Hrad Perštejn: Uťatá hlava, Bílá paní a eldorádo filmařů

Jako každý správný hrad má i Pernštejn své pověsti. Dokonce celý soubor pověstí. Podle nich byl předkem rodu jistý uhlíř Věnava, který pálil v hlubokých lesích dřevěné uhlí. Z chatrče se mu ztrácel chléb, a tak si na zloděje počíhal. K jeho překvapení jím byl mohutný zubr, kterého po dlouhém boji přemohl holýma rukama. Kníže mu za statečný čin dal hory a lesy široko daleko kolem jeho milíře. Obdarovaný vděčně poklekl a předvedl knížeti svou sílu. Jedinou ranou sekyry usekl zubrovi hlavu. Kníže jej poté učinil pánem a za znamení mu dal do zlatého pole černou zubří hlavu s houžví v chřípí!

Když po Věnavově smrti dvůr shořel, vystavěli na jeho místě kamenný hrad a dali mu jméno Zubří kámen, Zubštejn. Byl to prý nejkrásnější a nejmohutnější hrad na celé Moravě. Později si potomci Věnavovi postavili nedaleko nádherný mramorový hrad Pernštejn a stali se jedním z nejslavnějších rodů. Honosili se vždy erbem se zubří hlavou a na svá města, hrady i zámky umísťovali kamenné desky s vyobrazením svého předka Věnavy, kterak drží zubra a napřahuje sekyru.

Ještě mnohé jiné příběhy jsou spjaty s jejich krajem. Pernštejn má dokonce i svoji Bílou paní. To prý v době, kdy sídlil na Pernštejně Žibřid, snad Věnavův potomek, byl hrad obležen početným zástupem nepřátel. Hradní pán měl dobře vycvičenou posádku a také jeho tři dcery se statečně bránily, ale přesila nepřátel byla značná. Pevné hradby sice útočníkům odolávaly, ale posádce začaly docházet zásoby. Žibřid se tedy rozhodl vyjednávat, a nakonec sjednal příznivé podmínky k uzavření míru.

Nepřátelské vojsko už pokojně vstupovalo do hradu, ale nejstarší rytířova dcera se nechtěla příměří podvolit. Nadále se bránila a nehodlala složit zbraň. Marně ji vlastní otec nabádal k rozumu. Útočníci už také sahali po mečích, a to Žibřida rozčílilo. Přiskočil k neposlušné dceři a mohutný meč jí vrazil bez rozmyslu do prsou.

Dívka klesla mrtvá k zemi, ale pokoje nenašla ani po smrti. Od té doby se na Pernštejně zjevovala! Jakmile odbila jedenáctá, vždy kráčela přes nádvoří k hradu. Byla oděna v dlouhé bílé šaty, krásné zlaté vlasy měla rozpuštěné a u pasu jí zvonil velký svazek klíčů. A každé její zjevení zvěstovalo něco důležitého. Její veselá nálada předznamenávala radostnou událost, většinou narození potomka slavného pernštejnského rodu. V tom případě ji všichni vyhlíželi v radostném očekávání. Pokud si však natáhla černé rukavice a bědovala, vždy to znamenalo nebezpečí, neštěstí a smrt. Sama však nikomu neubližovala.

Původ pernštejnské Bílé paní se však vypráví ještě jinak. Dcera Markéta prý měla dědit po otci Bavorovi, ale její strýc Jan ji z Pernštejna vypudil. Tak uprchla i se svou služkou a v noci se Janovi zjevila a vyzvalo ho, ať hledá v blízké jeskyni. Našel tam mrtvou Markétu i její služku. Svou neteř pak Jan pochoval se všemi poctami, ale ta se mu stejně pravidelně zjevovala. Sledovala především práci v kuchyni, na sýpce i ve sklepě.

Do třetice se praví, že jistá Adléta z Pernštejna byla poslána do služby k markraběti na hrad Veveří. Tam otěhotněla a vystavila posměchu celý rod. Do poslední chvíle však zapírala a nechtěla se k hříchu přiznat. Vyřkla dokonce křivou přísahu: „Pane Bože, jestliže jsem já břichatá, bodejť bych se hned na tomto místě propadla!“ Tak se skutečně stalo, dívka zmizela v podzemí a od těch dob Adléta na Pernštejně straší. A zjevuje se prý s dítětem na rukou. Když je celá v bílém, narodí se u Pernštejnů dítě. Je-li v černém, zazvoní brzy umíráček.

Jeden odvážlivec na Bílou paní promluvil a dostal takový políček, že spadl a zůstal ležet omráčený. Jednou se na hradě konala hlučná svatba, nějaký panoš se rozkurážil vínem a pak se chvástal, že klidně Bílou paní políbí. Nežli stačil mrknout okem, stanula Bílá paní před ním. Překvapený panoš strachy zbledl a rázem vystřízlivěl, couvnout však už nemohl. Přistoupil k záhadné paní, políbil ji a mrtev padl k zemi.

Jinému rytíři dala paní do ruky klíč a vyzvala ho, ať jde za ní. Klíč však tolik pálil, že jej odvážlivec upustil. Klíč se propadl a Bílá paní zmizela. Někdy také chodila na mši svatou do hradní kaple a během pobožnosti si rozčesávala své krásné vlasy. Starý plebán její rozmar trpěl, ale jeho nástupce se pohoršil a paní pokáral. Ta tenkrát zmizela a už se nikdy v kostele neukázala.

Když padl poslední mužský potomek rodu, spínala prý Bílá paní ruce a celé noci bědovala. Po smrti Frebonie, jíž vymřel pernštejnský rod i po přeslici, se zjevila naposledy a od té doby ji nikdo více nespatřil.

Bílé paní známe i z jiných hradů. Asi nejznámější je ta z Rožmberka. Jde o dceru Jana z Rožmberka Perchtu, která prožila šťastné mládí, ale otec ji provdal proti její vůli za Jana z Lichtenštejna. Neurvalý a hrubý člověk páchal na jemné Perchtě samé ústrky a utrpení. Život jí ztrpčovaly i Janova matka a sestra jeho první zemřelé ženy. Marně psala dopisy bratrovi. Až po smrti muže se vrátila na otcovský hrad. Zemřela roku 1476 ve věku 49 let a zjevovala se na Rožmberku i dalších rožmberských hradech v bílém splývavém šatě s klíči za pasem. Věstila budoucí události. Často veselé, ale i neštěstí a smrt, to pak mívala černé rukavice.

Péči věnovala dětem svých příbuzných, zvláště pečovala o posledního Petra Voka. Tehdy se s ní pustila do hádky jedna nová chůva. Bílá paní ji napomenula a zmizela navždy ve zdi jako bílý oblak. Od té doby se neobjevila. Dospělý Petr Vok dal zeď probourat a našel v těch místech velký poklad.

Jindřichův Hradec má zase svoji Bílou paní hradeckou. Má to být Markéta rozená z Lichtenburka, která se také zjevovala a zvěstovala význačné události. Byla tu i Černá paní, která zase strojila úklady pánům z Hradce. Jednou unesla prvorozené dítě a prchla s ním skrze stěnu. Na té zůstaly její nesmazatelné otisky prstů. Bílá paní tehdy leknutím zkameněla a zachovala se jako mramorová socha.

Našli bychom i další hrady, tohle téma je obecně oblíbené. I Zelená Hora u Nepomuku má svoji Bílou paní.

Film Zdeňka Podskalského Bílá paní (1965) se mohl uvádět jen do roku 1970, pak musel do trezoru. Dovolil si totiž kritizovat soudobé poměry prostřednictvím Bílé paní komonické Perchty, která vystoupila z obrazu a chtěla pomoci staré Blažkové s vodovodem. Hlášky „Nepotřebujeme strašidla, když máme národní vejbor“ či „To musíte opatrně, aby nám lidi nezačali moc přemýšlet,“ nepotřebují komentáře. Nakonec se otevíral neexistující most, lidé museli místo na něj do vody a Vlasta Chramostová napomenula svého muže zcela v kontextu tehdejší doby: „Drž hubu a plav!“

Pernštejn posloužil za krásnou kulisu mnoha pohádkám (Tři zlaté vlasy děda Vševěda, Pták ohnivák, Sůl nad zlato, Jak se budí princezny, O ztracené lásce, Sedmero krkavců, Čert ví proč) i filmům či seriálům (už 1937 Ztratila se Bílá paní, dále Kam čert nemůže, Červený bedrník, Bathory, Johanka z Arcu, V erbu lvice, seriál Návštěvníci, Dobrodružství kriminalistiky, Hlas pro římského krále, francouzská komedie Návštěvníci, Mladý Indiana Jones, Tři mušketýři, Bathory, Nosferatu, Van Helsing). V televizním filmu Na baňu klopajú (1980, herci Kvietik, Huba st., Greššo) jsem si dokonce zahrál v komparzu.

Podle Jana Evangelisty Nečase (resp. Jana Očadlíka, který mu napsal příslušnou kapitolu) byla známa komnata, v které se prý v roce 1634 za obležení Pernštejna Švédy Bílá paní schovávala!!! Žibřidova dcera se i v tomhle podání bránila ještě po uzavřeném míru, což Nečas zveršoval:

„Vedla výpad. V divokém, rozvířeném boji

otec Žibřid ocelí proklál dceru svoji.“

V obrazárně na hradě nechybějí mnozí Pernštejnové včetně poslední generace Vratislava Eusebia, jeho sestry Frebonie, ale je tu zachycena právě i Bílá paní.

Literatura:

Jan Ev. Nečas: Pernštýn a poříčí Svratky z Tišnova ku pramenům. Jindřich Slovák, Kroměříž 1903.

Hynek Jurman: Pernštejnský tis. Zubří země, Štěpánov, 2. vyd. 2012.

Josef Pavel: Pověsti českých hradů a zámků. Nakladatelství Jos. Hokr, Praha nedatováno.

Foto: Hynek Jurman. Ilustrace Stanislav Bělík, autor práv H. Jurman