Článek
Překrásný hrad Pernštejn byl zbudován v 2. polovině 13. století. Stal se sídlem stejnojmenného rodu, jenž sahal až po královské koruně. Hrad byl reprezentačním sídlem kdysi nejbohatšího a nejmocnějšího rodu Českého království. Hrad jako z pohádky, který nikdy nedobyli válečníci, byl po požáru v r. 1457 velkoryse pozdně goticky přestavěn, v 16. století doplněn o renezanční palác. A později unikl romantické přestavbě, i když plány už byly hotové a peníze připravené. Nádherný hrad patřil od svého založení, první písemná zpráva je z roku 1285, až do roku 1596 rodu Pernštejnů. Dříve se nazývali pány z Medlova a zpod Pálavy přišli osídlovat Vysočinu. Štěpán z Medlova založil dnešní Štěpánov, Jimram z Medlova pak Jimramov a třetí bratr Vojtěch byl proboštem v klášteře v Doubravníku. Ale i Vojtěchov máme nedaleko…
Hrad je protkán řadou křivolakých chodeb, spojujících jednotlivé místnosti. Nejvýznamnějším prostorem je pozdně gotická vstupní síň se sklípkovou klenbou. Další místnosti mají žebrové klenby. Zvláště vynikají početná a přesně opracovaná mramorová ostění oken a dveří z období přechodu gotiky v renezanci i další hodnotné architektonické a kamenické detaily. Také mramorové krakorce, které rozšiřují hrad ve vyšších patrech. A rovněž tak kvalitní sochařská i malířská výzdoba.
Barevná vitráž vstupní síně se sice hlásí do r. 1518, ve skutečnosti však jde o romantický výtvor z 19. století. Návštěvníky zaujmou Rytířský sál se štukovou výzdobou, hradní obrazárna, lovecký sál, takzvaný sál spiklenců, hradní kaple s iluzivní malířskou výzdobou i hladomorna.
Od r. 1818 se posledními majiteli stávají Mitrovští, jimž hrad patřil až do r. 1945. Ti věnovali velkou pozornost hradní knihovně, která dnes obsahuje 6 567 knižních titulů o 15 308 svazcích. Pernštejn je rájem turistů i filmařů! Pro milovníky historie má připraveno několik prohlídkových tras a řadu překvapení. Celé hodiny můžete procházet jeho branami a nádvořími, obdivovat barbakány, krakorce, sály a portály. Mnoho pamatuje tento mramorový krasavec. Pernštejnský tis nedaleko se stal Stromem roku 2005.
V posledních letech poutá pozornost obnovená zahrada s řadou pozoruhodných staveb ve svahu pod hradem. Osvícenecký přírodní park zde nechal vybudovat Ignác Schröffl počátkem 19. století. Ke spolupráci vyzval přední stavitele, sochaře a malíře, takže vzniklo docela unikátní dílo s Čínským pavilonem, obeliskem, poustevnou, kenotafem a dalšími pozoruhodnostmi. V letech 2014–2020 byl park obnoven v původní kráse a znovu láká návštěvníky.
Obnovený park na Pernštejně.
Navštívit lze také mimořádnou vyhlídku na hrad Pernštejn z nedalekého lesa! Jmenuje se Maria Laube, Mařenčino loubí… Jako první tu nechal postavit původní altán hrabě Mitrovský. Opravu provedl mistr tesařský Josef Míček ze Smrčku někdy začátkem 30. let 20. století. Místo se stalo cílem turistů, výletníků a návštěvníků hradu. Altán postupně chátral, koncem 20. století zde byly už jen zbytky dřevěné konstrukce. V roce 2000 však postavili zaměstnanci Lesů České republiky nový altánek opravdu na báječném místě.
Cennou památkou je i krytý most trámové konstrukce přes Nedvědičku pod hradem v osadě Pernštejn. Je 4 m široký a 12 m dlouhý, v bočních stěnách má po čtyřech oknech a krytý je šindelem. Poprvé je zmiňován v roce 1864, v roce 1933 byl obnoven. Rozsáhlou opravou prošel v roce 2004. Zvláštností tohoto mostu jsou jeho 4 zděné rohové pilíře.
Rázovité městečko Nedvědici hned pod hradem navštívil i Otokar Březina, trávil tu své poslední léto na dovolené. Ve zdejších lomech pracoval a začal psát spisovatel J. F. Karas, dlouhá léta tu maloval Alois Lukášek. Ves pod hradem Pernštejnem se poprvé připomíná roku 1350 jako majetek Pernštejnů. Farní kostel je zasvěcen sv. Kunhutě. Nad městečkem jsou opuštěné mramorové lomy. Pro vysokou kvalitu a sněhobílou barvu byl nedvědický mramor srovnáván s kararským. Nedvědický mramor, což je také obchodní značka, se těžil už za Pernštejnů a byl z něj vystaven hrad Pernštejn, kostel v nedalekém Doubravníku, ale materiál se použil i v kostelech ve Vídni a v Brně (katedrála sv. Petra a Pavla, kostel sv. Jakuba, portál kartuziánského kláštera v Králově Poli), na Besední dům v Brně, kostel sv. Stanislava v Kunštátu, klášter v Rajhradě či na zámku v Lysicích. Nedvědické mramorové kříže jsou rozsety po celé Moravě. V samotné Nedvědici spatříte krásný mramorový kříž před kostelem, je tu i mramorový pomník padlým, též původní portál školy, mramorové patníky, korýtko v osadě Pernštejn atd. Zdejší lomy měla propachtované i Marie Loosová (1833–1921), matka světového architekta Adolfa Loose. Mramorové skvosty vyráběly i firmy Františka Uhlíře a Josefa Überalla.
A co samotní Pernštejnové, jeden z nejvýznamnějších šlechtických rodů u nás? Osudy jejich členů by vydaly na romány a filmová dramata. Celou trilogii o nich napsal Josef František Karas, který nemohl pochopit, jak náhle tak bohatý rod mohl zchudnout, že si musel vypůjčit i na černé sukno k potažení svého paláce na Hradčanech. Jak mohl vypadat příchod jejich předků vyprávím v románu Ve znamení zubří hlavy, který snad zase v dohledné době vyjde. Knihu mi ilustroval Jiří Štourač.
Tabule v Rytířském sále.
Pernštejnové byli bohatí a mocní, v erbu měli zubří hlavu. Jeden čas drželi trojnásobný majetek než Rožmberkové. Nejznámějším členem rodu zubří hlavy byl Vilém II. z Pernštejna (1438 – 8. 4. 1521 Pardubice), jeden z nejvýznamnějších magnátů a politiků přelomu 15. a 16. století. Občas se stával terčem vtipů, že je vnukem loupežníka, neboť jeho děd Vilém I. (1381–1430) držel nad zdejšími lapky ochrannou ruku. Dle některých historiků v čele s Palackým byl pro vnitřní dějiny našich zemí Vilém II. důležitější postavou, než byli tehdy králové. Zemřel ve vysokém věku v Pardubicích a pochován byl v doubravnickém chrámu. Vilém zaváděl rybníkářství, hornictví, pivovarnictví, chov ovcí, obchod. Hlavně jeho dílem byla Svatováclavská smlouva 1517, tedy narovnání mezi šlechtou a městy. Palacký o něm napsal: „Vždy, kam stavěl se Vilém z Pernštejna, na té straně stály pravda, právo i láska k vlasti.“
Jeho syn Vojtěch (1490–1534), nejmladší ze tří známých dětí Viléma z Pernštejna a Johanky z Liblic, byl jako nejvyšší hofmistr v roce 1526 navrhován na český trůn. Je pochován v Pardubicích v hrobce s nádherným mramorovým náhrobkem. Záhadologové řeší, zda nebyl otráven a zda jeho hrob nestřeží smrtící kletba. O tom více někdy příště.
Vojtěchův bratr Jan Bohatý z Pernštejna (1487–1548) nechtěl ponechat tělo milované manželky Hedviky (†1535) napospas červům, chtěl s ní být společně pohřben do jednoho hrobu, který chystal v právě budovaném chrámu v Doubravníku. Hedvika byla zřejmě jednoduše balzamována a zavěšena do částečně průhledné truhly, která byla v kostele v Černvíru zavěšena na řetězy. A 13 let zde čekala na manžela, poté byli společně slavnostně pohřbeni. Podle úředníků „na větším díle byla již zpráchnivělá“… Za Jana Bohatého rodové jmění „ocitlo se na šikmé ploše k rozkladu“.
Vnukem Vilémovým a synem Jana Bohatého byl Vratislav Nádherný z Pernštejna (1530–1582), nejvyšší kancléř Království českého, držitel řádu Zlatého rouna. Byl pochován v Doubravníku, ale už na podzim 1583 byl přenesen do Prahy, kde spočívá ve Svatovítské katedrále ve společnosti českých králů.
Jeho žena Marie Maxmiliána Manriquezová de Lara (†1608), bývala přední komornou císařovny Marie Habsburské a do Čech přivezla jako svatební dar povoskovanou sošku Pražského Jezulátka. Její dcera Polyxena z Pernštejna (1566–1642) se poprvé provdala za Viléma z Rožmberka, podruhé za Vojtěcha Zdeňka z Lobkovic a byla jednou z nejpřednějších žen české renesance. Ve svém pražském domě poskytla azyl Slavatovi a Martinicovi, obětem známé pražské defenestrace. Po smrti druhého manžela věnovala zázračné Pražské Jezulátko klášteru bosých karmelitánů u kostela Panny Marie Vítězné v Praze. Tam k němu jezdí turisté z celého světa…
Mnoho zajímavých příběhů se točí kolem slavných Pernštejnů. Časem si zde některé připomeneme.
Literatura:
Jan Ev. Nečas: Pernštýn a poříčí Svratky z Tišnova ku pramenům. Jindřich Slovák, Kroměříž 1903.
Josef Janáček: Ženy české renesance. Československý spisovatel, Praha 1987.
Petr Vorel: Páni z Pernštejna. Rybka Publishers, Praha 1999.
Hynek Jurman: Ozvěny Vysočiny. Zubří země, Štěpánov 2017.
Foto: Hynek Jurman
