický farní chrám vyzdobil i mnoha uměleckými díly. Pomáhali mu v tom umělci, které do Bystřice přivedl. Především sochař a řezbář František Josef Hamb (Hohn), dále malíř František Antonín Šebesta zvaný Sebastini (může být autorem Pomesiánova portrétu) a varhanář František Ignác Siebert.

Snad kvůli vzájemným sporům podstoupil majitel panství Maxmilián Josef Mitrovský svůj druhý sňatek (1760) v kostele ve Strážku. Na faráře si často stěžovali jeho kaplani. Kaplan Jiří Kresta psal do Olomouce v květnu 1762 o nařízení, které se týkalo kanonické vizitace v Bystřici. Prvního srpna 1763 povolal Pomesián na faru „obyvatele Dvořišť a Dvorství“, aby učinili výpověď v jeho prospěch. Ve špitálním lese si totiž Pomesián kácel o své vůli dřevo.

Na konzistoři v Olomouci si na Pomesiána stěžoval i nový kaplan Kolenz, který nastoupil do Bystřice v roce 1765. Psal i o úpadku mravů: „Hoši mnoho klejí, ženy svým mužům podle své choutky odpírají manželskou povinnost…“ Ředitel rožíneckého panství Jindřich Heřman Horný zase žaloval Pomesiána na sklonku roku 1775. A tentokrát už padlo rozhodnutí, i když si světská spravedlnost dávala tři čtvrtě roku načas.

Až 19. srpna 1776 byl vynesen rozsudek. Pomesián byl odstraněn z fary, bylo zabaveno veškeré jeho jmění i všechny jeho příjmy. Uvědomme si, že šlo již o muže v té době starého, zřejmě i nemocného, jenž většinu svého osobního majetku věnoval bystřické farnosti. Přesto měl pod pohrůžkou žaláře na Mírově, který byl tehdy biskupským vězením, pokojně odejít „z místa a z celého okolí bystřického“.

Rozsudek byl v Kroměříži podepsán 27. srpna 1776. Pomesián ještě 25. srpna 1776 křtil v Bystřici Justinu Magdalenu Šabartovu. Někdy mezi tímto datem a 17. zářím 1776, kdy byl Kolenz jmenován administrátorem, došlo zřejmě k Pomesiánovu odchodu. Ani násilný odvoz není vyloučen, spíše však rezignace z únavy a stáří, snad i snaha se u biskupa osobně obhájit nebo již dožít v klidu a ústraní. A právě zde začíná tradovaná bystřická legenda s dramatickými románovými detaily:

„Dvacet let poctivě pracoval pro blaho farnosti, ale spory s vrchností zapříčinily, že jednoho dne předjel před bystřickou faru kočár, Pomesián do něj musel usednout a nechat se odvézt až do Olomouce. Nad Bystřicí si však nechal zastavit u Zeleného křížku, sundal prý boty a vyklepal z nich prach.“ Toto je parafráze biblických slov 14. a 15. verše z 10. kapitoly Evangelia sv. Matouše. „Nad městem pak vyslovil kletbu, aby žádný ze zdejších obyvatel ani z jejich potomků nedošel v Bystřici štěstí, jako je nenašel ani on sám. Naposledy pohlédl na město, v němž strávil nejlepších dvacet let svého života, zahrozil prý mu a zvolal: „Budiž prokleto, nevděčné hnízdo, kde nikdy nic pořádného nebylo a kde se také nikdy nic nepodaří!“ Vyškrábal se do kočáru a odjel.“ Jak nepravděpodobné, uvážíme-li, že sám Pomesián neměl spor se svými farníky a celým městem, maximálně s některými jeho představiteli a především s vrchností. Jak už to tak bývá. Navíc jako kněz by jistě nevolil pohanskou kletbu, kterou by si zapříčil těžký hřích!

Poslední pátrání v archivu navíc prokázalo, že 1. 1. 1777 psal Pomesián dopis ze Štěpánova (Stiepanau nächt Pernstein, dnes Štěpánov nad Svratkou) a v něm si dělal naději na místo kanovníka při plánovaném rozšíření brněnské kapituly. Posunul se tedy z Bystřice jen několik kilometrů a do Štěpánova převezl i část svého majetku a pobyl tam řadu měsíců. Žil stále nadějí na návrat do duchovní služby, navíc měl nabídku k pobytu u rytířského rodu Žalkovských. Nakonec ale přece jen do Olomouce dorazil.

Tam se jeho život naplnil 7. května 1777. Odsloužil mši svatou a při odchodu z kostela řádu františkánů-konventuálů byl raněn mrtvicí a náhle zemřel, aniž mohl být zaopatřen. Je obdivuhodné, jak svědomitě plnil až do konce své kněžské povinnosti. Přitom ani nezanechal závěť. Pohřben byl v hrobce nejstaršího olomouckého kostela sv. Petra a Pavla, který byl ale roku 1787 uzavřen a následně zbořen.

Na bystřické faře tak zůstal jen jeho obraz v rokokovém obleku a v kostele pak nádherný mobiliář. Kdykoliv se něco v Bystřici nepovede nebo přijde na město neštěstí, vždy se ty neblahé události spojují se smyšlenou Pomesiánovou kletbou. A ona funguje…

Literatura:

Dvořáček F.: F. D. Pomesián. Strojopis 1970.

Jurman, H.: Město na bystré vodě. Město Bystřice n. P., Bystřice 2019.

Kubík, Z.: Poznámka k nápisu na farním portrétu Františka Dominika Pomesiána. Poznámka k identifikaci druhého nejstaršího bystřického farního portrétu. Strojopisy na farním úřadě, Bystřice n. P. 2018.

Foto: Hynek Jurman, archiv Zd. Kubíka, kresba František Tržil