Článek
Kdo si hodlá prověřit své hrdinství, měl by se stát aspoň na čas rozhodčím. Ne tím špičkovým, který dobře investuje do komise rozhodčích, vyšplhá nahoru, v rámci zachování klidu píská mírně pro domácí a bere za 90 minut práce tolik peněz, že se nám o nich ani nezdá. To už je byznys, ne hrdinství.
Hrdinstvím je totiž zůstat dole, objíždět jen venkovské plácky, jež jsou obklopeny zuřivými fandy, tvrdě stát na liteře fotbalových pravidel a domácím nedát ani promile. Tohle jsem dělal asi dva roky. Na rozhodčího mě vyškolil ještě Karel Vidlák, jenž se tehdy netajil touhou po rozhodcovské kariéře. Za touhou šel důsledně a opravdu bral i tehdy velmi slušné částky. Pískal naši extraligu a vůbec si nevedl špatně. Čas od času však skandálně vyhořel. Jednou jsem se byl podívat na Letné na derby pražských „S“ a obdivoval Koubu, Nedvěda, Poborského. A Vonáška, jenž dvěma góly rozhodl zápas. Po lajně nelítal s praporkem nikdo jiný než Karel Vidláků. Jasnou Suchopárkovu ruku ve vápně však také nesignalizoval. Později proslul ještě více skandálními rozhodnutími.
Ale vraťme se k mému hrdinství. Vydržel jsem u něj nějaké dva roky a neodešel ze strachu. Spíše se mi při mých zájmech času nedostávalo. Ale i tak ty zážitky stály za to. Domácí jsem opravdu nikdy nezvýhodňoval. V Doubravníku, kde byli domácí fandové jak vyhladovělí psi, jsem neodmával ofsajd, protože dle mého zraku vyběhl soupeřův útočník v souladu s pravidly. Z vlastní poloviny. Dodnes si za tím stojím. Na rozdíl ode mne ti domácí chrti do jednoho ofsajd viděli, a protože z akce padl jediný gól utkání, Doubravník neslavně s Adamovem prohrál. Vyslechl jsem si své a nepochopil jen, proč mě ti chrti přímo nerozsápali. Zkušenější kolegové mi v kabině radili: „Příště ten praporek pro domácí zvedni a máš klid.“ Taková rada ovšem u mě neměla naději na zapuštění kořínků. Bývám odporně spravedlivý…
Další neděli jsem v Křoví odpískal domácím ofsajd v situaci, kdy šli dva útočníci už jen na prázdnou branku a nedovoleně si mezi sebou nahráli. Pro mě to bylo jasné, gól neplatil. Domácí v tom však jasno neměli a nedali mi o přestávce napít ani šumáku.
Některé zápasy se rozhodčímu povedou. Jednou mi po zápase ve Víru řekl divák, že tak bezchybně by to nezapískal nikdo. Ani prý paní prezidentová! Jindy jsem spáchal takový úlet, že se mi ještě dodnes o něm zdá. Rozzuřený brankář hostí chytil v Ujčově míč a dotírajícího útočníka jím udeřil do hlavy. Zcela správně jsem brankáře vyloučil, ale v nevysvětlitelném zatmění mozku jsem místo penalty nechal kopat od branky. Proti tak strašné blbosti kupodivu nikdo neprotestoval. Hosté byli samozřejmě rádi a tím lépe strávili brankářovo vyloučení, domácím naopak zřejmě tohle vyloučení stačilo. A já až v klidu domova zjistil, jaký jsem udělal kopanec.
Že mi tehdy nevyštěkali, bylo zcela ojedinělé. Rozhodčí je většinou terčem vášní nejrůznějších zamindrákovaných lidí a musí počítat, že mu během zápasu i po něm minimálně jedno mužstvo vynadá. Dost často se rozčilují obě. Za tu ligovou odměnu se to dá přeslechnout, ovšem ta okresní padesátikoruna za to tehdy nestála. Jednou převálcovalo doubravnické béčko Ujčov 7:0, za hosty hrála řada mých známých, ale nějak jim to nešlo a pořádně se ani nedostali na soupeřovu polovinu. Takto jednostranné zápasy se dobře rozhodují a také já měl po utkání dobrý pocit. Jen do té chvíli, než se Ujčovští nechali halasně slyšet: „Prohrál nám to rozhodčí!“
Nu což, už Jaroslav Hašek nabádal diváky k slušnému chování větou: „Bodat soudce rezavým nožíkem jest zakázáno!“
Že se soudcovským posláním musím skončit, jsem si poprvé uvědomil, když mě předseda okresní komise rozhodčích posílal do Rovečného na pomezí se slovy: „A musíš jim píchnout, oni body potřebují!“ To zase padl na pravého. Copak se mu ještě nedoneslo, jak jsem hnusně objektivní?
Nejvíc mě štvalo, že nejlepší světoví rozhodčí pravidla nedodržují. Jakou pak mám mít autoritu já na dědinách, kde úzkostlivě lpím na liteře pravidel, když oni mi to kazí? Takový rozmlsaný fanoušek sleduje ve středu Ligu mistrů, kope se penalta, během ní hráči obou stran přešlápnou čáru pokutového území o pět metrů, ale světový rozhodčí branku uzná bez mrknutí oka. V pátek se dává naše extraliga, opět penalta, tradiční přešlápnutí a uznaný gól! Jenže přijde neděle a v Bystřici pískám já. Domácí vedou a ještě pro ně foukám penaltu. Jejich nejlepší hráč ji proměňuje a zvedá ruce, kamarádi ho objímají, ovšem já nechám, zcela v souladu s pravidly, kop opakovat. Domácí hráči totiž překročili čáru velkého vápna. Domácí primadona repete nezvládá, zato povzbuzení družstevníci z Jívoví otáčí skóre dvěma góly a já pak do konce utkání poslouchám řeči, že jsem blbec, který se ani nedívá na televizi. Marně se po zápase oháním pravidly kopané, ta knížka je vůbec nezajímá, oni vidí v každém televizním přenosu praxi úplně jinou a moje hnusná zásadovost je dráždí jako býka muleta. Světový rozhodčí by jim branku sice uznal, ale zase by ho nezaplatili.
A tak zuří, nadávají a já jsem zase Don Quijotem. Hrdinou za každou cenu. Za každou vlastně ne, píšťalku pomalu odkládám a zkouším zase něco jiného.
Fotbal se zas až tak moc neliší od basketbalu, kde je téměř každý kontakt faulem, někdy dokonce i pokus o něj. Často žasnu, když u obrazovky slyším: „Holeš musel faulovat!“ Nebo: „V poslední chvíli zatáhl Krejčí za záchrannou brzdu. Nic jiného než faul mu nezbývalo!“ K čemu to ten komentátor vybízí? K porušování pravidel, k prasárnám, k hovadství!
Horší to mají rozhodčí v hokeji, tam se ani jako divák nemohu zorientovat. Komentátor se totiž shoduje s internacionálem po svém boku a ševelí: „No, faul to sice byl, ale takové se nepískají!“ A já, hnusný zásadovec a hledač trpkých pravd, si lámu hlavu. Byl to tedy faul, nebo ne? A když ano, proč se nepíská?
Ještě horší je, že v posledních minutách zápasu se píská úplně podle jiných pravidel, než celých předešlých cca 58 minut. Koukám tedy vyjeveně na televizi, Sparta vede o gól a má puk, Horák a po něm Řepík jsou evidentně hákováni, dohromady celkem třikrát, ale rozhodčí nic. „Aspoň neovlivní výsledek v posledních minutách,“ pochvaluje si nelogicky komentátor. Po dalším faulu bere Třinec touš a vyrovnává na 3:3. Reportér přiznává, že brance předcházel faul, ale tak malý, že se opravdu nemá pískat. Je konec, rozhodčí ovlivnil úplně všechno a my děláme, jakoby nic.
Jedeme podle pravidel a najednou se od nich odvrátíme, abychom něco neovlivnili. Jako by policista hlídal celý den překupníky drog, násilníky, zloděje a vrahy, ovšem těsně před půlnocí je nechá prodávat, znásilňovat, krást a vraždit, protože by jinak ovlivnil chod a výsledek celého dne…
Takhle tu nelogickou logiku vidím já. Ale nic si z toho nedělejte, asi jsem opravdu hnusně zásadový a malicherný. Proto jsem také přestal pískat…
Literatura:
Jurman, H.: Kde hledat poklad. Zubří země, Štěpánov 2001.
Foto: Ilustrativní skica, ideogram.ai
