Listopad 1989 aneb Čas velké euforie i mnoha otazníků.

…Nad námi vlály prapory, kymácely se transparenty a svítily tisíce svíček. Tisíce malých sluncí, tisíce lidských srdcí, tisíce nadějí! Naše hlavy se komíhaly jako větrem kolíbané klasy zralé pšenice. Dozrávali jsme! Prožívali jsme nádherný večer a netušili, že na nás čekají sekáči. Že se bude mlátit!

Náhle jsme je spatřili! Před námi vyrostla zeď z ohavných těl, která postrádala tváře. Jakmile jsme je spatřili, pojala nás hrůza. Celý ten krásný a velebný pocit byl pryč, nadšení i odvaha vyprchaly a já hned tušil apokalypsu. Ti křižáci byli dobře oblečeni, na hlavách jim svítily bílé přilby, tváře jim místo děrovaného plechu chránilo plexisklo a meče měli z gumy. Zapomněl jsem na stávku a do hlavy se mi vrátily momentky z lednového Václaváku. Couvnout však nebylo kam! Nebylo kam a ani jsem nemohl. Zpronevěřil bych se svým ideálům a musel bych se stydět před ostatními, především před Evičkou. Té totiž zrak plál a neochvějně pokračovala v chůzi vstříc plexisklové stěně, k níž jsme to už neměli daleko. Stanuli jsme před křižáky a opět začali zpívat hymnu. Její zpěv se několikrát opakoval a do toho zněly výzvy k rozchodu. Posadili jsme se na zem a před sebe postavili několik řad hořících svíček. Pak se hradba s gumovými meči pohnula vpřed a začala nás stlačovat. Někteří jsme si opět sedli na ulici, ale ani to nám nepomohlo. Brzy jsme se choulili jak stádo vyplašených ovcí před vlky. A pak ta hrůza vyvrcholila.

Vlci vnikali do našich řad, vytahovali ven ovečky a bili je hlava nehlava. Uniknout se dalo pouze úzkou fackovací uličkou. Stál jsem asi ve čtvrté řadě a všechno to viděl jak na filmovém plátně. Surově stloukli i dívku, která ještě před chvilkou zdobila jejich štíty květinami. Teď jí tloukli hlavou o zeď nejbližšího domu. Ozýval se zoufalý křik raněných a na ulici i na stěnách domů se objevila krev. Marně jsme zvedali prázdné ruce a holými dlaněmi prosili o milost. Vlci neznali slitování…

…A já idiot pokračoval a své nejtajnější pocity jsem svěřoval zrovna Plašmuškovi, nejpodlejšímu člověku, na jakého jsem v životě narazil, dacanovi, který nikdy neřekl jasné slovo a byl připraven vstoupit do jakékoliv strany, být pro císařství a pak zrovna tak pro republiku, být pro fašisty, vzápětí pro komunisty a nakonec se stát demokratem. Měl k tomu po kapsách všechny barvy inkoustů a pod paží všechny možné kabáty, pláště a kostýmy, i rolničky a šaškovskou čapku by si klidně nasadil, nikdo v něm nikdy neobjevil ani kousek cti a ani ždibíček citu. Prostě chladný a vypočítavý hajzl! Bezcharakterní nicmochr, patolízal za všech režimů! Žádná lidská podlost pro něj není dost velká, každou dokáže hravě překonat!…

…„Tají se mi dech, chtěla bych, abys mě hladil rukama, které jsou k milování,“ píše mi Šárka. „Jsem bolavá z tvých smutných očí. Jsi můj nádherný hřích! Všechna vyznání myslím naprosto vážně, jsi výjimka, co se stane jedenkrát za život… Ani studenou sprchu jsem necítila po tvé vášni… Já se v tobě spletla, další kontakty jsou bezpředmětné.“

„Odejděte, prokletí, do věčného ohně,“ předpovídá Ježíš Na­zaretský poslední soud. „Hladověl jsem a nedali jste mi najíst, žíznil jsem a nedali jste mi napít, byl jsem na cestě a neujali jste se mě, byl jsem nahý a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení a nenavštívili jste mě.“

„Pane, nikdy jsem tě neviděl ani hladového, ani nahého,“ bránil jsem se chabě za všechny, ale byl jsem příkře umlčen.

„Amen, pravím vám. Cokoli jste neučinili tomu z nejposled­nějších, ani mně jste neučinili!“

Přestal jsem se hájit, na hlavu nasypal popel a vkročil do nevábné sluje. Do Očistce…

…Probral jsem se až na terase pod Hradem. Opřený o zídku jsem hleděl na velkoměsto pod sebou. Na stovky věží a chrámů, na paláce, široké ulice, šedou stuhu Vltavy s náramky mostů i na ta strašlivá sídliště na obzoru. Nad Prahou se honila modravá i fialová mračna, bylo větrno a nevlídně, prostranství před Hradem jak když vymete. Představy z dávno minulých dob se mi cpaly do mozku. Viděl jsem v duchu panovnické průvody, rabování cizích armád, celá pokolení měšťanů, řemeslníků, podomků. Zachovali nám toto města, tuto zemi i své duchovní dědictví. Za cenu strá­dání, krvavých mozolů i vlastních životů uchovali českou řeč. Dnes mluvíme česky všichni, ale stejně každý jinak. Boj o řeč tedy není dobojován, dokud někdo třísní zlostnou slinu. Řeč, správná česká řeč, musí být rovná a přímá, musí znít lahodně a žádná věta nemůže značit více než jednu věc! Obrození tedy teprve přijde!

Prošel jsem nádvořím a zamířil ke katedrále. Pokřižo­val jsem se a vstoupil. Úplně jiný svět panoval zde pod síťovím gotické klenby, v tom velebném tichu, kde každý vnímavý člověk musí zapřemýšlet o smyslu svého bytí. Šel jsem kolem náhrobků českých králů a královen, za těmi nejslavnějšími vnikl do pod­zemí a se všemi se radil. S Přemyslem, Karlem, Václavem i Jiříkem. Být zde Voděra, jde se radit s dělnickými prezidenty na Vítkov, ale já se spokojil s králi.

Bez jediné myšlenky na Markétu jsem poklekl před hlavním oltářem na tvrdou dlažbu a zpytoval svědomí. Náhle jsem uslyšel známý hlas a v lesklé podlaze jak v zrcadle spatřil vousatou tvář. Mé vousy jsou však černé, ale tyto… Nemůže být pochyb, vidím Ježíše Nazaretského!

„Jsi nenapravitelný, člověče,“ oslovil mě vlídně. „Můj otec ti zakázal žít ve hříchu a ty jsi zase neposlechl. Copak nevíš, že štěstí dojdeš jenom spokojeností, ctí a šlechetností? Nikdy ne hříchem! Proč žádáš ženu svého bližního, proč bráníš malič­kým, co chtějí přistoupit k tobě? Proč jsi slepý a hluchý ke steskům svých bližních? Řeknu ti proč. Hříšná láska tě zaslepila! Ale ještě máš čas na nápravu, tak jak jej dostává každý z vás smrtelníků! Teď už záleží jenom na tobě.“

Dlouhé minuty jsem klečel v hlubokém zamyšlení a ani dvě nádherné dívky v nejbližší lavici mě nedokázaly rozptýlit. Je­žíš už mlčel, ale z jeho tváře jsem vyčetl vše.

Úplně jiný člověk se vracel dolů od Víta. Vyrovnaný a vzpřímený. Pokud spěchal, pak jen proto, že se obával o svou chráněn­kyni. Co když se jí zrovna blíží těžká hodinka?

Ten ještě mladý vytáhlý člověk s tmavým vousem na tvářích věděl, co práce čeká na něj i celý národ. Tolik událostí mělo přijít! Národní shromáždění mělo dostat nového předsedu, zrovna toho, jenž byl dvacet let umlčován a špiněn. Před jedenadvaceti lety nás však sám kapitulantsky zaprodal, jak se jistě prokáže… Dramatik, ještě nedávno vězněný, měl zrovna tady na nádvoří promluvit jako prezident. Chystá se obnova Sokola i Junáka, budou vycházet Lidové noviny a galerie vydají k oprášení busty T. G. Masaryka. Změní se státní znak, pan Baťa přijede do Zlína a slíbí nám boty, i Jeho Svatost dalajláma přiletí do Prahy a s Izraelem navážeme diplomatické vztahy. Ve školách se stáhne řada učebnic a ruština přestane být dominantním jazykem. Všechno bude jiné, ale nic z toho zadarmo! Až nadšení vyprchá, tolik lidí bude zklamáno, tolik se jich bude rouhat, že za komunistů bylo lépe. Tak už to bývá s krátkou pamětí, co na tom? Tolik práce nás čeká!

A já se zase začnu věnoval žákům ze všech sil, už nikdy nepolezu na Golgotu a naopak budu rozdávat sílu. Postarám se taky o své děti, musím je postavit na nohy. A to fórum v Kochánově založíme, hned zítra promluvím s Klímou. Ať se to hýbe, i když nám vyvstanou noví nepřátelé, milovníci starých pořádků na nás začnou plivat a mnozí mě přestanou zdravit. Ale co, na malost lidí se nikdo nesmí ohlížet! Dá se čekat, že nám i okna vytlučou a každá pomluva jim bude dobrá, ale co na tom. Pravda a láska by měla zvítězit i v Kochánově! A já k tomu také přispěji!

Vkročil jsem na Karlův most a jasně si uvědomoval, že všechno je komplikované, že zdaleka v ničem nemáme vyhráno. Ani ta naše revoluce, ani já! Ale čeká nás zajímavě rozehraná partie a hodně je toho už na dobré cestě. Nic již nemůže být horší, než jaké to bylo.

Musím však žít úplně jinak. Proti mně se vleklo o berlích děvče. Mladé, nepříliš hezké, hrbaté, postižené. Soucitně jsem na ně pohlédl, ale děvče neplakalo ani jinak nezoufalo. Ve tvářích mělo spokojený výraz a pevně hledělo vpřed. V duchu jsem před ním smekl. Jaký já jsem proti ní srab! Co tak důležitého mi chybí? Jen žít musím jinak, aby jednou, až vítr zamete mé poslední stopy, mohl některý setník také říci: „Jistě byl tento člověk spravedlivý!“

Markétu budu potkávat denně a pořád ji budu mít rád. Tajně a nepozorovaně mi zaroste do čerstvé jizvy v mém srdci. Budu ji mít rád, ale nikdy jí to nesmím dát znát. Ona má své vyjeté koleje a já budu jiný. Ještě přesně nevím jaký… A bude zatroleně těžké nedát svůj cit najevo. Denně se budeme potkávat, ale všechno bude jiné. Jaká patina přikryje vzpomínky na vše úžasné, co bylo? Škoda té dnešní skvrny. A moc mi, Markétko, moje k zešílení krásná horo, budeš chybět! Tvůj povzbudivý úsměv, mžiknutí plné příslibů, do véčka zvednuté prsty. To a ještě tisíc jiných věcí mi bude chybět.

Blížil jsem se k staroměstskému břehu a děvče s berlemi se vlnilo už na opačném konci mostu. Nezastavovalo se, neohlíželo. Jen vpřed!

Věděl jsem, že národ nemůže už hlouběji klesnout do kolen, že ani sám nemohu klesnout níž. Na dně už jsme byli! Šel jsem po Karlově mostě, nad řekou kroužili racci, u nohou mi poklidně hrabali holubi a vpravo hučel jez velebnou píseň nasbíranou v šumavských lesích. Píseň o lidské statečnosti, šlechetnosti a lásce. Holubi mi vzlétali od nohou a já věděl, že po prožití tolika zlého už opravdu nemohu klesnout.

Byl pošmourný den, skoro podvečer, z nebe začalo slabě krápat, ale mně vyšlo slunce nad Prahou! Zase bude lépe, jinak není možná…

Použitá literatura:

Jurman, H.: Daleko do sametu. Zubří země, Štěpánov 2005.

Ilustrace: Libor Balák, autor práv H. Jurman