Článek
Zase jsou média plná atentátu na Heydricha a souvisejících témat. Nezapomíná se na Lidice a objevují se občas i nové poznatky. Před několika lety třeba ten, že dva z kordonu Němců propustili z Lidic dva občany, kteří tak přečkali vypálení obce. Zachránili je tím, ale sami prý byli tito Němci naopak potrestáni, jeden i popraven. Tenhle údaj sdílel třeba i arcibiskup Duka.
Z filmu Lidice (2011) známe také příběh lidického vraha, který přečkal hrůzný čas ve vězení. O příběhu věděl Zdeněk Mahler a prý jej držel 50 let v tajnosti. Není to tak úplně pravda, Mahler jej znal od 60. let a chtěl jej dávno zveřejnit, ale komunisté mu v tom bránili, prý by se pošpinila památka obětí. Příběh se proto objevil až ve filmu Lidice, a současně mohla vyjít Mahlerova kniha Muž, který přežil Lidice (2011, ale první verze pod názvem Nokturno vyšla už 2000). Já znal tento motiv dávno a mnozí čtenáři jistě také! Od Bohumila Hrabala. Divím se, že na to dávno nikdo nepoukázal. Hrabal totiž zpracoval Mahlerovo vyprávění před téměř 60 lety v románu Obsluhoval jsem anglického krále. Ten vycházel ilegálně od roku 1971, oficiálně až 1989.
Mahlerova kniha
Ale přece jen někdo na to poukázal, samotný Zdeněk Mahler. Na internetu jsem našel jeho vzpomínku: „Tenkrát jsme se jednou sešli na večeři u Pepíka Škvoreckého a Zdeny - přišel tam taky Bohouš Hrabal se svou paní, Jan Zábrana… A já jim své lidické objevy vyprávěl. Zaujalo to jak Hrabala - věnuje tomu epizodu v Anglickém králi, ale udělal velice chytrou, hlubokou věc; oidipovsky to převrátil, že syn zabil otce - tak Škvoreckého; ten to má v Miráklu i Příběhu inženýra lidských duší. Byl jsem rád, že alespoň takhle se něco uplatnilo.“
Z Wikipedie i pěkného videa zjistíte snadno fakta: František Saidl (1887-1961) byl jediný dospělý muž na území Protektorátu, který přežil vyhlazení Lidic za 2. světové války díky tomu, že si v době masakru odpykával čtyřletý trest v pankrácké věznici za usmrcení svého syna. Dne 19. prosince 1938 v hádce zabil svého syna Eduarda bodnou ranou vedenou do srdce poté, co ho syn napadl holí, když krájel chléb. Důvodem byly rodinné problémy, především zálety otce, který byl ženatý s nemocnou ženou (od 1937 na vozíku). Následně po činu se sám přiznal na policejní stanici v Buštěhradu, kde byla zajištěna i vražedná zbraň. Pouze čtyři dny po obsazení Čech a Moravy byl odsouzen na čtyři roky do vězení.
Hromadný hrob v Lidicích
Několik týdnů před vyhlazením Lidic žádal prezidenta Háchu o předčasné propuštění za dobré chování po odpykání dvou třetin trestu, ale propuštění bylo zamítnuto, což mu paradoxně zachránilo život. Po vyhlazení Lidic stále pobýval ve vězení, kde mu dozorci vůbec neřekli o tom, že jeho obec je zničena, a tak když byl 23. prosince 1942 propuštěn, vydal se směrem k Lidicím, kam večer dorazil. Tak jak to známe z filmu.
Jeho dům byl, podobně jako ostatní v obci zničen a jeho další dva synové byli zastřeleni, manželka odvezena a internována (nakonec zemřela v březnu 1945 krátce před osvobozením tábora Ravensbrück). Saidl dle pamětníků strávil Štědrý den na místě svého bývalého domu a druhý den se vydal do Kladna, kde se skutečně nahlásil (tak jako Karel Roden ve filmu) na místní stanici Gestapa, jelikož se chtěl nechat zastřelit. Velitel se podivil, že není mrtev a odmítl jej zastřelit, přestože Saidl prohlásil, že schvaluje atentát na Heydricha. Gestapáci se smáli, že Lidice přežil zrovna vrah.
V následujících letech začal vyřezávat model obce, ve které žil. Většina obyvatel Lidic ho ale zavrhla. Na pietní akt 10. 6. 1945 přivezl model Lidic na dvoukoláku, ale pořadatelé jej vyhodili. Zbytek života strávil s novou družkou nedaleko. Zemřel během jízdy na bicyklu (buď byl sražen automobilem, nebo na mrtvici) ve věku 77 let. Kromě dvou synů měl také dceru, která vyhlazení Lidic přežila díky tomu, že studovala v Praze a byla tam nahlášena i trvalým bydlištěm.
Pietní území Lidice
K celému případu se dá najít mnoho podrobností a zajímavostí, já tlumočím verzi Bohumila Hrabala z románu Obsluhoval jsem anglického krále. V závěru příběhu se hrdina Jan Dítě seznamuje s podivným mužem…
„A tak jsem seděl vedle šedivého mladíka, mohlo mu být ne víc než třicet let, a taky jsem mu řekl, že přes ty šediny je mu tak málo, a když jsem se ho zničehonic zeptal, koho jste zabil?, chvíli váhal, pak se dlouho díval na trčící prsy dívky, která se držela navíc jednou rukou držáku tramvaje, a on se mne zeptal, jak to tak víte? A já jsem řekl, že jsem obsluhoval habešského císaře…“
A hrdina románu doprovází vraha na jeho pouti do rodné vesničky.
„…a pak jsme vyšli na kopeček, jen tak jako by si hlína vzdechla, a on řekl, že teď a odtud už bude vidět jeho rodiště a jeho vesnička…, ale když jsme vyšli na vršek, nebylo vidět ani jedno stavení…, vrah zaváhal a skoro se polekal, zabreptal, to není možné, že bych se zmejlil? Ani za tím druhým vrškem…, ale když jsme ušli stovku metrů, padl na vraha i na mne strach… teď se vrah roztřásl ještě víc, než když vyšel z vrat pankrácké trestnice…posadil se, utíral si čelo, které se lesklo, jako by přes něj tekla voda… Co je, povídám. Tady byla vesnice a je celá pryč, blázním, nebo jsem zešílel, nebo co? breptal vrah… Povídám, jak se ta vesnice jmenuje? A on pravil Lidice…“
Průvodce vysvětlil vrahovi skutečnost a ten byl zdrcen.
Hrabalova vila
„…posadil se pod kmen a zakřičel, vy vrahové! A vstal a zatínal pěsti a modré žíly mu vyběhly na krku v tom světle sporého měsíce…, a když se vykřičel vrahů, tak se ten vrah posadil na zem, zaklonil se, ruku sepnul pod kolenem a houpal se jako v houpací židli a díval se na tu větev črtnutou přes srpek měsíce a hovořil, jako by se zpovídal…“
Vyzpovídal se skutečně z otcovraždy a pak se oba vydali na kladenské gestapo pátrat po osudech vrahovy matky, aby nakonec zjistili, že je v koncentráku a že u jejího jména není dosud ani datum ani křížek, označující její úmrtí.
Hrob Bohumila Hrabala
„…a tak já, který jsem obsluhoval císaře a často jsem se stal svědkem, kterak neuvěřitelné se stalo skutkem, jsem viděl, jak státní říšský vrah, vrah ve velkém, ozdoben vyznamenáními, že mu rachotily na prsou, stoupá po schodech vzhůru a za ním kráčí sprostý vrah, otcovrah, a já jsem chtěl odejít, ale velitel pohotovosti mne vzal za rameno a ukázal mi na schody, ke kterým mne brutálně otočil…“
Prameny:
Zdeněk Mahler: Muž, který přežil Lidice. Jota, Brno 2011
Bohumil Hrabal: Tři novely. Obsluhoval jsem anglického krále. Čs. spisovatel, Praha 1989.
Foto: Lucie Jurmanová, Hynek Jurman, kresby Libor Balák
Lidice
