Článek
Dnes jsou dějiny napraveny, dluhy srovnány, pero vráceno! A všude se o tom píše. Že v dubnu 2011 uzmul prezident Václav Klaus během návštěvy Chile protokolární pero. Existuje o tom záznam i se zvýrazněnými šipkami. Odkaz najdete na konci tohoto článku. A v dubnu 2026 zanechal prezident Petr Pavel v Chile na oplátku svoje pero. Posázené českými granáty! Tím se kruh uzavřel, Chile bylo odškodněno, vztahy narovnány. Jenže! Známe osudy všech per, které měli naši prezidenti v rukou? Jistě ne! O jednom takovém osudu sám dobře vím. Když to na mě neřeknete, uvedu podrobnosti. On si to totiž ten Václav musel někde vyzkoušet…
Stalo se 29. 5. 2010, kdy prezident Václav Klaus navštívil Bystřici nad Pernštejnem. Toho dne vrcholily parlamentní volby, které dopadly pro mnohé šokem. Po vyhlášení výsledků rezignovali předsedové hned čtyř stran: Jiří Paroubek, Cyril Svoboda, Miloš Zeman a Ondřej Liška. Což samo o sobě napovídá, že málokdo vyhrál. Čekalo by se, že v hodinách, kdy se k těmto senzacím schylovalo, nevytáhne hlava státu paty z Prahy. Omyl, prezident Václav Klaus se ukázal v Bystřici, aby otevřel čerstvě rekonstruované náměstí.
To bylo zaplněno do posledního místa. Kulturní pořad zde trval od rána do večera, na pódiu se představili umělci od Dády Patrasové až po NO NAME. Pan prezident byl přivítán krátce po patnácté hodině hejtmanem Jiřím Běhounkem a starostou Bystřice Karlem Pačiskou. Pak se prodíral davy a po proslovech starosty a hejtmana přednesl svoji zdravici.
„Z vašeho krásného náměstí jsem neviděl ani kousek, všude jsou lidé,“ posteskl si.
Pan prezident pak zasadil višeň kulovitou na spodní části náměstí, prohlédl si tekoucí kaskády a přihlížel ražbě mincí. Zastavoval se s lidmi, mluvil k volbám. Právě tento jeho komentář k výsledkům voleb z Bystřice nad Pernštejnem vysílaly televize ještě po řadu dní. A teď k tomu negativnímu z prezidentské návštěvy.
Bystřická kronika a prezidentův podpis zmizelým perem
Zasazená višeň kulovitá brzy uvadla a musela být nahrazena v tichosti jinou. Prezident ji prostě zasadil špatně, což se raději před veřejností tajilo. Druhá věc se týkala mě osobně. Jako zaměstnanec úřadu jsem dostal za úkol připravit k podpisu městskou kroniku a nachystat nějaké pěkně píšící pero. Měl jsem tehdy stůl plný propisovaček a navíc keramické pero, které po papíru pěkně klouzalo a zanechávalo světle modrou stopu. To jsem používal jenom výjimečně. Teď jsem naznal, že to bude to pravé pro podpis prezidenta. A tak jsem to svoje nejmilejší pero přiložil ke kronice.
Václav Klaus se skutečně podepsal, kronika to dodnes dosvědčuje, jen to moje keramické pero se pak nenávratně ztratilo. Mrzelo mě to, kroutil jsem nad tím hlavou. Kterýpak nenechavec se nachomýtl ke kronice? Když jsem si ji pořádně prohlédl, zjistil jsem, že se jako jediný podepsal mým perem pod vyvedené záhlaví pan prezident, ale další petenti se na druhé straně už podepisovali tmavší propisovací tužkou. Hned jsem si pomyslel své.
Další podpisy už tmavou propisovačkou
V pondělí mě pověřil starosta zhotovením článku o prezidentské návštěvě. Vyčlenil mi k tomu i s fotkami celou úvodní stránku a ještě podstatnou část 4. strany městského zpravodaje, a tak jsem se činil. Vypsal jsem pod názvem Zas byl u nás prezident všechny podrobnosti návštěvy a zmínil se i o keramickém peru. Že je prezident použil a já je od té doby postrádám. Tahle douška však otištěna nebyla.
„To vypadá, jako by ti to pero ukrad!“ děsil se starosta.
Nic jsem nenadělal. Zmínka o peru byla přes můj odpor vyřazena. Plných 15 let jsem psal do Bystřicka ze všech autorů nejvíce a byl jsem tím pádem i nejvíce cenzurován. To mohu dosvědčit a bylo by to dlouhé povídání. Až do současnosti…
Koncem toho roku 2010 jsme křtili moji knihu o městě. Dostal jsem její napsání za úkol v šibeničním termínu 10 měsíců. Dokázal jsem to a na prkotinu s perem ani tam nedošlo. Jenže přišel rok 2011 a najednou se ukázalo, že Václav Klaus ukradl v Chile protokolární pero. Hned jsem argumentoval na vedení města, že to musel u nás natrénovat. A tak v dubnovém Bystřicku mohl vyjít článeček Ve sbírce per je i bystřické, v němž jsem mohl loňské zmizení mého pisátka zveřejnit. A když v roce 2019 vydalo město podstatně doplněné vydání mé knihy Město na bystré vodě, mohla jedna ze závěrečných kapitol znít: Co prezident neviděl a co odvezl. A tam už bylo všechno.
Snad ještě jeden bulvární dodatek mohu přidat. O mém ztraceném peru se někde dozvěděli novináři z tehdejšího časopisu Aha!. Opravdu jsem je nezval. Přijeli za mnou, vyzpovídali mě, vyfotili mě i kroniku, a pak vydali článek. Dodnes se dá najít na internetu. Pod ním se našly i čtenářské ohlasy ve stylu, že jsem blbeček, který se chce zviditelnit, teď se chlubí ukradeným perem, ale dříve se bál ozvat. Tak to tedy ne, já se nikdy nebál ozvat a celý život z toho mám jen potíže. Za všech režimů! Ale to by byl jiný článek. Třeba někdy napíšu, jak jsem se veřejně postavil Miloši Zemanovi a jak jsem na to ještě v roce 2019 finančně doplatil. A vůbec nemá cenu probírat se diskuzními příspěvky. Ty totiž většinou nehovoří nic o díle, o autorovi, o události, ale často jen a jenom o úrovni diskutujícího. A ta bývá často nizoučká. Anonymní pisatelé potřebují útočit na autora. Protože tito malí lidé nikoho nezajímají, tak jim zbývá jenom ta diskuze, kde se cítí silní, protože anonymní. Veřejně by se nezmohli na slovo! Díky výjimkám, tu a tam je s někým opravdu radost diskutovat k tématu.
Václav Klaus při podepisování propisovačkou, kterou už hlídám
Neměl jsem tedy štěstí spisovatele Bohouše Macháta, který na rybách potkal dvojníka Václava Klause. Podoba prý byla dokonalá, ale úlovky si zapisoval vlastním perem. To já potkal originál! A stejně jsem to nejlépe vystihl ve svém silvestrovském článku Pan Brouček v Bystřici. Končil větou: „Tady je všechno naruby! Už jenom chybí, aby tu Klaus rozdával propisovačky,“ lkal pan Brouček uprostřed náměstí u kaskád, které tekly vzhůru k mariánskému sloupu.
Díky, že jste dočetli až sem a dávejte si pozor na svá pera!
Zdroje:
http://www.blesk.cz/clanek/video-kuriozity/151597/hit-internetu-vaclav-klaus-si-v-chile-vypujcil-pero.html
Autorský článek
Foto: Hynek Jurman
