Blahoslavení popravených farářů Jana Buly a Václava Drboly. Dvou ze tří…

Solí v oku byli komunistům křesťané a především katolická církev, která si i po únorovém puči zachovávala největší nezávislost. Brzy ji Gottwald označí za nepřítele číslo jedna. Hned 26. února 1948 žádal Alexej Čepička arcibiskupa Berana o veřejné vyhlášení loajality k novému režimu. Josef Beran naopak pro tisk prohlásil, že „katolická církev bude vždy nadstranická a nepolitická!“ To vzali soudruzi za vyhlášení boje.

Koncem 40. let měla církev pevnou strukturu se 7 000 kněžími, 2 800 řeholníky a 12 200 řeholnicemi. V té době u nás bylo 6,5 milionů věřících katolíků a volby v květnu 1948 potvrdily velký vliv církve na venkově. Vždyť ještě v únoru 1950 se k římsko-katolickému náboženství hlásilo 8 948 275 obyvatel, tj. 76,42 %! Z nich bylo ovšem současně 1 127 491 v KSČ, tzn., že 64,5 % komunistů se hlásilo k tomuto náboženství! Celkem u nás tehdy bylo 21 937 kněží, řeholníků a řeholnic. Kněží dostali zákaz vstupovat do politických stran a přijímat funkce a 30. 6. 1948 vyšel papežský dekret proti komunismu. Z toho důvodu byl suspendován ministr zdravotnictví Josef Plojhar, který dokázal s komunisty úspěšně kolaborovat.

Ministr spravedlnosti Čepička vyhlásil v této fázi „boj proti opiu lidstva“ ve formě tzv. Katolické akce, která byla oficiálně vyhlášena 10. června 1949. Měla sdružovat „vlastenecké“ či „pokrokové“ duchovní, tedy ochotné spolupracovat s režimem. Cílem bylo odtrhnout církev od Říma a vrazit klín mezi věřící a kněze a zrovna tak mezi kněze a biskupy.

Drtivá většina kněží však ze svých zásad neustoupila, a tak konflikt vyvrcholil v červnu 1949, kdy měl Josef Beran spor se Státní bezpečností, kterou přirovnal ke gestapu. Biskupové na své konferenci 15. 6. 1949 schválili dvoustránkový Oběžník katolickému duchovenstvu a věřícímu lidu. Měl se přečíst z kazatelen o Božím těle 19. června. A o týden později měl 26. června zaznít pastýřský list k této složité situaci. Ten měl šest stránek a nesl název Věřícím v hodině velké zkoušky. Odmítali v něm nařčení z reakcionářství, odsoudili Katolickou akci a pohrozili vyobcováním z církve těm, kdo do ní vstoupí.

Policie a církevní tajemníci obcházeli fary a první oběžník zabavovali. A vyhrožovali! Proto jej četla z kazatelen odhadem jen třetina až polovina kněží. Den před Božím tělem, v sobotu 18. června, jej přečetl na Strahově opat Jarolímek a poté arcibiskup Beran z kazatelny prorokoval, že bude označen za nepřítele dělnické třídy a bude mu zakázáno mluvit. Sklidil ovace od věřících, kteří jej za zpěvu hymny a svatováclavského chorálu vyprovázeli až k arcibiskupskému paláci.

V neděli ráno, 19. 6. 1949, byly cesty zablokované a na slavnost Božího těla do chrámu sv. Víta byli vpuštěni převážně organizovaní provokatéři se špendlíkem v klopě. Tito prověření straníci arcibiskupa brzy přerušili, dupali a tloukli holemi. Arcibiskup stačil říct, že katedrála je plná provokatérů, že se budou rozdávat Katolické noviny, které ale nejsou katolické, jako není katolickou ani tvz. Katolická akce. Mši svatou se podařilo dokončit, ale božítělový průvod se už nekonal.

Slavnost byla znemožněna a StB pak vzala arcibiskupa Berana do své „ochrany před hněvem lidu“. Tím začala jeho téměř šestnáctiletá internace. Arcibiskup Beran byl vězněn na tajných místech až do roku 1965, kdy směl po jmenování kardinálem vycestovat do Říma. Papež Pius XII. rozkolnickou Katolickou akci odsoudil a její účastníky exkomunikoval 20. 6. 1949. Pod trestem exkomunikace pak zakázal katolíkům členství v komunistických stranách dekretem podepsaným 28. 6. 1949.

Mezi kněze, kteří přečetli zakázaný pastýřský list, patřili i Václav Drbola, František Pařil a Jan Bula. Ten si dovolil přidat ještě vlastní komentář. Špiclové si zapisovali jejich kázání a všichni tři skončili na popravišti. Jan Bula se narodil 24. 6. 1920 v Lukově, kde byl i pokřtěn a působil tam jako ministrant. Vystudoval gymnázium a bohosloví, na kněze byl vysvěcen 29. 7. 1945. Nastoupil na faru v Rokytnici nad Rokytnou. Byl výtvarně nadaný, maloval krajinky i kulisy, pro ochotníky psal scénáře. Za incident s pastýřským listem je odsouzen na měsíc do vězení, ale pomůže mu Gottwaldova amnestie. Dostane však zákaz práce s mládeží.

V únoru 1951, zrovna v den výročí komunistického převratu, se u něj objevuje v uniformě SNB jako údajný zahraniční agent jeho spolužák z gymnázia Ladislav Malý. Farářovi tvrdí, že hlídá zmizelého arcibiskupa Berana, když ho předtím vyrval ze spárů komunistů. Teď ho chce propašovat přes hranice. Hledá mu údajně zpovědníka a přesvědčuje k tomu Bulu, který mu ale doporučil faráře Podveského z Jaroměřic nad Rokytnou. Malý zná podrobnosti, které nemohl získat jinde než od samotného arcibiskupa. Bulu nenapadlo, že informace může mít i z druhé strany, od žalářníků. Malému uvěřil. Ten se vydává za západního agenta, což dokládá falešnými rakouskými papíry. Bula od té doby sháněl celé dva měsíce jakoukoliv informaci o arcibiskupovi a divil se, proč se nepíše o jeho útěku. Nikdo o Beranovi neslyšel, v červnu 1949 zmizel beze stopy poté, co se vyhrotily rozpory kolem Katolické akce. Když jej chtěl vidět, byl Bula Malým odbyt. Ztrácel proto k němu důvěru a vzápětí byl 30. 4. 1951 zatčen. Malý totiž po stupidním přepadu Heroltic zanechal stopu k hajným Kopulatému a Škrdlovi. Výpovědi zadržených pak potvrdily kontakt Malého s farářem Bulou.

Babický farář Václav Drbola se narodil 16. 10. 1912 ve Starovičkách u Hustopečí, vystudoval gymnázium a teologii v Brně. Po vysvěcení 5. 7. 1938 působil jako kaplan ve Slavkově, Čučicích a v Bučovicích. Od 1. 3. 1950 byl přeložen na faru do Babic. Byl to sečtělý člověk, přítel básníků Zahradníčka a Dokulila. Po Bulově zatčení navštívil agent Malý v květnu 1951 několikrát právě jej. Zase s bajkou o únosu kardinála a se starostí sehnat zpovědníka. Drbola se šel poradit do Jaroměřic s páterem Podveským, který jej varoval a poukázal na osud Buly. Bylo však už pozdě, páter Drbola byl zatčen brzy ráno 17. června, tedy dávno před střílením v sousední škole.

Došlo pak na babické vraždy 2. 7. 1951 a dopadení pachatelů příští den v poli u Bolíkovic. Současně k zatýkání desítek lidí z širokého okolí. Poslední podezřelí byli zatčeni 6. 7. 1951 a ve stejný den se stanovilo, že soud začne už 12. července. Devátého byla hotová žaloba. Brněnský biskup Karel Skoupý byl donucen vyslovit degradaci nad pátery Drbolou a Pařilem, později i Bulou (anulována až 1999) a požadoval pro ně spravedlivý trest. Jak bylo tehdy zvykem, vyšetřovaní byli mučeni! Nelidsky a zřejmě všichni. Zatčený P. Václav Drbola byl v Jihlavě hned po zatčení krutě bit, jak nevzpomenout na Josefa Toufara! Prsty mu drtili šrouby, genitálie rozdrtili louskáčkem na ořechy, vytrhávali mu nehty. Jen obličej musel zůstat nezraněn! Drbola celé noci řval, takže celý kriminál nespal. Bula zase neměl vpředu jediný zub. Když mu maminka a sestra Marie donesly do věznice řízky, požádal Bula o jejich nakrájení. Připomeňme, že byl zatčen už 30. dubna, nemohl mít tedy s vraždami nic společného. Byl tak zřízený, že soud s ním proběhl až v listopadu.

První proces z celkových patnácti začal v Jihlavě 12. 7. 1951, dvůr byl plný aut četníků, dav na přiváděné obviněné pískal a chechtal se. Drbolu označí soudce za vyvrhela lidské společnosti. Během soudu publikum tleskalo a skandovalo: „Trest smrti!“

Nacyklostylované rezoluce s žádostí o trest smrti stačilo jen podepsat a přidat datum. K soudu jich přijde přes 500, hlavně od žen. Ale rezoluce píší i někteří duchovní. Obvinění se museli naučit otázky a odpovědi a všem je slibováno, že to dobře dopadne. I těm, kteří skončí na šibenici…

Už 14. července bylo vyneseno 7 rozsudků smrti pro Antonína Mitysku, Antonína Plichtu, Drahoslava Němce, Františka Kopuletého, Antonína Škrdlu, Václava Drbolu a Františka Pařila. Dne 1. 8. 1951 byla jejich odvolání zamítnuta a 3. srpna časně ráno byli všichni na nádvoří Krajské soudní věznice v Jihlavě popraveni. Svědek poprav uvedl, že odsouzení pod šibenicí prosili a řvali, že nic neudělali. „Do toho psi, ožralý ženský, ožralí chlapi…“

Téhož dne byla těla zpopelněna a popel měl být uložen do společného hrobu. Vedoucí brněnského krematoria to sice do evidenční knihy potvrdil, ale urny uložil ve sklepě a posléze je nechal pochovat.

V roce 1968 vedoucí krematoria pozůstalé vyhledal a tajně jim urny předal. Ti pak s nimi naložili podle své vůle.

Do Staroviček si odvezli příbuzní Václava Drboly urnu č. 12338 a až v r. 1984 ji tajně vložili do rakve dalšího příbuzného. Podobně odvezli příbuzní urnu Františka Pařila, ta byla tajně pochována v Heřmanově. Bez označení, jak jsem se osobně přesvědčil ještě v roce 2008. Teprve v roce 2011 byl pohřben u hlavního hřbitovního kříže.

V druhém procesu byl P. Bula odsouzen v kině Svět v Třebíči 15. 11. 1951. Komunisté z Rokytnice proti němu sepsali petici a žádali Bulovo pověšení na lípě u kostela! Ze zhruba dvou stovek obyvatel Rokytnice podepsalo tuto nehoráznost 73 občanů! Dodnes se za to lidé v Rokytnici stydí. Gottwald neměl čas přijmout stařičkou matku s žádostí o milost a výtvarně nadaný Bula ve vězení půl roku maloval krajinky pro bachaře a estébáky. Více nestihl, popraven byl 20. května 1952. V cele zůstaly rozmalované obrazy.

Žádný ze tří popravených kněží neměl s babickými vraždami nic společného, žili příkladně a byli farníky uctíváni. Jen František Pařil (nar. 27. 1. 1911 ve Vidoníně) měl problém s farníky v Horním Újezdě, když odmítali rekonstrukci hřbitova. Snad měl i spory s konzistoří kvůli častému překládání (sloužil v Boskovicích, Deblíně, Třebíči, Ostrově nad Oslavou, Olešnici na Moravě, Podivínu, Volfířově a v Újezdě). V roce 2004 byl zahájen beatifikační proces na blahořečení Jana Buly a od roku 2011 i na Václava Drbolu. Procesy byly v loňském roce úspěšně završeny a slavnost blahořečení obou kněží proběhne už za pár hodin, 6. června 2026 na brněnském Výstavišti. Ani na toho třetího by se ale nemělo zapomínat…

Literatura:

Navara, L.–Kasáček, M.: A přece budu blízko. Host, Brno 2016.

Nebojsa, B.: Zlatá léta padesátá. Zubří země, Štěpánov 2023.

Kolouch, F.: Babický případ. Academia, Praha 2024.

Foto: Hynek Jurman