Údajně rozstřílený Ladislav Malý chodil za manželkou! Skončí otazníky?

Otazníky panovaly v otřesném babickém případě kolem osob Bláhy a Malého. František Bláha přišel na schůzi hodně pozdě a zázračně přežil dávku ze samopalu z několika kroků. Zpráva o ošetření Bláhy hlásá: „…šlo o střelnou ránu, povrchně probíhající podkožím zad. Pacient byl okamžitě ošetřen a po dvoudenním léčení propuštěn…“ Bláha měl u Bezpečnosti syna, přípravu akce vytušil i jeho bratr a samotný postřelený do konce života nepromluvil o útoku ani slovo. Jen Josefu Cahovi vyprávěl asi v roce 1965, že se zachránil skokem na schodiště do sklepa! Ošetřující lékař však v roce 1951 zapsal Bláhovo sdělení, že „vyběhl asi po 7 schodech nahoru…“

Z nemocnice se vrátil brzy a hned za ním přijeli soudruzi z okresu, že musí být v Babicích předsedou. Řekli mu: „Lepšího dnes pro tuto funkci nemáme!“ A tak byl už 29. 7. zvolen a hned vystoupil s projevem. Už za dva měsíce, 23. 9. 1951, žádal Bláha jako předseda MNV Babice o osobní rozmluvu s prezidentem Gottwaldem, nebyl však přijat. Po roce se Bláha vzdává funkce. Nakonec vystoupí z KSČ. Alois Plichta ve své knize uvádí, že si Bláha kolikrát před přáteli posteskl: „Kdybyste jen věděli!“ A několikrát opakuje, že na něj měl Malý zařvat: „Ty zmiz!“ Autorská dvojice Kasáček–Navara zase dokládá, že Bláha řekl svým nejbližším: „Pravdu vám říci nesmím a lhát vám nebudu.“ Jeho syn Bohumír likvidoval teroristy a byl navržen na povýšení. Ani ne za rok však žádal o propuštění z řad SNB. Že raději skočí pod vlak, než sloužit u sboru. Nakonec se nechá přesvědčit a zůstane, kariéru však neudělá.

O Malém se tradovalo, že v poli nepadl. Během přestřelky se měl z pole zvednout vousatý chlap, odejít k autu StB, a to s ním hned odjelo. Doktoru Klempovi byl zamezen přístup a k bratrům Plichtovým byl vpuštěn až po dvou hodinách. To už byla odkudsi přinesena mrtvola vousatého muže. Snad ji dovezli až z Třeště, muž byl prošedivělý a podle dr. Klempy byl stár minimálně 50 let. Malý měl přitom 31 let a byl blonďák (někdy uváděny vlasy světle kaštanové) s rezavými vousy!

K mrtvému byla volána kvůli identifikaci jeho matka, která prohlásila, že to její syn není. Po poučení StB připustila, že to může být on. Ladislav Roupec zase tvrdil, že nikdo z Bolíkovic se nešel na mrtvé raději ani podívat a že skutečná mrtvola Malého nebyla z pole nikdy vynesena. Ve zprávách o ohledání těla je Plichta označen jako „mladší, po operaci“ a Malý jako „starší s bradkou“. Často je upozorňováno na rozdíly v postavách a vzhledu Malého na jedné straně a mrtvoly vynesené z pole. Mrtvola má být podle výroku MUDr. Klempy po smrti den až dva a je vysoká 181 cm. Malý měl nejvýš 170, v den vraždy měl na sobě kožené rajtky a tříčtvrteční kabát, vyfotografovaný mrtvý z pole byl jen ve svetru a měl zřejmě zlatý zub.

Vážně zraněný Stanislav Plichta byl odvezen do nemocnice v Třebíči a později ke Svaté Anně do Brna. Odtud poslal po nemocničním personálu vzkaz, že do školy vešel Malý se samopalem, který odebral Mytiskovi. A především, že je chtěl Malý všechny v poli zastřelit. Zabil Antonína, jeho zranil a nakonec střílel po Mityskovi. „Potom se Malý zvedl a odešel,“ napsal korunní svědek Stanislav. Stejně, v souladu se Stanislavovým vzkazem, popsal zátah u Bolíkovic strážný Kosina Ludvíku Stehlíkovi staršímu. Že Malý nedovolil třem mladíkům, aby se bránili, naopak střílel po nich. Zastřelil Antonína, vážně zranil Stanislava a do nohy trefil Mytisku.

Stanislavovu výpověď soud nepotřeboval, proto byl prohlášen za mrtvého. Popraven byl až v květnu 1953 na Pankráci. Zde je dobré se zamyslet, proč nebyl Stanislav Plichta zlikvidován neprodleně. Proti komu měl být připravený jako svědek? Nabízí se jediná odpověď, proti agentu Malému! Po smrti Stalina a Gottwalda však přichází první uvolnění a dokonce i omezené propouštění vězňů. Zasvěcení znejistí. Co když bude uvolnění pokračovat a bude propuštěn i Plichta a prozradí celý případ Babice? Rázně se přikročí k jeho popravě. Možná je v tu dobu zlikvidován i Ladislav Malý. Spíše o něco později…

Na Litoměřicku měla Malého potkat vystěhovaná Ludmila Plichtová. Rolník František Kříž, odvezený násilně také na Litoměřicko, zaznamenal, že Malý měl po Babicích působit v Praze a na Litoměřicku a také být velitelem vězeňského tábora u Opavy. Koncem léta 1968 měl být zastřelen na Šumavě. Malý dal podle jeho vzpomínek úkol Ladislavu Muchovi z Šebkovic, aby varoval svého strýce, komunistu Plavce z Babic, ať na schůzi 2. července nechodí. Samotný Ladislav Mucha se podřekl, že varoval hned dva členy rady MNV, aby do školy nešli. Plavec poslechl a zachránil se, pan Roupec nedbal a položil život. Pro stranu měl být z celé rady nejcennější právě radní Plavec, který po varování opravdu do školy nešel a v době schůze čekal na návsi na lavičce.

Až v dubnu 1968 mohl doc. Dr. František Koutný na zasedání OV SPB v Moravských Budějovicích říct, že Babice zorganizovali komunisté, aby se mohli mstít sedlákům za odpor proti združstevňování. Všichni spolupracovníci označili Malého za agenta StB a Sláva Volný přijel do Babic natáčet pro rozhlas. Jenže dorazily sovětské tanky a vše zůstalo při starém. Lidem však jejich pravdu nikdo vzít nemohl.

Proti Malému svědčí především výpověď Stanislava Plichty. A také dotaz na vídeňské policejní ředitelství, zda tam byl vydán falešný Malého průkaz na jméno Ludwig Gross. Odpověď zněla, že podobný průkaz ve Vídni v letech 1949–1951 vydán nebyl. A protože na tomto průkazu neměl Malý potvrzení britských a amerických úřadů, zato razítko ze sovětské zóny nechybělo, je jasné, že šlo o padělek zřejmě Státní bezpečnosti. Ludvík Stehlík ml. zjistil v lágru Rovnost, že Malý alias Gross alias Laco odešel z Rakouska do Československa bez pověření americké zpravodajské služby.

Jistý jihlavský podplukovník prozradil o Malém v roce 1956, že ho „Bezpečnost už na Jihlavsku čekala“. Posledním důkazem je dopis kardinála Berana, že v letech 1950–1965 nebyl nikdy na Moravě a že po celou dobu internace byl pod dozorem StB. Takže informace Malého o kardinálovi musely pocházet jedině od StB, a tím je zřejmé, čí agentem byl tento lehkomyslný dobrodruh.

Vyšetřovatel Josef Slanina ale provedl analýzu nasnímané tváře a došel k závěru, že zastřelený u Bolíkovic byl Malý. Tedy ten z fotografie v jeho legitimaci. Totéž tvrdí lékaři Antropologického ústavu v Brně. Že by tedy byl Malý „vyměněn“ už v roce 1949? Pamětníci, kteří Malého osobně znali, jej na fotografii zastřeleného nepoznali. Třeba i redaktor Milan Macák, jenž mi to potvrdil písemně.

I vdova paní Roupcová byla přesvědčena skálopevně: „Malý prý padl v poli, ale nebyla to pravda! Ještě asi žije…“ Na faráře Drbolu nedala dopustit: „Drbola nebyl společenský, ale byl dobrý! Nevím víc než vy. Muž odešel se soupisem dobytka a už se nevrátil. Zůstala jsem sama s dětmi a hospodářstvím…“ řekla mi 43 let po babické střelbě.

K jakým závěrům došli v babickém případu autoři knih? Ota Holub vydal v roce 1981 Vlčí komando bez záměru hledat pravdu, jeho kniha je plná rozporů a manipulací, jen proto také mohla vyjít za minulého režimu. Hned tři knížky vyšly v roce 2001. Alois Plichta (1905–1993), bratranec popraveného Antonína, vydal Pravdu o Babicích. Zastává v ní názor, že Ladislav Malý spolupracoval po celou dobu s StB, že přežil přestřelku u Bolíkovic a že sám zastřelil Antonína Plichtu, postřelil jeho bratra Stanislava a zasáhl i Mitysku. A že byl zastřelen až na podzim 1968 estébáky, kteří se báli vypuknutí skandálu. Jako první zveřejňuje údaj o tom, že ve škole vytáhl Netolička pistoli.

Ve stejném roce vydal Radek Zejda knihu Babice. I on je přesvědčen, že Malý vyšel ze závěrečné přestřelky živ a že byl později živý potkáván. Byl přesvědčen, že Malý už v roce 1950 zatýkal básníka Jana Dokulila! Musel by tedy být ve službách StB. V otázce spolupráce s StB v době vražd však připouští, že neexistuje důkaz, že by byl přímým spolupracovníkem. Považuje však za jisté, že StB o něm díky majoru Vaškovi–Marečkovi a dalším informátorům dobře věděla a že jej do jisté míry i řídila.

Kniha Pavla Janouška Případ Babice je jen kompilát z několika málo zdrojů a autor vlastně jenom porovnává stanovisko prorežimního Holuba s protichůdnými závěry Petra Radosty. Ten vydal sérii článků Podvod jménem Babice v Lidové demokracii (1993) a totéž potvrdil v knize Protikomunistický odboj. Podle něj Malý vše podnikal v režii StB a z pole odešel bez škrábnutí k autu StB a odjel.

V roce 2008 vydal Host knihu Mlynáři od Babic autorů Luďka Navary a Miroslava Kasáčka, kteří už měli k dispozici více odtajněných materiálů. V souladu s R. Zejdou a současně i se závěry vyšetřování ÚDV mají jasný pohled na spolupráci Malého s StB. Malý nebyl vědomým agentem StB, na jeho skupinu však bylo nasazeno 37 skutečných agentů. Tudíž věděli o každém jeho kroku a mohli jej řídit. Dále jsou přesvědčeni o zastřelení Malého u Bolíkovic. Přinášejí svědectví jeho bývalé tchyně paní Smetanové ze Starče. Ta připouští, že jeho podobu značně změnily vousy, ale bezpečně poznala svetr mrtvého, který sama pletla. Tedy zetě příliš nepoznala, svetr ano…

Michal Stehlík, pravnuk Ludvíka Stehlíka st., jenž ukrýval Plichtu i Malého, vydal knihu Babické vraždy 1951 až v roce 2016. Vůbec nepřipouští Malého přežití v poli a odmítá, že by jednal v režii StB. Ta prý řídila jen skupinu Smetany (Mareček), ale na Malého měla malý vliv. Vyšetřovací svazky napovídají, že StB na Babice nebyla připravena. Autor samozřejmě odsuzuje justiční vraždy a další postihy. Svými závěry se ale zcela odchyluje od svědectví svých předků.

Sám jsem publikoval rozsáhlé články o Babicích v týdeníku Vysočina v říjnu 1994 a můj závěr byl jednoduchý: „Každý, kdo do celé akce trochu viděl, musel během měsíce zemřít. Důkladné vyšetření nebylo žádoucí! Nikdy v českých dějinách se tolik neodsuzovalo na smrt a nikdy se tolik nepřekrucovala historie, jako během několika let nástupu tzv. komunismu.“

Farář z Moravce a ze Strážku, P. Josef Valerián, byl také Malým zatažen mezi své spolupracovníky. Společně s P. Janem Podveským tehdy spravoval farnost v Jaroměřicích nad Rokytnou. Týden po střelbě sloužil mši v Babicích, byl vypískán a bál se, že jej místní utlučou kamením. Dle komunistů totiž vše zorganizovali kněží. Valerián byl zatčen 18. 8. 1951. Vzpomínal, že byl hned po zatčení vhozen v Želivu do prázdné místnosti s páterem Podveským. Zde je devět dní odposlouchávali, až dostal Valerián k jídlu cvek a v něm našel moták s varováním, že jsou odposloucháváni. Přestali tedy mluvit a vzápětí byli přemístěni. Na tři měsíce se dostal do Jihlavy a pak zase zpět do Želiva, kde jej věznili bez soudu. Když ho vodili četníci do jídelny, odháněli další lidi z chodby slovy: „Babický vrah! Utečte!“

Čekalo jej vězení, PTP a manuální práce. Do května 1964 pykal ve Valdicích, pak byl podmíněně přerušen. V závěru svých článků jsem použil jeho svědectví. P. Valerián přiblížil situaci v Babicích údajem, že už na přelomu června a července 1951 byla obec obstoupena 300 členy Státní bezpečnosti a Babicemi se nesla informace, že se bude v sobotu střílet. Ve skutečnosti se střílelo ve škole až v pondělí.

Malý poslal Podveskému dopis a v něm ho jmenoval velitelem moravskobudějovického okresu. Kaplan Valerián měl být spojkou. Páter už odmítal s Malým spolupracovat, dopis mu vrací a vzkazuje, že s obsahem nesouhlasí. To mu asi zachrání život. Skončí s kaplanem „jen“ ve vězení, dostal 16 let.

Mons. Josef Valerián (1925–2016) mi ukázal doklad, který usvědčuje Malého z podstatné lži. Dokument napsal ThDr. Josef kardinál Beran dne 16. 12. 1968 a stvrzuje v něm, že v letech 1950 až 1965 na Moravě nebyl, naopak prodléval pod stálým dozorem Státní bezpečnosti. Doklad přivezl brněnský biskup Skoupý v roce 1969 z Říma. Agent Malý tedy nemohl kardinála unést ani kontaktovat a všechny ty podrobnosti o Beranovi musel mít od Státní bezpečnosti. I vyšetřovatel ÚDV Adolf Rázek uvedl v roce 2002, že Malého inteligence nebyla taková, aby si sám vymyslel legendu o arcibiskupovi. Tím je zřejmé, že s StB musel záměrně spolupracovat, i když se vázací akt nezachoval.

Nahrává tomu i svědectví hostinského Josefa Jeřábka z Rokytnice, který se sešel s Malým už 20. února 1951 na chodbě svého hostince. Malý byl v uniformě vrchního strážmistra SNB a chtěl pivo a ubytování. Dostal jen pivo a Jeřábek vůbec nikomu o tomto setkání neřekl, přesto byl 29. 5. 1951 zatčen a později odsouzen v procesu s Bulou na 20 let. Vyšetřovatelé přesně věděli, o čem s Malým rozmlouval. Kdyby nebyl Malý v kontaktu s StB a v poli skutečně padl, jak by mohli obsah rozhovoru zjistit?

Autoři filmu Moc má jméno šibenice uvádějí, že Malý žádal hostinského Jeřábka, aby předal jeho otci pistoli. A ptají se, proč mu pistoli nezanesl sám. Malý se v roce 1951 po celou dobu pobytu na Moravskobudějovicku vyhýbal setkání s rodiči, manželkou, dětmi. Ve Starči u rodičů se objevil jen předloni, v srpnu 1949. S otcem si psal ještě o rok později, pak už ne. Že by pak Malý už nebyl původní Malý? Že by jej StB zlikvidovala v době jeho odmlčení v roce 1949 a jeho identitu přijal vyškolený provokatér? Pak by bylo možné, že by jeho mrtvolu ani matka nepoznala. Když se jí ptal v osmašedesátém reportér Sláva Volný, zda syna identifikovala, odpověděla: „Ne, vůbec ne!“ Jenže mohl by cizí estébák s identitou Malého oklamat Bulu, bývalého spolužáka skutečného Malého? To sotva! A proč by to někdo takhle komplikovaně vymýšlel? Nakonec podle Kasáčka a Navary se přece jen otec se synem setkali. V únoru 1951. K výměně osob tedy nedošlo.

Podle lékařů z Ústavu antropologie v Brně se fotografie živého Malého a mrtvého z pole u Bolíkovic shodují ve všech důležitých bodech. „Mrtev však být nemusel,“ zazní od lékaře ve filmu Moc má jméno šibenice. Zaráží jej lesk v očích, otevřené zornice, chybějící zranění, žádné výtoky, tělo není zalité krví a neodpovídá popisu v pitevním protokole. Což vede k nové teorii. Živý Malý byl vyfocen coby mrtvý a zatím se sháněla náhradní mrtvola k pitvě a likvidaci. Malý mohl v tom případě ještě léta sloužit, než byl odstraněn. Svědectví o jeho dalším spatření by pak byla možná a všechna by do sebe zapadala.

Zatím poslední důležité svědectví mi poskytl 8. 8. 2025 jako reakci na moje předešlé články známý regionální hudebník. Někdy v roce 1997–1998 se v Bílé Vodě na Jesenicku setkal s paní Malou. Navštěvoval tam jednu Němku, která po válce unikla odsunu a paní Malá k ní také přišla. Potvrdila, že její bývalý manžel v poli nezemřel, ale že i po babickém případu žil, chodil za ní a snažil se dát rodinné vztahy ještě dohromady. Ona však už na jaře 1949 podala žádost o rozvod a pozdější nabídky odmítla. Tohle svědectví by mohlo uvést na pravou míru všechny dosavadní domněnky. Samozřejmě jej nemám notářsky ověřené…

V současnosti se připravuje blahořečení farářů Jana Buly (proces zahájen v roce 2004) a Václava Drboly (od 2011). Na Františka Pařila stejný návrh nepadl. Že by jeho někdejší spory s konzistoří kvůli přeložení na jinou faru převážily nad obětí nejvyšší?

Literatura:

Holub, Ota: Vlčí komando. Práce-Naše vojsko, Praha 1981.

Moc má jméno šibenice. (Režie Jiří Šindar, 2013).

Navara, L. – Kasáček, M.: Mlynáři od Babic. Host, Brno 2008.

Nebojsa, B.: Zlatá léta padesátá. Zubří země, Štěpánov 2023.

Plichta, A.: Pravda o Babicích. SALVE REGINA, Brno 2001.

Radosta, P.: Podvod jménem Babice I. -V. Lidová demokracie, 25. 3., 1., 8., 15. a 22. 4. 1993.

Zejda, R.: Babice. Akcent, Třebíč 2001.

Foto: H. Jurman a In: Zejda: Babice, 2001.