Článek
Úspěch StB po střelbě v Babicích byl zarážející. Celé měsíce pracovala bez výsledku, Malý unikal, jak se mu zachtělo, ale teď měla pachatele za 18 hodin. V Želetavě zasedlo velitelství akce Teror a ve sklepě pivovaru pracovala „fackovací garda LM“. Každý zatčený byl přivázán k židli a mlácen do omdlení. Stejně se pokračovalo v Jihlavě. Zmlácený Ludvík Stehlík st. (1884–1977) měl zahlédnout v kanceláři Malého. Byl prý v uniformě a radil vyšetřovatelům. V písemném svědectví Stehlík zapsal, že mu krátce před procesem potvrdil referent, že Malý žije: „Když jsme ho zatýkali, strachem se po…. do prádla. Včera se protivil strážmistrovi a byl při tom střelen. Je teď v nemocnici.“
Jeho syn Ludvík Stehlík ml. zase pomáhal po zatčení na úpravě velitelství StB v Hluboké ulici v Jihlavě. Dozor nad ním měl údržbář Strašil, který mu ukázal kobku, kde byl několik dní držen „ten Malý z babického případu“. Na smetišti pak ukázal jeho rajtky a svršky, v nichž Malého jak Stehlík, tak i Bedřich Pánek několikrát viděli. Mohl být tedy v Hluboké ulici uklizen kvůli utajení totožnosti.
U soudu tvrdil první den prokurátor, že Malý zahynul v poli, ale druhý den četl zprávu z nemocnice, že Malý právě zemřel. Byl na něj sice vystaven úmrtní list, ale po necelých třech letech měl být viděn Plichtovou rodinou v Litoměřicích. Ludmila Plichtová, sestra nešťastných bratří a dcera popraveného, znala Malého dobře. Byla přesvědčena, že jej potkala v Litoměřicích v roce 1953. Cukal koutkem úst a obličejem, což o něm bylo známo. Také si jí všiml a zmizel mezi lidmi.
Babický farář Václav Drbola, sečtělý člověk, přítel básníků Zahradníčka a Dokulila, byl zatčen 17. června, tedy dávno před střílením. Odmítl pozvání řídícího Kuchtíka na pochod míru 8. 5. 1951 a vzápětí to věděli na ONV. Právě od té doby se začal Malý zajímat o Kuchtíka. Zatčený P. Václav Drbola byl v Jihlavě hned po zatčení krutě mučen, jak nevzpomenout na Josefa Toufara! Prsty mu drtili šrouby, genitálie rozdrtili louskáčkem na ořechy, vytrhávali mu nehty. Jen obličej musel zůstat nezraněn! Drbola celé noci řval, takže celý kriminál nespal. V této situaci farář udal všechny zasvěcené členy a přechovávače, přesto se nic nevypátralo a Malý stále unikal. Až přišel správný čas, šlo všechno ráz na ráz!
Poslední podezřelí byli zatčeni 6. 7. 1951 a ve stejný den se stanovilo, že soud začne už 12. července. Devátého byla hotová žaloba, což je také nezvyklý spěch. Porovnejme, jak dlouho se soudí jasný podvod s Čapím hnízdem! Brněnský biskup Karel Skoupý byl donucen vyslovit degradaci nad pátery Drbolou a Pařilem. A jak bylo tehdy zvykem, vyšetřovaní byli mučeni! Nelidsky a zřejmě všichni. Drbolovi rozdrtili varlata, Bula neměl vpředu jediný zub. Když mu maminka a sestra Marie donesly do věznice řízky, požádal Bula o nakrájení. Připomeňme, že byl zatčen už 30. dubna, nemohl mít tedy s vraždami nic společného. Byl tak zřízený, že soud s ním proběhl až v listopadu.
Plichtův synovec Jindřich Nahodil potvrdil, že jej začali „mlátit do ubezdušení“, když odmítl podepsat nepravdivý protokol. „Pak jsme se museli své protokoly učit zpaměti. Všichni. Když se někdo vzepřel, byl bit a mučen. Opakovaně zkoušeli, zda ty protokoly umíme odříkat.“
Proces začal v Jihlavě skutečně 12. 7. 1951, dvůr byl plný aut četníků, dav na přiváděné obviněné pískal a chechtal se. Drahoslav Němec měl v tomto sále nedávno taneční. Drbolu označí soudce za vyvrhela lidské společnosti. Během soudu publikum tleskalo a skandovalo: „Trest smrti!“
Nacyklostylované rezoluce s žádostí o trest smrti stačilo jen podepsat a přidat datum. K soudu jich přijde přes 500, hlavně od žen. Ale rezoluce píší i někteří duchovní. „Ještě silněji stisknu volant svého traktoru,“ připisuje zase traktorista Antonín Svoboda. Obvinění se museli naučit otázky a odpovědi a všem je slibováno, že to dobře dopadne. I těm, kteří skončí na šibenici…
Už 14. července bylo vyneseno 7 rozsudků smrti pro Antonína Mitysku, Antonína Plichtu, Drahoslava Němce, Františka Kopuletého, Antonína Škrdlu, Václava Drbolu a Františka Pařila. Doživotí dostali Alois Roupec a Karel Němec, 25 let Ladislav Brabenec, 20 let Božena Kopuletá a Ludvík Stehlík, 23 let Jindřich Nahodil a 22 let Josef Vorlíček. V dalších procesech byl v listopadu 1951 odsouzen na smrt ještě farář Jan Bula a v květnu 1952 také Gustav Smetana a Jaroslav Melkus. V celé řadě procesů pak byla odsouzena rovná stovka lidí. Jedenáctkrát byl vynesen trest smrti (tím posledním byl dodatečně odsouzen ochrnutý Stanislav Plichta), čtyřikrát doživotí, 69 odsouzených inkasovalo úhrnem 1 048 roků vězení a u 16 odsouzených se délky trestů nepodařilo zjistit. Mnozí muklové ve vězení s chutí bili údajné babické vrahy. Tři odsouzení, František Šváb, Karel Suchna a Bohumil Krátký, ve vězení zemřeli.
Holub ve své knížce nepravdivě tvrdí, že Stanislav Plichta zemřel před začátkem procesu. Nebyla to pravda, Stanislav zranění přežil a byl popraven až 23. 5. 1953 na Pankráci. Na nosítkách jej donesli k šibenici… V protokole o popravě jsou zachycena jeho poslední slova: „Věšejí žebráka. Žebráka věšejí, maminko, věšejí žebráka.“
Marně se u soudu obracel Mityska na postřeleného Bláhu větou: „Strýčku, přece si nemyslíte, že bych po vás střílel?“
Dne 1. 8. 1951 byla odvolání prvních sedmi odsouzených zamítnuta a 3. srpna časně ráno byli všichni na nádvoří Krajské soudní věznice v Jihlavě popraveni. Svědek poprav uvedl, že odsouzení pod šibenicí prosili a řvali, že nic neudělali. „Do toho psi, ožralý ženský, ožralí chlapi…“
Téhož dne byla těla zpopelněna a popel měl být uložen do společného hrobu. Vedoucí brněnského krematoria to sice do evidenční knihy potvrdil, ale urny uložil ve sklepě a posléze je nechal pochovat.
V listopadu 1951 tak bylo v Brně tajně pochováno 24 uren: Drbola, Pařil, Antonín Plichta st. a další popravení z babického případu, dále zastřelení Antonín Plichta ml. a snad i Ladislav Malý (či popel z těla za něj vydávaného), též otec pozdějšího dramatika Jan Křižan, popravení ze Světlany a také Rudolf Pohl a Petr Křivka. Celkem 22 popravených a 2 padlí. V roce 1968 vedoucí krematoria pozůstalé vyhledal a tajně jim urny předal. Ti pak s nimi naložili podle své vůle.
Do Staroviček si odvezli příbuzní Václava Drboly urnu č. 12338 a až v r. 1984 ji tajně vložili do rakve dalšího příbuzného. Podobně odvezli příbuzní urnu Františka Pařila, ta byla tajně pochována v Heřmanově. Bez označení, jak jsem se osobně přesvědčil ještě v roce 2008. Dnes už je situace jiná.
Tajný hrob Pátera Pařila v roce 2008!
Příznačný citát pochází z Rudého práva: „A my komunisté se učíme z babického zločinu, učíme se ještě více nenávidět třídního nepřítele, učíme se ještě lépe bít ho a zároveň se učíme ještě více milovat socialismus.“ Jakže to říkal Lenin? Učit se, učit se, učit se!
V druhém procesu byl P. Bula odsouzen v kině Svět v Třebíči 15. 11. 1951. Gottwald neměl čas přijmout stařičkou matku s žádostí o milost a výtvarně nadaný Bula ve vězení půl roku maloval krajinky pro bachaře a estébáky. Více nestihl, popraven byl 20. května 1952. V cele zůstaly rozmalované obrazy a šibenici po exekuci odnášeli odsouzení Stehlík a Pánek.
Trestům samozřejmě ještě nebyl konec, farář Jan Podveský dostal 16 let, P. Josef Valerián si odseděl bez soudu 3 roky, pak byl 2 roky u PTP a později se ještě musel na 2,5 roku do vězení vrátit.
Podle pramenů ministerstva spravedlnosti z roku 1968 si kolektivizace vesnice vyžádala 35 000 odsouzených nebo internovaných rolníků! Spěch v babickém případu, kdy bylo během jediného měsíce odbyto vše i s popravami, je krajně podezřelý. Také snaha soudu udělat hlavní viníky z Plichty, Drboly a Pařila, i když ani jeden z nich u vražd nebyl a Drbola už dlel 15 dní ve vězení! Kdyby chtěli vyšetřovat podrobnosti, měli počkat na částečné vyléčení Stanislava Plichty a také mohli opakovaně vyslýchat Mitysku. O pravdu ale nebyl zájem. Úplnou genocidu provedli komunisté na rodině Plichtově. Otec a oba synové byli mrtví, matka a dcera se musely vystěhovat, někteří příbuzní emigrovali, ostatní dostali úhrnem 84 let vězení, dvě příbuzné děti zemřely tragicky po vystěhování, bratranec JUDr. Alois Plichta byl zbaven advokátní praxe a jeho knihy mohly vycházet až po roce 1989, bratranec ThDr. Josef Hlouch, pozdější biskup českobudějovický, byl internován v Želivě atd.…
Soudruzi sami vydali unikát s názvem Babice – materiál o procesu se záškodníky v Babicích. Dílko vyšlo okamžitě po procesu a je přes svůj tragický obsah k smíchu. V úvodu kapitoly Nepřítel ukázal svou tvář se píše: „Po odhalení bandy Šlinga, Švermové a Clementise jsou Babice novým důkazem toho, že cesta k socialismu není žádnou idylkou…“
To tedy vskutku nebyla! Všichni obvinění přitakávali horlivě na otázku: „Cítíte se vinen na vraždě v Babicích?“
Plichta: „Ač jsem tam nebyl, cítím se vinen, poněvadž jsem s nimi chodil.“
Roupec: „Ano, jsem vinen, že jsem skrýval a podporoval teroristy.“
Pařil: „Ano, cítím se vinen!“
Kopuletá: „Ano, jsem si vědoma, že jsem se dopustila trestné činnosti.“
Nikdo z nich u vraždění nebyl, ale všichni se cítí vinni, ač vždycky každý vrah urputně zapírá. Podezřelá je právnická formulace paní Kopuleté, jež je na jiném místě líčena jako žena nekulturní a primitivní! Výslechy musely být podezřelé už Ferdinandu Peroutkovi, protože v kapitolce Ti, kteří vedli ruku vrahů píše spisovatel Václav Řezáč, že Peroutka „pak pochopí, proč se souzení vrahové přiznávali. Byli usvědčeni a vypovídali jeden na druhého, jak už je zvykem zločinců…“ Opravdu přesvědčivé!
Zastřelený Josef Roupec měl církevní pohřeb a nad jeho hrobem prohlásil ministr Kopecký, že kněží jsou úhlavními nepřáteli. Páter Podveský po těch slovech od hrobu odešel i s ministranty a zpěváky.
Páter Jan Bula
Všechny podrobnosti tragédie nebyly dosud rozmotány, není však pochyb, že akce byla dílem StB. Ta už tři dny předem obklíčila i s milicí Babice. Petr Radosta dokládal proč je jasné, že akce byla naplánována: příprava procesu za pouhých 9 dnů po vraždě, nečekalo se na výslech Stanislava Plichty, který mohl mnohé objasnit a vstupenky na přelíčení obdrželi vybraní soudruzi už 7. 7., tedy 5 dní po vraždách!
František Vohryzek shromažďoval 25 let všechny doklady o babickém případu z komunistických sdělovacích prostředků. Došel k závěru, že si navzájem odporují. Bývalý soudce Jan Vítek se dožil pádu komunismu a mohl promluvit před televizní kamerou. Uvedl, že Bezpečnostní pětka určila v babickém případu už dopředu tresty. Výpovědi byly naučené a den před vynesením rozsudků už bylo přivezeno sedm rakví. „Všechno byl podvod!“ přiznal tehdejší soudce.
Soudní proces proběhl tak rychle, že Lumír Crha z Nejvyššího státního zastupitelství, které do dubna 1996 postupně všechny původní rozsudky zrušilo pro porušení zákonnosti, prohlásil, že „tímto způsobem se nevyšetřuje ani kapesní krádež“. Tuto taktiku použili komunisté častěji, Babice však stály nejvíce životů a jsou nejvíce v povědomí občanů. Osm obětí bylo plně rehabilitováno už v roce 1990, činnost obviněných byla posuzována v rozporu i s tehdejšími komunistickými zákony. Památník popravených světil v Jihlavě v roce 1993 opat Tajovský. Počátkem října 1994 uvolnilo ministerstvo financí pro babické oběti 15,7 milionů korun jako odškodné za zabavený živý i mrtvý inventář. Ten tedy byl obrovský…
Soudruzi však v jedenapadesátém dosáhli svého. Ota Holub mohl doslovně napsat: „Nic již nebránilo procesu združstevňování, socializaci tamních vesnic.“ V dubnu 1952 byl v Babicích ustaven přípravný výbor a 23. 4. 1953 zde založili JZD…
Literatura:
Doležal, M.:-Šimek, M.: Případ Babice. ČRo Vltava, 2001-2002.
Holub, O.: Vlčí komando. Práce-Naše vojsko, Praha 1981.
Navara, L.–Kasáček, M.: Musím jít odvážně. Host a Academia, Brno-Praha 2019.
Navara, L.–Kasáček, M.: A přece budu blízko. Host, Brno 2016.
Nebojsa, B.: Zlatá léta padesátá. Zubří země, Štěpánov 2023.
Opavský, J.: Babice- materiál o procesu se záškodníky v Babicích. Praha 1951.
Plichta, A.: Pravda o Babicích. SALVE REGINA, Brno 2001.
Radosta, P.: Protikomunistický odboj. EGEM, Praha 1993.
Foto: Ilustrativní skica, ideogram.ai.
Hynek Jurman
Archiv bezpečnostních složek
