Článek
V údolí potoka Loučky u Strachujova stával v dávných dobách mlýn, který sedmkrát vyhořel! Musel ho snad někdo proklít. Poslechněte si, jak to všechno začalo.
Mlýn to byl vyhlášený, mouka zde byla jako samet a o veselé historky v šalandě také nebývala nouze. Sjížděli se sem mleči z širokého okolí, přesto mlynář nestačil splácet vysokou daň vrchnosti. Zadlužil se natolik, že mu byla stanovena lhůta, do níž měl dluh vyrovnat. Pokud tak neučiní, bude vsazen do vězení a jeho žena se synkem vypovězena ze mlýna.
V zoufalství si pan otec vzpomněl na vyprávění svého děda. Prý se tu kdesi v jeskyni uprostřed hlubokých lesů skrývají pohádkové poklady. Mlynář se k této naději upnul, rozloučil se s rodinou a pustil se do lesů. Už půl dne se prodíral hustým porostem, když se zcela vyčerpaný natáhl pod mohutným smrkem. Snědl kousek chleba, celý utrmácený usnul a ve snu spatřil vysokou skálu, v níž se černal temný jícen. A uvnitř se lesklo plno zlata i stříbra! Radostně vykřikl a probudil se.
Nejdříve byl zklamaný, že šlo pouze o sen, ale pak odhodlaně vykročil. Pokud jeskyně skutečně existuje, najde ji. Kráčel dále neznámou krajinou, až se pomalu začalo stmívat. Vtom mlynář vešel na mýtinu a na jejím konci spatřil skálu, kterou znal ze snu. Na nějaké pátrání už bylo pozdě, proto si našel místo pod jedním z převislých balvanů, schoulil se tam do pelíšku a přečkal noc.
Ráno začal s důkladnou prohlídkou a brzy našel mezi balvany úzkou průrvu. Když vchod vyčistil, mohl sestoupit do jeskyně. Ta nebyla příliš dlouhá a na konci jako by na mlynáře čekala veliká okovaná truhlice. Když ji otevřel, uviděl kopy zlaťáků a různé předměty z drahých kovů. Rychle vnořil ruce do těch závratných pokladů, probíral se jimi a volal:
„Chvála Hospodinu, teď jsem zachráněn! Snadno se u vrchnosti vyplatím!“
Pak si naplnil mošnu zlaťáky a také kapsy nacpal, co se do nich vešlo. Truhlu zase zavřel, vylezl na světlo boží a vchod do jeskyně zakryl balvany. Poté se vydal na zpáteční cestu. Ta nebyla jednoduchá, protože šťastný nálezce nevěděl přesně, kudy se dát. Dlouho se plahočil cizím územím, až konečně rozpoznal místa rodného kraje. Tím svižněji vykročil k domovu. Jakmile nahlédl do svého údolí, srdce se mu zastavilo v hrudi! Tam, kde stával ještě včera mlýn, čněly k nebi jen jeho ohořelé zbytky. Mlýn lehl popelem! Zdrcený mlynář se vydal do nejbližší vesnice k příbuzným. Jeho zoufalství tam vystřídala radost ze shledání s ženou a synkem. Zachránili se a úkryt našli právě u příbuzných.
„Hlavně, že mám vás! Mlýn už nějak vystavíme,“ pronesl odhodlaně mlynář a objal své nejbližší.
A skutečně! Nejdříve zanesl daň vrchnosti a pak se pustil do díla. Z nalezeného pokladu vybudoval nový klepáč a ještě část cenností zakopal na bezpečném místě. Mlýnské kolo zase vesele klapalo, synek běhal po lukách a žena se spokojeně usmívala. Jejich štěstí však netrvalo dlouho. Jedné noci probudil mlynáře silný praskot. Mlýn byl v plamenech a vyhořel do základů podruhé! Rodina sotva zachránila holé životy, jinak nic.
Mlynář si ani teď nezoufal, vykopal zbytek pokladu a postavil mlýn ještě jednou. Jenže červený kohout neměl pořád dost! Když jednoho dne odešla rodina k příbuzným na návštěvu, přitáhla do údolí loupežnická tlupa, mlýn vyrabovala a zapálila. Oči pro pláč zůstaly domácím, když se vrátili. Neměli kam hlavu složit!
„Půjdu ještě jednou do jeskyně a donesu poklad,“ nechtěl se vzdát mlynář. Biblický Job se přece také nevzdával! Rozloučil se s manželkou, zamával synovi a zmizel v temném lese. Od té doby ho už nikdo více nespatřil. Cesta k pokladu nebyla jednoduchá a čekala tam spousta nebezpečí. Mlynář se už nikdy nevrátil.
Mlynářka ho dlouho marně čekala a nakonec to nešťastné místo na Loučce opustila. Zájem však projevil jiný mlynář, parcelu koupil a mlýn zase postavil. Ovšem netrvalo dlouho a stavení opět lehlo popelem! Tak se to ještě několikrát opakovalo.
„Copak je to tu prokleté?“ ptali se lidé a sami si odpovídali němým přitakáním. Původci požárů zůstávali neznámí.
Když mlýn vyhořel posedmé, nikdo už se o další obnovu nepokusil. To smutné místo už pak zůstalo navždy opuštěné, jen laně se tam chodily napít z potoka.
Literatura:
Jurman, H.: Pernštejnský tis. Zubří země, Štěpánov 2012.
Foto: Ilustrativní skica, ideogram.ai
