Olympiády, odboj, vězení. Příběhy českých lyžařů

Na olympiádě sledujeme sportovní dramata. Je to boj se soupeři, počasím, zdravím, materiálem i s vlastní slabostí. Byly však časy, kdy naši reprezentanti bojovali i o životy, svobodu, normální život. Poslechněme si příběhy alespoň několika našich reprezentantů v běhu na lyžích.

Selský synek Cyril Musil se 1. října 1927 hlásil v jihlavských kasárnách u 31. pěšího pluku „Arco“. Základní výcvik na cvičáku jej nebral, ale díky lyžování si vojnu zpestřil. Hned po nástupu oficíři obdivovali jeho kondici a současně sondovali, kdo z mužstva umí lyžovat. Brzy přikvačí zima, bude se závodit. To bylo něco pro Cyrila! Přihlásil se a brzy podstoupil zdatný chlapík ze zapadlé vísky na Novoměstsku několik zkoušek. Výsledek byl jednoznačný, vybrali jej do lyžařského kurzu v Tatrách. Protože se při závodech vojenských hlídek nejen běhalo, ale i střílelo, musel Cyril právě střelbu pilovat. Brzy mu to šlo docela obstojně. Spoléhal i na to, že na lyžích může mnohé dohnat.

Během tréninků mu padl do oka vysoký, málem dvoumetrový nadporučík vybraného vystupování a dokonalého zevnějšku. Jestlipak se blýskne ve stopě stejně dobře jako v salónu? Cyril neměl v oblibě tyhle pečlivé seladony. Ale nejslavnějším z přítomných byl stejně Otakar Německý, čtyřnásobný mistr republiky a dvojnásobný mistr světa z roku 1925. Cyril ho znal velmi dobře z Nového Města, srdečně jej zdravil a byl potěšen, že ho vidí.

Všichni tehdy v Tatrách Otka obdivovali, ale těsně před závodem mu někdo odšrouboval vázání z lyží. Taková hanebnost! Otek Německý nemohl závodit! Neudělal to ten vypulírovaný důstojník, co na Otakara stále štval ostatní? Cyril Musil vyrazil s tím větším odhodláním! Pojede tedy i za Otka! Výsledkem byl nejlepší čas na jeho úseku. Během závodu předběhl mimo jiných vojáků i toho nablýskaného nadporučíka. A nedalo mu to mnoho práce! Důstojník jel sice dobře, ale na Cyrila neměl.

„Co si to dovolujete? Podám protest!“ křičel předjížděný.

Cyril se jen smál. Snad nebude žádat vyšší šarži o povolení k předjetí! V cíli se zajímal, co je to za panáka. Byl to nadporučík Štainer, tehdy ještě Šteiner. Jako skvělý lyžař také reprezentoval na mezinárodních závodech v běhu na lyžích a v závodech vojenských hlídek.

Protest sice nepodal, ale na Cyrila koukal zle. A tak dlouho útočil na Otakara Německého, až ten byl přeložen do Volového na Podkarpatské Rusi. Utekl rok a v roce 1929 armádní závody ve Špindlerově Mlýně už místo Německého řídil Karel Šteiner. A podal protest proti Musilovým lyžím. Těsně před závodem mu je proto vyměnili za širší a Cyril byl přesvědčený, že tím přišel o jisté vítězství. Předjetím a protestům však ještě nebyl konec.

Cyril byl ale mistrem ve stopě! Právě na vojně pokládá základy k tomu, aby pronikl do československé špičky. I později v civilu jezdil závody hlídek s novoměstskými kamarády, uvedl do stopy Víta Fouska a později předal štafetu Kosourovi, Zajíčkovi i bratru Slávkovi. Závod branných hlídek už nebyl určen jenom pro vojáky, získával stále větší oblibu a třeba v roce 1934 se jej účastnilo 48 hlídek. Cyril s bratrem Bohuslavem a Zajíčkem tehdy porazili Pražáky na druhém místě o 11 a čtvrt minuty! Za pár let se ze závodu branných hlídek stal republikový závod štafet. Cyril měl doma putovní cenu generála Syrového celé roky. Naposledy jel hlídky v Jánských Lázních, a zas to bylo jako přes kopírák. Nové Město vyhrálo i díky tomu, že Cyril předjel Šteinera! Ten na trati zase podával protest, v cíli však zarytě mlčel. Že spolu po létech prožijí mnoho dramatických chvil, to by tehdy žádného z nich nenapadlo.

Až budou po nějakých devadesáti letech lidé fandit biatlonu, málokoho napadne, že biatlon má své kořeny právě v závodě armádních hlídek, které byly čtyřikrát na olympiádě ukázkovou disciplínou. Až v roce 1955 se v nových pravidlech poprvé objeví slovo biatlon.

V roce 1933 odrazil v Innsbrucku ve FIS závodech, jak se tehdy označovalo mistrovství světa, Cyril Musil jako poslední člen štafety nápor Rakušanů a vybojoval stříbro hned za Švédy. Stal se tedy s Šimůnkem, Novákem a Bartoněm držitelem stříbrné medaile z mistrovství světa štafet na 4×10 km. Na 50 km skončil devátý. Vzápětí vyhrál v Zakopaném dva tituly mezinárodního mistra Polska na 18 i 50 km. V roce 1934 se konal historický první ročník Zlaté lyže Českomoravské vysočiny, tehdy to byl závod sdružený, ale rámcově se běhaly i hladké tratě. Trofej byla zhotovena ze zlatých dukátů, které věnoval inženýr Josef Jílek, rodák z Rovečného. Cyril vyhrál hned ten první závod v běhu, ale celkově získal po skoku trofej jeho bratr Bohuslav Musil. Oba si pak doma u statku postavili můstek, aby se zlepšili ve skoku.

V roce 1936 si i s bratrem Bohuslavem užíval Cyril atmosféru Zimních olympijských her v Garmisch-Partenkirchenu. Ve štafetě na 10 km zahajoval první úsek a nejelo se mu zrovna nejlépe. Předával jako pátý, na Seveřany z Norska, Finska ani Švédska neměl, zrovna tak na Itala, ale těšilo jej, že za sebou nechal štafetu domácího Německa. Kamarádi Berauer, Mihalák a Šimůnek páté místo udrželi, což bylo velice solidní umístění. Na 18 km skončil Cyril na slušném 14. místě, Mihalák a Šimůnek byli o minutu lepší a získali 10. a 11. místo. Jen málokteří závodníci se zapojili do všech tří olympijských běhů, ale Cyrilovi ten poslední vyšel nejvíce. Na 50 kilometrů byl jako nejlepší Středoevropan devátý! Na první tři Švédy neměl nikdo, vždyť i bronzový Englund mu dal 12 minut. Ale naopak na 15. Svatoše najel Cyril více než 8 minut. Byl to hodně těžký závod…

„Nechal jsi za sebou tři Nory a jednoho Fina. A nejlepší Němec je až čtyřiadvacátej!“ řval na něj Franta Zajíček z Radňovic, který nejvíce nadával na chladné hotelové pokoje. Nebylo čím přitopit, ale Franta našel svinutý veliký prapor s hákovým křížem. Několikrát se do něj zamotal, ráno se probudil docela v teplíčku a hlasitě si pochvaloval: „Aspoň jednou ten hakenkrajc vykonal dobrou službu!“

V týmu československých běžců byli i sudetští Němci, tehdy ještě většinou dobří kamarádi. Olympiádu zahajoval osobně Hitler, poprvé byl zapálen oheň a organizace byla dokonalá. Všechno náramně klapalo! Padl i rekord v účastnících a nejlepší byli Norové. Největším miláčkem pak Sonja Henie, ta už tam vyhrála třetí olympiádu! Pořád se usmívala, jak anděl jezdila v bílých šatech, no nádhera, vzpomínal Cyril! Olympijský výbor byl nadšený důkladnou organizací a navrhoval, aby se na stejném místě konala i příští olympiáda. V roce devatenáct set čtyřicet…

„Ta už nebude vůbec, místo ní bude válka,“ prorokoval správně Zajíček.

Opravdu, olympiáda se nekonala, ale v roce 1940 proběhl místo ní právě na nových můstcích a tratích v Garmisch-Partenkirchenu velký sportovní podnik, takzvaný Zimní týden. A na něj se dostalo i pět Novoměšťáků! Franta a Jarda Zajíčkovi, Balvín a Kosour a také Cyrilův bratr Slávek. Hokej tam hráli Maleček a další čeští borci, ale kluci se nejvíce zajímali o lyžování. Samozřejmě jim to všem nandal Berauer, nyní už říšský Němec.

Funkcionářům ale Cyril na chuť nepřicházel. „Když jsem něco vyhrál, tak si vožírali břicha a chlastali celou noc! Já se ani nemohl pořádně najíst a nezbyly mi peníze na zpáteční cestu, ale oni chlastali!“ nechal se slyšet. Franta Zajíček jej prorocky uklidňoval: „Cyrdo, neboj, vlast nám to nezapomene!“

Nezapomněla! Ale jak!

Přišla krize, okupace a válka! Slovensko se odtrhlo, Krkonoše připadly do Sudet a tak jediným lyžařským střediskem v protektorátu zůstala Vysočina v čele s penzionem Cyrila Musila na Studnicích. Častým hostem zde býval i jistý Franta Skorkovský, věčný student, ale nakonec přece jen doktor práv. Angažoval se ve studentské organizaci a často jezdil po různých mezinárodních setkáních. Sedmnáctého listopadu 1939 byl Skorkovský mezi devíti popravenými studenty. Cyril to nemohl pochopit a rozhodl se k odporu proti Němcům. Jakémukoliv.

A za pár měsíců u něj zaklepal nezvaný host! Uštvaný uprchlík Karel Štainer. Jméno si počeštil na znamení odporu. Celý rok byl v odboji s Obranou národa a Petičním výborem Věrni zůstaneme, v Praze unikl z přestřelky, snažil se v únoru 1940 utéct s Frantou Zajíčkem přes Slovensko a Maďarsko, ale hranici nezdolali. Čekali týden v Beskydech na chatě, ale počasí jim nepřálo, síť převaděčů už byla zpřetrhána a narazili na tolik hlídek, že se raději od Horní Bečvy vrátili. Budou tedy proti okupantům pracovat doma! A tak se obrátili na Vysočinu a Franta ho poslal na Studnice.

Cyril Štainera nesnášel, navíc už ukrýval profesora Grňu, ale i jemu pomohl. Dokonce přemluvil faráře, aby vystavil ještě jeden křestní list na Josefa Veselého, který se už před léty odstěhoval. Farář zakouzlil s matrikami, zbytek už zařídil Franta Zajíček na úřadu ve Velkém Meziříčí. Štainer tak získal občanskou legitimaci i pracovní knížku a místo lesního dělníka u hraběte Podstatského. Lyžaři si pomohli. A nejen to, lyžaři vytáhli do odboje proti okupantům a zrovna u Cyrila často přebývalo vedení odbojové skupiny Rada tří. Vydatně se zapojila Cyrilova manželka Růženka. Po celou válku odbojáře živili, za tu dobu Cyril zabil 22 prasat, ale i telata, ovce a mnoho drůbeže. Partyzáni z toho snědli asi polovinu. U nich na seníku nocovali generál Luža, Josef Grňa, Štainer-Veselý, Josef Robotka, Svatoň, Soška, Pernický a Nechanský se svými výsadky a mnozí další! Úplný partyzánský hotel! Někteří položili životy, většina přežila. Že nebylo za celou okupaci centrum odboje v Cyrilově penzionu prozrazeno, to dodnes historikové obdivují.

Vrátila se svoboda, ale ne všechno bylo v pořádku. Přišel rok osmačtyřicátý.

Únorovému převratu těsně předcházely zimní olympijské hry ve vyhlášeném švýcarském středisku Svatý Mořic. Hokejisté v čele se Zábrodskými, Bouzkem, Modrým, Konopáskem, Drobným či Gustou Bubníkem neprohráli a skončili stříbrní. Uspěly i krasobruslařky, čtvrtá Nekolová a pátá Ája Vrzáňová. Z novoměstské party závodili na olympiádě Vít Fousek, Balvín, Pišta Zajíček i Kosour. Na příští olympiádě se objeví v drtivé většině zcela jiné tváře. Někteří skončí kvůli věku, jiní emigrují, mnozí skončí v komunistickém žaláři a někomu bude zakázáno reprezentovat. Například Karlu Dvořákovi, který kdysi začínal stejně brzy jako strýc Cyril.

Jako dobrý lyžař byl do Svatého Mořice vybrán za náhradníka na ukázkový závod vojenských hlídek i Franta Zajíček, který se po skončení války vrátil do armády. Byl postupně povýšen do hodnosti kapitána a netušil, že zakrátko skončí za mřížemi.

Zajíček se chtěl olympiády zúčastnit za každou cenu, ale jako náhradník moc šancí neměl. A tak přijal účast v závodě čtyřsedadlových bobů! Co na tom, že v bobu dosud nikdy neseděl? Inženýr Max Ippen, sudetský Němec, závodil s Procházkou na dvojbobu, ale až na místě koupil i čtyřbob a sháněl do něj posádku. Nachytat se dali hokejový rozhodčí Okoličány a právě Franta Zajíček. Trénink navíc přinesl senzaci, Čechoslováci byli třetí! Okoličány ale dal přednost hokeji, jedna jízda mu stačila! V dřevěném bobu ho tedy nahradil student Ivan Šipajdlo. V závodě obsadili 14. místo, ale byla to jízda! Ledovým korytem se boby řítily málem stokilometrovou rychlostí, některé v zatáčce vylétly a skončily v korunách stromů. Franta měl pro strach uděláno jak před fašisty, tak na skokanském můstku, ale tady se bál a moc! Ale považoval si možnosti reprezentovat vlast na olympijských hrách. Závod hlídek opravdu nejel, a tak ostatním mazal lyže a byl rád aspoň za ten čtyřbob. Chystal lyže i Karlu Dvořákovi z Nového Města, synovci Cyrila Musila. Ten obsadil v hlídkách společně s Pavelicou, Šírem a Skrbkem 6. místo.

A tím mnohé pěkné skončilo! Zbývaly už jenom drobky. Třeba návštěva Zátopkových u Cyrila během jejich svatební cesty. Líbánky měli na nedalekém Medlově, kde Emil uštval při běhu správci Stehlíkovi vlčáka. Cyril je pozval, a tak proběhlo 29. 10. 1948 v penzionu u Musilů příjemné posezení velkých sportovců. Zátopkovi přiběhli ve sportovním, doprovázelo je ještě pár zvědavých rekreantů, poklábosili a něco dobrého zkonzumovali.

Ale to už se kádrovalo, vyslýchalo, zavíralo. I popravovalo.

Neobstál dokonce ani kariérní komunista, plukovník generálního štábu Karel Štainer-Veselý! Byl příkladným bojovníkem, ale jeho kredit šel prudce dolů, jakmile se zapletl s komunisty. Zatímco se po většinu války orientoval na Západ, v pravou chvíli se stal komunistou! Ve vězení došlo pak k naprostému zlomení jeho charakteru. Z hrdiny se stala směšná a vydíratelná loutka. Své kamarády z odboje hrubě dehonestoval. Vězněn byl v letech 1949–1953, po propuštění šikanován, rehabilitován v roce 1965 a o rok později mu byl dokonce udělen Řád práce. V 70. letech však byl zase odstraněn z veřejného života. Cítil se nedoceněný a osamělý. Zemřel 27. 11. 1993 v Praze, někdy se uvádí datum 26. 11.

Ale dříve to odnesli jiní lyžaři. Cyril Musil byl zatčen na pastvě krav 8. srpna 1949. Odvedli jej bosého, mučili, odsoudili, zavřeli na 20 let. Josefa Robotku, který zachránil odboj před brněnskými konfidenty, rovnou popravili, s ním i plukovníka Skokana, jenž bojoval pod generálem Svobodou. Z Cyrilových hostů byl popraven i Jaromír Nechanský. To Rudolf Pernický měl štěstí, dostal od nechvalně známého soudce Vaše jen 20 let.

Kdo nechtěl udávat a spolupracovat, šel do lochu. Pokud neutekl, jako třeba radisté Vyhňák a Niemczyk, dále Císař, Radek Luža… Pykali i Josef Grňa či Jaroslav Klemeš. Klemeš byl devět měsíců na samotce a místo záchodu používal kbelík. Jako poslední ze všech válečných výsadkářů zemřel 7. 8. 2017. Generálmajor Ing. Rudolf Pernický pracoval po propuštění v cihelně i drogerii, po pádu komunismu se stal prvním předsedou Konfederace politických vězňů. Na podzim 2005 mu byly amputovány obě nohy, ale o dva týdny později osobně přebral Řád Bílého lva. Zemřel 21. 12. 2005 v Praze. Josef Robotka byl v roce 1991 jmenován generálmajorem in memoriam a posmrtně obdržel Řád Bílého lva. Jiný popravený, Jaromír Nechanský, byl ve stejném roce 1991 jmenován plukovníkem in memoriam. Prof. JUDr. Josef Grňa zemřel 8. 6. 1967 v Kroměříži. Výsadkář Karel Niemczyk zemřel 31. července 2004 v Sydney. Alois Vyhňák v Kanadě, Josef Císař v Itálii.

Emil Zátopek vydal už v roce 1949 své paměti. Čtyřikrát vyhrál olympiádu, třikrát mistrovství Evropy, patnáctkrát byl mistrem republiky, osmnáctkrát překonal světový rekord. V době největších úspěchů jeho trenéra Jana Haluzu komunisté zavřeli a mučili elektrickým proudem. Zátopek v tisku schvaloval popravu Milady Horákové. V roce 1968 protestoval proti srpnové okupaci a byl zbaven všech funkcí. Další rok se omluvil poslanci Novému a odvolal podpis 2 000 slov. V roce 1984 schválil rozhodnutí ČOV neúčastnit se olympiády v Los Angeles. Zemřel 21. 11. 2000 v Praze.

Bohuslav Musil reprezentoval na OH 1936 a na MS 1938. Šestkrát byl mistrem ČSR a třikrát vítězem Zlaté lyže. Zemřel v Karlových Varech 29. 5. 1989. Jeho bratr Cyril byl také šestkrát mistrem ČSR a šestkrát mistrem Polska.

Karel Dvořák byl v roce 1947 nasazen na banderovce, jednoho zátahu se zúčastnili i důstojníci Štainer a Zajíček. Vzhledem se velmi podobal svému strýci Cyrilovi. Také výsledky v běhu na lyžích. Stal se mistrem sportu, dvakrát mistrem republiky na 18 km a čtyřikrát mistrem republiky ve štafetě. Také dvojnásobným vítězem Zlaté lyže. Zemřel 16. září 2008 v Novém Městě na Moravě.

Vít Fousek nejst. (1913–1990), účastník dvou olympiád (1936 a 1948), poskytl útočiště Cyrilu Musilovi po útěku z Ilavy. Zatčen byl 26. 5. 1953, protože se spolčil „s uprchlým protistátním zločincem Musilem“ a byl odsouzen na 9 let. Navíc mu propadl majetek a ztratil občanská práva. Až v květnu 1960 byl propuštěn na amnestii. Syn Vít i vnuk Vít také reprezentovali v běhu na lyžích, vnuk se stal i známým servismanem Lukáše Bauera a dalších.

Cyril Musil (1907–1977) utekl z vězení, emigroval do Kanady a zemřel tam 17. 4. 1977. V dopisech do vlasti vzpomínal na svoji kariéru včetně olympiády. Na jeho statku na Studnicích byla odhalena pamětní deska 12. září 1992. Vyšel o něm velký román, připraven je filmový scénář, bohužel zatím nejsou prostředky na jeho realizaci…

Na svoje olympiády mohli vzpomínat mnozí hokejisté, ale také Cyril Musil, František Zajíček a Vít Fousek ve vězení.

Zdroje:

Jurman, Hynek: Martyrium aneb Kulak studnický. Zubří země, Štěpánov 2017

ABS 305_762_1, výpověď Karla Veselého-Štainera o odbojovém hnutí

ABS 305_762_4, výpověď Karla Veselého-Štainera k problematice odboj – partyzáni

Foto: Vlasta Čejková a Hynek Jurman