Opat i politický vězeň Vít Bohumil Tajovský

Jednadvacátého srpna 1994 jsem měl jet do Říma, dal jsem však přednost želivskému klášteru. Ráno jsem sedl na kolo a přes Žďár, Nížkov, Polnou, Herálec a Humpolec ujel 100 kilometrů do Želiva. Zapsal jsem si tehdy, že šlapat nekonečné kopce mezi Polnou a Humpolcem bych poslal největšího nepřítele. Ale v cíli to už bylo zase dobré!

V klášteře premonstrátů právě probíhaly nešpory a po nich mě přivítal samotný opat Bohumil Vít Tajovský (3. 3. 1912 Klanečná – 11. 12. 1999 Želiv), vzácná osobnost nejen Vysočiny. Před krátkým časem mi napsal:

„Mám rád lidi, kteří mají rádi naši zem, a zvlášť mám rád Vysočinu, kde jsem se narodil a většinu svého života prožívám. Moc rád bych Vás poznal osobně a zvu Vás srdečně do Želivu… Budu velmi rád, když s sebou přinesete něco z Vaší ušlechtilé práce. Srdečně Vás pozdravuji a žehnám Vaší práci.“

Pan opat byl v roce 1937 vysvěcen na kněze, ale už v roce 1934 vstoupil do řádu premonstrátů. Od roku 1942 byl profesorem na gymnáziu v Humpolci, 7. 1. 1948 byl zvolen opatem želivského kláštera, ale 30. 1. 1950 zatčen a odsouzen na 20 let žaláře. Propuštěn byl v květnu 1960, pracoval pak jako lesní dělník, topič a archivář. V roce 1989 se zase ujal opatství, do kláštera se mohli mniši vrátit v roce 1993. O tři roky později obdržel pan opat Tajovský Řád Tomáše Garriguea Masaryka. Funkci vykonával od 2. 2. 1948 do roku 1999.

Želivský klášter založili v roce 1139 benediktýni, ale už o deset let později sem přišli premonstráti s prvním opatem, blahoslaveným Gotšalkem. V noci z 13. na 14. duben 1950 byl klášter přepaden, opat Vavroušek odvezen na Moravec a Želiv byl změněn v internační tábor. Mimo dalších zde prodlévali i František Tomášek či Karel Otčenášek. Klášterní knihovna obsahovala 45 000 svazků a většina z nich skončila v papírně v Červené Řečici. Od r. 1954 zde sídlila psychiatrická léčebna, později i s protialkoholickým oddělením.

Do Želiva jsem přijel navečer a opravdu zastihl Otce opata na nešporech. Krátce předtím se vrátil ze Svatého Kopečku a byl už samozřejmě unaven. Přesto mě mile přijal a osobně ubytoval v klášteře. Ráno mě čekala snídaně a audience u pana opata.

Na chodbě před jeho pracovnou visel velký Tajovského portrét od Milana Meda. Hned jsem se dozvěděl, že Med byl společně se spisovatelem Janem Zábranou žákem pana opata v Humpolci. Samotní Tajovští byli šlechticové, kteří přišli v 16. století z Ukrajiny a usadili se kolem Okrouhlice.

„Už od roku 1947 měli komunisté všechno podrobně naplánováno pro procesy. Kláštery však zavřeli nařízením a ani zákon k tomu nevydali. Aspoň jsme se mohli hned po osmdesátém devátém vrátit. V Leopoldově nás bylo zavřeno na 350 odborníků ze všech oborů. S Renčem jsme se učili zpaměti jeho Popelku Nazaretskou. Pro Zbrojovku Uherský Brod jsem pracoval i s Husákem. Operovali mě tam a šlo mi doslova o život,“ sděloval mi pan opat své poznatky z 50. let. Poznal tehdy Pankrác, Valdice, Mírov i Leopoldov a sešel se tam i s generálem Kutlvašrem, spisovateli Zahradníčkem, Renčem, Kostohryzem, Rotreklem…

Řeč jsme samozřejmě zavedli i na číhošťský zázrak, protože Josef Toufar býval farářem v sousední farnosti a s Vítem Tajovským byli přátelé, znali se už od studií.

„To byla akce StB, Toufara už měli dlouho na mušce, proto ho přeložili ze Zahrádky do zastrčené Číhoště. Já se o zázraku poprvé dozvěděl 5. ledna 1950 na nádraží v Olomouci, když jsem se vracel ze Svatého Kopečku. Hned v pondělí (9. ledna) jsem jel Toufara varovat, že ho určitě chtějí zavřít. Já nic nevím, ale lidé sem jezdí a chtějí obrázky, řekl mi Josef. Obrázky nechal udělat, ten fotograf ještě žije v Čáslavi. Určitá záhada už na případu zůstane, protože mimo farářovy neteře všichni zemřeli a za komunistů se bál každý mluvit.“

Pan opat slyšel ve Valdicích přes zeď Toufarovo mučení, jeho nábožný zpěv i naříkání: „Nechte mne, prosím vás, já jsem nic neudělal.“ V Jihlavě se zase sešel ve vazbě s obviněnými z Babic. V roce 1993 jim světil pomník u bývalého krajského soudu v Jihlavě. O rok dříve zase desku na rodném Toufarově domě v Arnolci. Nyní se právě jednalo o Toufarovo blahořečení a znovu probíhal proces s jeho vrahem Máchou.

Ptal jsem se i na hrdinu Hamzovy knihy Šimon kouzelník. Opat mi potvrdil, že tento vlastenecký kněz skutečně v Želivu působil, byl synem mlynáře na Želivce, vlastním jménem Veselý.

Řeč přišla i na dalšího velkého přítele, malíře Jana Zrzavého. „Byl výborným kuchařem! Já od něj vždy pospíchal do kotelny a on mi říkal: Dám vám peníze a netopte jim! Když slavil osmdesátku, sloužil jsem mu tajnou mši v zamčeném kostele v Humpolci. Dal mi za to obrázek Kristus Král. Měl rád Krásnou Horu, protože tam byl pokřtěn. A rád jezdil do Okrouhlice, kde měl byt na poště. Byl jsem mu i na pohřbu, je pochován ve františkánské kutně.“

Nádherně se poslouchalo, ale čas byl nemilosrdný. Otec opat měl plno povinností a já se také musel vyšvihnout na kolo. Na závěr jsme se bavili o naší společné lásce, Vysočině.

„Já mám Vysočinu taky moc rád. V šedesátém osmém mě přemlouvali, ať zůstanu venku, ale já bych tam umřel. Včera jsem byl už tak unaven, ale aspoň jsem těmi vašimi Ozvěnami zalistoval. Moc se na to těším!“

Dostal jsem ještě požehnání na cestu a mohl jet na Křemešník, do Jihlavy a domů.

Naše další kontakty se omezily na korespondenci. Třeba v lednu 1997 jsem obdržel pěkný dopis a na oplátku jsem zaslal Ozvěny Vysočiny číslo 12, v nichž jsem popsal svou návštěvu v klášteře. Trnul jsem, ale pan opat zareagoval pěkným dopisem a průběžně po celý rok mě zval zase do Želiva, i když byl povinnostmi zavalen a zdraví už také vždycky nesloužilo. Ke konci prázdnin mi napsal, že musel podstoupit operaci pravé ruky, horší se mu zrak a vlivem mnohaletého věznění se mu i rozpadá páteř. Současně mě zval srdečně do kláštera i na několik dní někdy ve druhé polovině října.

Nakonec jsme se dohodli na dušičkový víkend, pan opat mi 16. října ohlásil návrat ze zasedání všech opatů premonstrátského řádu v Římě a ještě 23. 10. mi poslal pohlednici želivského kláštera s potvrzením termínu návštěvy. A tak jsem se poslední říjnový den do Želiva rozjel. Stovku kilometrů jsem tentokrát absolvoval autem, na místě samém jsem však nebyl potěšen. Bylo mi oznámeno, že se pan opat Tajovský musel předešlého dne podrobit náhlé operaci zad a že leží v havlíčkobrodské nemocnici. Nezbývalo mi, než poprosit o předání pozdravu a zamířit zpět.

V polovině prosince mi pak od pana opata přišlo vánoční přání. V dalším roce byl viděn v televizi jako svědek v procesu s obviněným Toufarovým vrahem Máchou. Počátkem roku 1999 abdikoval na svůj úřad a v únoru byl zvolen novým opatem Bronislav Ignác Kramár. Koncem tohoto roku se začaly dít podivné věci. V neděli 28. 11. 1999 mě navštívil biskupský vikář P. Josef Pospíšil ze Světlé nad Sázavou, duchovní správce Číhoště, a přivezl nové zajímavosti o tzv. číhošťském zázraku.

Poslední zázrak, celkově prý už sedmý, se totiž stal dne 11. prosince 1998, tedy přesně 49 let od prvního pohybu kříže. Královéhradecký biskup Mons. Duka právě světil v Číhošti nový kamenný oltář. Venku mrzlo a na farních oknech vznikla námraza. Na okně v kuchyni se objevil namrzlý kříž. Přítomní nechtěli věřit vlastním očím a kříž vyfotografovali. Nejlépe se zdařila fotografie na samém konci kinofilmu v políčku č. 37, které je jen z poloviny osvětlené, dále už film skončil. Opravdu pozoruhodné!

Pan vikář mi zajímavou fotografii věnoval. Hovořili jsme samozřejmě i o panu opatovi Tajovském, jenž se stále často objevoval v televizi. Očividně nemocný, vyhublý, sehnutý.

V pondělí, 13. 12. 1999, sedím s Jirkou Štouračem a Milošem Doležalem v Galerii EVA v Bystřici. Dozvídám se smutnou zprávu, že opat Tajovský zemřel 11. 12. 1999, tedy přesně 50 let po prvním číhošťském zázraku.

„Opat zemřel přesně v půl desáté. V půl desáté před padesáti lety začala mše svatá, při níž se stal ten první zázrak s pohybem kříže. Tenkrát to byla neděle a nyní sobota,“ líčí Miloš, jehož diplomku o Číhošti jsem kdysi studoval. A dodává, že kolem záhadné vesničky se dějí věci, že tam teď dochází k různým zajímavým setkáním a podobně.

Večer, opakuji, že je 13. prosinec, vyndávám ze schránky dopis, zaslaný z Kanonie premonstrátů v Želivě. Jsem ohromen, neboť moji adresu znal jediný opat Tajovský. A ten už je dva a půl dne mrtvý! Přání všeho dobrého k Božímu narození a k Novému roku podepsal nový opat Bronislav Ignác Kramár. Na poslední řádce stojí: „K pozdravu sa pripája i otec opát +Vít Bohumil Tajovský.“ Dopis nese razítko 10. prosince, byl tedy odeslán pár hodin před opatovým skonem. Už téměř pozdrav ze záhrobí. V posledních hodinách svého pozemského života si na mne pan opat vzpomněl. Jako bych i na sobě cítil cosi číhošťsky záhadného.

A honem si vzpomínám na kamaráda Zdeňka, s nímž jsem v létě 1993 šlapal na kole po Vysočině. Tehdy jsme marně lepili strašnou díru v mé cyklistické duši, záplata se poroučela vždy zhruba po kilometru, a když už byla Číhošť za nejbližším kopcem a my to ze zoufalství chtěli vzdát a nikam už nejet, učinili jsme poslední pokus. Na lepidlo připlácli záplatu, na ni narovnali hraničku kamení a Zdeněk si povzdechl: „Jestli to teď bude držet, je to nový zázrak v Číhošti!“

A ono to drželo! Více než 130 kilometrů! Až pouhé dva kilometry před mým bydlištěm, kde soudruzi dlouho žádné zjevení nedopustili, záplata odletěla a bylo po zázraku.

Literatura:

Hynek Jurman: Nesmazatelné stopy. Zubří země, Štěpánov 2004.

Foto: Hynek Jurman a Wikimedia Commons/volné dílo