Hrad Pernštejn, jeho strážce a propadlá komorná

S výstavbou hradu Pernštejna to nebylo jen tak. V těch časech se podél řeky Švarcavy zrovna vracel unavený poutník. Spěchal pod rodnou střechu, ale krok už měl těžký a roztřesený. Měl za sebou dlouhou cestu, vracel se až ze Svaté země. Na zádech také nesl hezkou řádku křížků. Unaveně se opíral o tisovou hůl z palestinského háje a bílý vlas i dlouhý plnovous mu vlály ve větru.

Náhle před ním vyrostl holý skalnatý kopec a na něm spatřil lidské mraveniště. Lopotili se tam kameníci, tesaři, zedníci i horníci, celkem stovky poddaných z okolních vesnic. Jedni snášeli kámen a silné kmeny, další otesávali mramorové kvádry, někteří hloubili sklepy, příkopy a cisternu. Poutník zůstal zaražen nad takovou troufalostí a hned se zajímal, co to lidé staví na takové strašné skále.

„Stavíme hrad,“ odsekl jeden kameník a dále si hleděl práce.

„Nikdy se vám to nepovede! Na skále nemůže vyrůst další skála!“ zhrozil se stařec.

„Stavíme z kamene a ne z tvé víry!“ narovnal záda kamenický mistr. „Stopy tvých kroků dávno zanese písek, ale naše dílo tu bude stát!“ .

„Nic tu nebude stát! Ani strom, ani keříček se tu neuchytí!“ zahřímal poutník a potom zarazil hůl do kamenné sutě. „Dříve se tato stará hůl na skále uchytí a letorosty vydá, nežli vy postavíte hrad!“

Pak kvapem odešel a nikdo už o něm nikdy neslyšel. Lidé pokračovali ve své práci a zjara užasli nad zázrakem. Hůl skutečně zapustila kořeny, s první mízou se objevily puky a zanedlouho vypučely zelené ratolesti. Současně začaly růst ze skal kolmé zdi. Trvalo ještě řadu let, než byl vystavěn Pernštejn, jeden z nejpevnějších a nejkrásnějších hradů.

Pod hradbami zatím vyrostl z poutníkovy hole štíhlý strom, jenž staletími zesílil v mohutný tis. Na Pernštejně se věří, že strom je strážcem hradu a že s ním má společné osudy. Když bouře zničila část koruny, klesla i velká klenba v hradní síni. A když uschla jedna tisová větvička, musel být z hradu snesen celý chatrný ochoz. A tak se to má dodnes, jak dokázal požár před 20 lety.

V pátek 15. dubna 2005 kolem 6. hodiny ranní začal hořet hrad Pernštejn. Požárem byla zasažena budova depozitáře (kdysi zde bývala sýpka) vpravo na předposledním nádvoří, hned proti paláci. Shořel především nábytek a obrazy Mitrovských, i ze sídel Dolní Rožínka a Sokolnice. Cennou grafiku se podařilo vynosit. První odhad škody zněl na 100 milionů korun. Zasahovalo 21 hasičských sborů. Zajímavé je, že dva týdny předtím upadla větev památného tisu, což podle starobylé pověsti značí brzké poškození hradu. Až prý padne tento krásný strom docela, zanikne i hrad Pernštejn.

Když se vydáte na prohlídku hradu, většinu těch podivných příběhů uslyšíte od průvodce. Nezapomene ani na neštěstí, které zde postihlo marnivou komornou. Na hradě Pernštejně se vždy vedl okázalý život. Scházel se tam výkvět moravského panstva a ani služebnictvo si tu nežilo špatně. Proto nebylo vůbec snadné nastoupit sem do panské služby. Ale do pěkného prostředí přece patří pěkná postava i tvářička, úlisná hubička a medový jazýček.

Nic z toho nechybělo mladé komorné Elišce, kterou na Pernštejně přijali do služby. Ráda se předváděla a fintila, stále vysedávala před zrcadlem, prohlížela se v něm a zapomínala na své povinnosti. Kvůli této své slabosti zanedbávala i nedělní bohoslužby. Starý plebán poznal, že se dívka žene do záhuby a často ji varoval.

„Nesluž ďáblu, dívko bláhová, aby se ti peklem neodvděčil. Hleď si raději svých povinností a práce. Zapomeň na světskou marnost!“

Domluvy však byly marné, Eliška jeho slov nedbala. Do hradní kaple už kvůli svému zrcadlu téměř netrefila a stařičký plebán nad tím jen zasmušile mlčel. Každá domluva už byla zbytečná. Jeho nástupce, přísný mnich, se však vzdát nehodlal a stále hlasitějšími domluvami zasypával komornou.

Jedno nedělní dopoledne si zase Eliška pohrávala s krajkami a pentličkami. Teplému posezení v pokojíčku před zrcadlem dala přednost před chladnou kaplí. Zrovna si prohlížela svá něžná líčka, když do dveří vtrhl mnich. Hnal se sem přímo od oltáře, v tvářích byl celý bledý a z úst se mu opět hrnul proud výčitek. Komorná se jen pohrdavě rozesmála:

„Hleď si kaple, milý mnichu, a mně nech zrcadlo. Dobře vím, co mám dělat!“

Tato slova mnicha rozlítila! V pravici pozvedl křížek a drsným hlasem zvolal:

„Bud‘ prokleta, bezbožná darebnice, když pohrdáš slovem božím!“

Ozvala se hromová rána, marnivá Eliška se propadla a podlaha se za ní zase zavřela. Od té doby ji nikdo živou nespatřil, jen někdy o půlnoci prý se zjevila s rozpletenými vlasy a hřebenem v ruce. Na Pernštejně uvidíte dodnes to osudné zrcadlo a také obraz od vídeňského malíře Nigga, jenž zobrazuje smutný konec komorné.

Celá událost je zmíněna i v humorném filmu Kam čert nemůže (1959), v hlavních rolích s Miroslavem Horníčkem a Danou Hlaváčovou. Děj filmu se odehrává v nedávné současnosti. Natáčel se však na Pernštejně jako i celá řada dalších filmů.

Jan Evangelista Nečas, jeden z prvních propagátorů turistiky, vepsal do své knihy i verše O sličné panské. Páter měl dívku napomínat:

„Nastup, děvče, dráhu ctnosti;

dbej své svaté povinnosti,

nechej smíchu, tance, žertu;

nesluž čertu!“

Závěru pak nechybí jistá aktuálnost:

„Milí páni domácí, prosím, povězte mně:

Kdyby s každou fintilkou propadla se země,

zda by činže stačily – počítáno skromně –

na náklad všech potřebných nových podlah v domě?“

Literatura:

Jan Ev. Nečas: Pernštýn a poříčí Svratky z Tišnova ku pramenům. Jindřich Slovák, Kroměříž 1903.

Hynek Jurman: Pernštejnský tis. Zubří země, Štěpánov, 2012.

Foto: Hynek Jurman. Ilustrace Stanislav Bělík, autor práv H. Jurman