Článek
Už před dávnými časy sloužila v Jimramově u koláře Libry mladá a hezká dívka Hana. Do práce byla jako divá, všechno jí šlo krásně od ruky a při práci si ráda prozpěvovala. Stále se smála a v dobré náladě udržovala celou rodinu. Protože však každý máme nějakou tu slabost, nebyla ani Hana bez chyby. Ráda se fintila, všechen volný čas strávila u zrcadla a v Jimramově i okolí nevynechala jedinou tancovačku. Panímáma se s ní proto něco natrápila, ale protože děvečka svou práci zastávala na výbornou, většinou přivřela oko. Jednou se však nemohla dočkat, až se Hana od zrcátka odtrhne, a tak ji prorocky počastovala:
„Počkej, ty marnivá kozo, jednou se své tvářičky zhrozíš! Kdo často civí do zrcadla, ten si zahrává s peklem!“
Děvečka se hned rozběhla po práci a umiňovala si svatosvatě, že je s fintěním a marnivostí konec. Ale hned druhého dne šlo všechno zase po starém. Komu není rady…
„Tak ráda tančím, že bych pro muziku zemřela,“ nechala se slyšet.
Brzy nastal Velký pátek, u Librů se vařil k obědu hrách a panímáma jej přesolila. Všichni velmi žíznili a Libra vyzval Hanu, ať skočí k řece pro vodu. Děvečka tedy popadla putýnku a utíká s ní k Švarcavě. Jak už se shýbá k hladině, zavadí zrakem o protější skálu. Šálí ji zrak? Promne si oči, ale vidí pořád totéž! Velký otvor ve skále, v němž kmitá světýlko. Co to může být? Nikdy dříve to neviděla.
Zvědavá Hana odkládá putýnku, jde k mělčině, odhazuje dřeváky a pak se brodí chladnou vodou k protějšímu břehu. Běží ke skále a hned se pouští do otevřené jeskyně. Vůbec jí nepřijde na mysl, že právě v kostele doznívají pašije. A že se jí za zády skála zavírá.
Jen po pár krocích se před ní otevírá nádherný mramorový sál, v němž se to všechno jenom třpytí a blyští. Vidí tu samé zlato, drahé kamení a mnoho zrcadel. Hned se v nich ze zvyku prohlíží, když tu si povšimne podivných předmětů. Rakve! Ano, leží tu dvanáct kovových rakví a Hana div neomdlí. Ráda by utekla, ale stojí jako přikována a nohy nemůže zvednout. Vtom s hrůzou spatří, že se víko jedné rakve zdvíhá a zevnitř leze rytíř ve zlatém brnění. Ze stěn sluje se ozývá lehký šelest, jenž se pomalu proměňuje v hudbu. Tak nádhernou hudbu ještě neslyšela na žádné tancovačce! U srdce ji bere. To už se jí rytíř uklání, uchopí ji za ruku a vyzývá k tanci.
Hana se mu nemůže vytrhnout, už jsou v jednom kole, hudba stále zrychluje a ona se vznáší jako na křídlech. Proč však rytíř mlčí a klopí oči? To už ale nohy tempu nemohou stačit, celá okolní nádhera se slévá v jeden pestrobarevný pás a v nejdivočejším reji ji rytíř pouští z náručí. Hudba zmlkne, Hana vrávorá a opírá se o chladný mramor. Ani nevidí, jak její tanečník mizí zpět v rakvi. Slyší však příšerný rachot padajícího víka.
Jen se trochu vzpamatuje, už se zase ozývá ta šelestivá hudba a otvírá se druhá rakev. Vynoří se z ní jiný zlatý rytíř a stejně jako ten předešlý bere Hanu k tanci. A už jsou zase v kole, hudba zrychluje, dívka sotva dechu popadá a celá okolní nádhera se zase ztrácí v závratném reji. Po chvíli se děvečka vysílením kácí k zemi, rytíř mizí v truhle, hudba zmlkne a víko pekelně zarachotí.
Osudný tanec
A sotva přijde Hana k sobě, už je tu třetí rytíř! Po něm čtvrtý, pátý a další! Všichni mají stejnou tvář, stejně prázdné oči, stejně chladnou náruč. Vždycky si stěžovala na chasníky, že ji málo protáčí, teď by dala nevím co za posezení někde v koutku. Ale s každým z nebožtíků musí do kola. S osmým, devátým, desátým! Když tančí s posledním, vzpomene si konečně na pantátu s panímámou. Copak řeknou, že tak dlouho nejde s vodou? Tanec naštěstí končí, děvečka je na pokraji sil a ani příliš nevnímá, že jí tanečník věší na krk nádhernou perlu. Potom také zmizí v rakvi, celá sluj se zachvěje v základech a před Hanou se otevře otvor ven.
Stane před skálou a vidí, že se venku nic nezměnilo. Jak dlouho byla v jeskyni? Snad celou hodinu? Přebrodí řeku zpět a přece jen si jedné změny všímá. Putýnka už na břehu není! To se asi panímáma nemohla dočkat a pro vodu si zašla sama. Děvče tedy spěchá k Librům a trochu zahanbeně vstupuje do světnice. Všichni sedí kolem stolu a jedí hrách.
„Vy ten hrách ještě jíte?“ ptá se udiveně a pak si uvědomí, že nikoho u stolu nepoznává. Samé cizí tváře!
Po paměti mizí ve své komůrce, pohlédne do zrcátka a jdou na ni mrákoty. To přece není ona! Vidí vrásčitou, propadlou tvář, kalné oči a vlasy všechny šedivé. Nádherná perla na hrudi se vysmívá její tváři. Vzpomene si na proroctví panímámy a kácí se v hrůze k zemi. Opravdu si zahrávala s peklem a teď se své tváře děsí! Stále si to nemůže v hlavě srovnat.
Domácí k ní spěchají, ale Hana se jim před očima mění v hromádku popela. Všichni žasnou a starý výměnkář pomalu vypráví: „Když jsem byl ještě malý, říkal nám dědoušek, že se tu ve stavení ztratila děvečka. Bylo to také o Velkém pátku, jako dnes. Šla pro vodu k řece a už se nevrátila. Jen putýnka se po ní na břehu našla. Snad prý si ji vzal čert do pekla za to, že se příliš fintila.“
Od popsané události uteklo mnoho let, ale lidé na ni nezapomněli. Na památku ztracené děvečky pojmenovali skalnatou stráň nad řekou Svratkou jménem Haná.
Literatura:
Jurman, H.: Pernštejnský tis. Zubří země, Štěpánov 2012.
Foto: Hynek Jurman
Ilustrace Libor Balák, autor práv H. Jurman
