Český Tutanchamon. Prokletý hrob Vojtěcha z Pernštejna

Nejvyšší hofmistr Království českého a významný magnát Vojtěch z Pernštejna (1490–1534) byl navrhován na český trůn po smrti Ludvíka Jagellonského. Jenže v tom roce 1526 byl zvolen Ferdinand I., čímž nastoupili na český trůn Habsburkové. Samotný Vojtěch zemřel nenadále a za podivuhodných okolností. A měla to zavinit vraždící bestie z Karlštejna.

Purkrabí hradu Karlštejn Jan Bechyně z Lažan měl manželku Kateřinu, která se rozhodla podle zkazek vyzkoušet recept na věčné mládí. Koupel v krvi mladých panen! Taková česká Čachtická paní… I když to koupání vlastně úplně doloženo není, mnohé ukrutnosti však ano. Kateřina Bechyňová vláčela často některou ze služebných za vlasy po komnatě, pacholka, který na ni právě neměl čas, nechala bez provazu vhodit do hladomorny, a z kočky, která jí potrhala krajky, dala zaživa stáhnout kůži. A lidi kolem sebe vraždila!

Kateřině se přezdívalo Karlštejnská bestie. Že její sadistické týrání nebylo tajemstvím, dosvědčovalo veršování, které v té době kolovalo po Praze:

„Dál od Karlštejna, dál, dál! Tak náčelník lapků zavolal.

Tam místo nás jiný morduje, krev panen pije a hoduje.“

Přítrž tomu chtěl udělat karlštejnský děkan, jímž nebyl nikdo jiný než nám známý kronikář Václav Hájek z Libočan. Pozdější autor oblíbené Kroniky české, v níž si ale leccos přimyslel. O zločinech slyšel mluvit poddané v kapitule, a proto podal v roce 1529 žalobu u komorního soudu v Praze, který vyšetřoval přečiny feudálů. Trvalo však více než tři roky, než proces konečně propukl, neboť členové nižší šlechty nechtěli vypovídat a purkrabí se snažil zločiny ututlat. Nakonec však nejvyšší soudce Zdislav Berka z Dubé přesvědčil samotného krále Ferdinanda I., aby byla Kateřina vyslechnuta. Král tedy podepsal zatykač a výslechy svědků započaly 12. prosince 1533. Jsou zaprotokolovány v registrech komorního soudu.

Paní Kateřině Bechyňové z Komárova a na Pičíně bylo nakonec přisouzeno 14 vražd mladých dívek. Mohlo jich být více. Svědčilo proti ní sedmnáct osob, z toho deset žen. Korunním svědkem obžaloby byl kožešník Prokop, zvaný „Papež“ z Nového Města pražského. Jeho sestru ubila šlechtična na schodech pohrabáčem. Dorotu, dceru kováře z Pičína, zase nechala zavěsit hlavou přes bidlo dolů a k hlavě dala přivázat hmoždíře. Když pochopila, že Dorota mučení nepřežije, poslala ji k matce domů. Tam hodinu po příchodu skonala. Podobně zahynula v šestnácti letech jakási Hedvika, na jejíž smrti přiznala spoluvinu Manda Vaňková z Libčic: „Paní byla s námi, kázala nám bíti pannu Hedviku, až zemřela.“

Manda přiznala i bití a usmrcení těhotné Kačky Matějkovy. Vrátný Linhart doznal, že obě děvečky byly sneseny do dolního hradu, kde zemřely. A že i jeho nechala paní krutě zbít a totéž provedla jeho dceři Kateřině. Obviněná paní Kateřina se snažila řadu svědků podplatit, což se projevilo hned při zahájení soudu 5. ledna 1534, kdy zazněla slova o dobrotivé a laskavé paní. Ranhojič Duchek Smejkal z Líhy však přiznal, že manželka purkrabího mu poručila u soudu o těch mordech nic neříkat. A přidávali se další. Obviněná se nakonec přiznala.

Komornímu soudu předsedal Vojtěch z Pernštejna, zasedání probíhala do 16. ledna a 23. ledna 1534 byl vynesen rozsudek. Letopisec z 19. století uvedl doslovně: „Item, v pátek hned potom odsouzena paní Kateřina hrdla pro rozličné mordy, kteréž učinila nad svou čeledí, děvečkami i některými mužského pohlaví, kteréž jest rozličně mordovala, řezala nožem hustě těla jejich, koží odírala, solila, drala vochlemi, a jinak rozličně a neslýchaně je mučila. A zamordovala jich, jak sama přiznala, čtrnácte osob.“

Kateřinu z Komárova odsoudil Vojtěch z Pernštejna k zazdění a umoření hladem ve věži Mihulka na Pražském hradě. Byla tam vsazena 27. února 1534 a 15. března téhož roku zemřela. Podle legend měla prsty okousané až na kost. To však nebylo všechno.

„Chcípneš!“ měla odváděná pronést v síni polohlasem k soudci. A skutečně došlo k odvetám. Václav Hájek z Libočan byl 30. dubna 1534 zažalován ovdovělým Janem Bechyněm z Lažan pro krádež klenotů a zbaven děkanství na hradě. Čáslavský rytíř Václav Halaš z Radimovic zapsal, že „Hájka jako lotra přivezli podvázaného pod koněm z Karlštejna do Prahy“. Musel se pak uchýlit na faru do Tetína.

Ještě hůře ale dopadl pan Vojtěch z Pernštejna, nejvyšší hofmistr Českého království a tehdejší předseda komorního soudu. Pouhé dva dny po smrti paní Kateřiny, 17. března 1534, náhle zemřel v necelých 44 letech ve svém paláci na Hradčanech. Hned druhého dne proběhla jen krátká bohoslužba v Týnském chrámu a za tmy byl nebožtík z Prahy odvezen do rodinné hrobky v Pardubicích. Spočinul tam v kostele sv. Bartoloměje pod nádherným náhrobkem z nedvědického mramoru. Takový spěch v době, kdy smuteční obřady za nejvyšší zemské hodnostáře trvaly často až měsíc, byl nezvykle nápadný a podezřelý. Byl snad Vojtěch z Pernštejna poslední obětí Kateřiny Bechyňové?

Vojtěch měl být plný vředů a boláků, uvažovalo se o otravě. Vdova Johanka prý pak proklela jeho hrobku! Buď měla působit její kletba, nebo záhadná nemoc nebožtíka. Opovážlivcům měla každopádně hrozit smrt!

Pardubicemi se roznesla pověst, že do Vojtěchova hrobu byl tajně vložen poklad Pernštejnů. Na náhrobku je vytesán Vojtěch v plné zbroji, jako by poklad hlídal. Nikdo se dlouho neodvážil odvalit náhrobek a sestoupit do temné hrobky. Až podle legendy jeden kostelník nadzvedl s kolegou náhrobní kámen a chystal se vstoupit. Z hrobky zafičel vítr a dutý hlas zaskuhral: „Do roka a do dne se sejdeme!“ Po roce padla na kostelníka smrtelná úzkost a dalšího dne se skácel mrtev k zemi.

V roce 1912 se do hrobky pokusili vloupat dva dělníci, kteří právě opravovali chrám. Byli přesvědčeni, že tělo šlechtice je obsypáno zlaťáky, které si chtěli přivlastnit. Otevřeli hrobku a ráno leželi mrtví na podlaze. Stavitel Bořucký našel olověnou desku s nápisem: „Kletba na toho, čí ruka by se odvážila tento pomník zbořit, na jeho děti a děti jeho dětí.“

Vojtěchovi se proto někdy říká český Tutanchamon, jehož kletba měla přinést smrt každému, kdo měl něco společného s otevřením jeho hrobky. Nikdo se ani do té pardubické nehrne. V roce 1995 byla odkryta celá podlaha kostela sv. Bartoloměje, sponzoři připravili prostředky na průzkum hrobky, ale v poslední chvíli byl souhlas odvolán. Vedoucí akce se asi opravdu bál prokletí, protože už narazil na schodiště, ale o své vůli je zakryl, aby se v práci nepokračovalo. I fundovaný Petr Vorel píše zajímavě o této akci.

Uvádí, že celé pohřebiště bylo odkryto a před oficiálním odkrytím hrobky vyloupli zvědavci jednu cihlu a nahlédli dovnitř. Spatřili stříbrnou rakev na čtyřech lvích nohách vyzdobenou pernštejnskými erby a reliéfem Vojtěcha v životní velikosti. Z rakve se i dle historika Vorla (s. 155!!) ozval hluboký hlas mluvící latinsky a všechny poklady se začaly rozpadat na prach a popel. Za pár sekund zůstala jen hromádka zpráchnivělých prken, kostí a textilu. V takovém stavu to poté našla odborná komise, ale do hrobky nikdo nevstoupil! Aby prý se nemanipulovalo s pozůstatky, když stejně na pořádný průzkum nejsou prostředky a technické vybavení!

V roce 2012 byl další plánovaný průzkum v rámci celostátního „Pernštejnského roku“ zase odložen, prý pro nedostatek financí. Ale nebál se zase ve skutečnosti někdo? Přitom se uvažovalo o průzkumu kosterních pozůstatků, který by mohl odhalit příčinu úmrtí.

Motiv Vojtěcha z Pernštejna hraje velkou roli ve 12. dílu televizního seriálu Strážce duší. Televizní tvůrci využili průzkumu v roce 2012 a natočili zajímavou epizodu. Autor scénáře Arnošt Vašíček (předtím zpovídal v parku dr. Kotyka) připomíná Vojtěchovo záhadné úmrtí a nadhodí možnost, že jej mohla zahubit jedovatá houba, konkrétně námel. Jak už je jeho zvykem, využije neobjasněnou událost pro svůj současný příběh. Připomene ještě pokus o loupež z roku 1912 a pak děj posouvá o rovných sto let. Do hrobky vleze doktor Solař v podání Igora Bareše a vzápětí opuchne, zčervená a zemře. Nikoliv však vlivem kletby. Zahubí jej odvržená manželka, která mu do podchlazeného respirátoru ukryla včelu. Ta teplem procitne a žihadlem zahubí alergika Solaře.

K průzkumu hrobky tak došlo až v letech 2020–2022, ale pouze kamerou. Ta odhalila Vojtěchovu zachovalou rakev a na víku namalovaný kříž s Ukřižovaným a příčným břevnem. Objevily se také zbytky textilu, ten však patří Žofii Těšínské, v hrobce je totiž pochováno celkem 8 osob včetně těšínských Piastovců. Z Pernštejnů zde odpočívá Vojtěch, jeho manželka a syn Ludvík. Nalezená textilie je unikátním dílem srovnatelným s nálezy v hrobech českých králů. Jak mi potvrdil známý pardubický historik PhDr. Jiří Kotyk, ve výzkumu se má pokračovat a třeba dojde i k odběru tkáně a vyjasní se i způsob Vojtěchovy smrti.

Literatura:

Hynek Jurman: Ozvěny Vysočiny. Zubří země, Štěpánov 2017.

Josef Pavel: Pověsti českých hradů a zámků. Nakladatelství Jos. Hokr, Praha nedatováno.

Petr Vorel: Páni z Pernštejna. Rybka Publishers, Praha 1999.

Foto: Hynek Jurman