Mirákl? Záhady v Číhošti se řetězily, ale nevysvětlily

Už mnoho se napsalo a odvysílalo o událostech v Číhošti, o všem co následovalo, o mučednické smrti Josefa Toufara i bezprecedentním útoku komunistického režimu na církev. Když si přečtete publikace, ať od Ströbingera, Drašnera či Doležala, nebude to čtení veselé. Estébák a vyšetřovatel Josef Čech po pádu komunismu připustil, že z dnešního pohledu bylo Toufarovo zatčení protizákonné, že nebyly žádné důkazy o jeho trestné činnosti, ale tak se to běžně dělalo. Není na škodu stále znovu poukazovat na podlost a násilí tehdejších mocipánů a jejich oddaných kreatur, ale stranou poněkud zůstává fakt, že záhadné události té doby nejsou dodnes vysvětleny. Od těch prvních právě uplývá 75 let, ale od novějších teprve 25 roků. Připomeňme si tedy, co se všechno stalo.

V neděli 11. prosince 1949 ukázal během kázání v zapadlé Číhošti farář Toufar k oltáři se slovy: „Zde ve Svatostánku je náš Spasitel…“ Jeho slova jsou někdy interpretována trochu jinak, ale ve stejném smyslu. Po nich se pohnul křížek na oltáři třikrát na stranu epištolní a dvakrát na stranu evangelní. Zůstal pak silně vychýlen kupředu s těžištěm daleko nad podstavcem a ukazoval na západ směrem ke kazatelně. Vše vidělo 20 svědků. Jeden si to nechal nadlouho pro sebe, ale 19 lidí o úkazu sepsalo faráři výpověď. Dva z nich byli nábožensky hodně vlažní a jeden skoro nevěrec. Toufar sám nic netušil, vše se dozvěděl až druhého dne od kováře Pospíšila.

„Zázračný“ kříž byl vysoký 47 cm, měl půlkruhový podstavec o průměru 8,5 cm a od roku 1901 byly tyto kříže v kostele celkem tři. Pohyb musel být velmi přirozený, protože nikdo z farníků nepátral po případném mechanismu a křížek neprohlížel. Jen pětadvacetiletý Václav Trtík navštívil kostel ve všední den a kříž si prohlédl. Nenašel ani stopu po nějakém zařízení! Na kříži uviděl prach a pavučiny, které by sotva přečkaly mechanickou přípravu „zázraku“. Pavučiny spatřili i další svědci. Všichni byli jednoznačně přesvědčeni o skutečném zázraku. Jenže Státní bezpečnost byla na nohou!

Na Boží hod vánoční, 25. 12. 1949, se pohyby křížku opakovaly, svědků bylo tentokrát jenom osm. Farář sám v zázrak nevěřil a nemluvil o něm. Dne 7. ledna 1950 psal bratranci Jaromíru Kasalovi do Přibyslavi, že někteří lidé viděli při skončení kázání hořet na koberci oheň, až z něj jiskry sršely. Jakmile kostelník prošel, oheň zhasl a na koberci po něm nezůstala ani památka. Během výslechů později Toufar přiznal, že o podivných plamíncích na koberci slyšel od lidí. Někteří svědci to pak potvrdili při výslechu, ale později vzešel závěr, že v případě koberce šlo o zrakový klam díky barevné mozaice okenních skel. Státní bezpečnost pro jistotu koberec odvezla.

V dopise P. Janu Dvořákovi do Křešína 12. 1. 1950 už označuje Josef Toufar fámu s ohněm za výmysl. Ale kolegovi podrobně popsal výchylky kříže i reakce svědků. Vše doprovodil nákresy vychýlení kříže. Další pohyb křížku proběhl 8. ledna. A 23. ledna 1950 se bavily děti ve škole o tom, že se předešlého dne kříž v kostele opět obracel. Zůstal vychýlený na svém místě až do 30. ledna, kdy jej odvezla Státní bezpečnost. Existuje svědectví, že se vychýlení kříže mělo v Číhošti opakovat i za Toufarova nástupce, P. Řehoře Papeže. Ten však prosil farníky o mlčení, a tak se o tomto případu nikde nepsalo. To by byl další pozoruhodný úkaz v Číhošti. Následovaly ještě jiné, méně známé. Končily však rokem 1950. Další, celkově už osmý, se stal až 11. prosince 1998, tedy přesně po 49 letech od prvního pohybu kříže.

Události se šířily od úst k ústům a do Číhoště mířily autobusy plné věřících. Toufar nechal udělat tisíce fotografií, které se zde prodávaly. Opat želivského kláštera Vít Tajovský mu to vzápětí rozmlouval a varoval ho před zavřením. Ledečtí soudruzi Konopka a Sláma si stěžují na davy věřících, bojí se nového poutního místa. Chtěli mít na okrese klid. Počátkem roku 1950 se vydal do zázračného kostela ledečský strážmistr Goldbricht a na nic podezřelého nepřišel. Ve zprávě píše o svědkovi, který viděl z kůru farářovi až na kolena a jakoukoli manipulaci vyloučil. „Nenašel jsem stopy po nějakém zařízení… Farář Josef Toufar se těší nejlepší pověsti a plné důvěře svých farníků,“ napsal Goldbricht.

Kříž byl vychýlený nad těžiště a na jiné místo se ho nepodařilo postavit, stále se převažoval. Goldbricht ho musel dát zpět na původní místo, jedině tam držel. Snad za to mohla nakloněná deska prasklého svatostánku, čehož si všiml fotograf Peške. Goldbricht si uvědomil, že křížek je velmi lehký a je špatně nasazen „na hřebík v podstavci“. Fotograf Peške zase uvedl, že v křížku je dvojitý šroub, „jeden se šroubuje do podstavce a druhý do břevna křížku. Křížek nebyl pevně zašroubován.“

Tím by se dal vysvětlit pohyb křížku jedním směrem vlivem své hmotnosti. Nikoliv však opakovaný pohyb na obě strany a ještě jeho zkroucení, které se Goldbrichtovi ani silou nepodařilo narovnat.

Prokurátor Karel Čížek přijíždí do Číhoště neoficiálně 16. ledna a s mladou spolupracovnicí si dlouho prohlížejí kostel. Hradecký biskup Mořic Pícha zatím ustavuje zázrakovou komisi… Večer 28. 1. 1950 se hlásí na faře dva muži, jsou prý ze zahraniční tiskové agentury a chtějí s farářem navštívit kostel. Místo toho vylákají Toufara z budovy a tucet estébáků ho odváží do tereziánské pevnosti Kartouzy ve Valdicích. Za dva dny je zatčen Vít Tajovský, pak následuje prohlídka fary, zabavení kázání, zatýkání církevních hodnostářů a pozvání svědků zázraku do Ledče k sepsání protokolu. Svědkové sepsali svá svědectví před prokurátorem Čížkem a Brožovou–Polednovou začátkem února 1950 navzdory zastrašování. Nikdo původní svědectví neodvolal, ještě je podali důkladněji. Mnozí se za to dočkali různých postihů. Původní svědectví, sepsaná za přítomnosti faráře Toufara, zabavila StB.

Nabízí se otázka, proč se od počátku pátrá po mechanismu a po podvodu. Žádné stopy neexistovaly, přesto StB o jiné verzi neuvažuje, z Toufara vytlouká přiznání a lidi navádí k výpovědím proti němu. Vyšetřovatelé dostali od velitele StB Osvalda Závodského písemný rozkaz dosáhnout přiznání za každou cenu. Věřící z okolí Číhoště si užili dost nepříjemností, byli vězněni, mučeni, nuceni ke špiclování. Celá událost byla dobrou záminkou k útoku na církev, k zatčení četných duchovních a k likvidaci klášterů. Kněz Toufar je zatím mučen, ale odmítá se přiznat k podvodu s křížkem. A tak se na něm pracuje! Až po nelidském mučení vypovídá 22. února 1950 do protokolu, že se rozhodl sestavit mechanické hýbání kříže, prý tím chtěl posílit boj katolické církve. Sehnal si tedy spirálové pero a další součástky a mechanismus si připravil dne 8. prosince, ač měl ve skutečnosti po celý tento den návštěvy a navíc bylo Toufarovo technické nadání tak chabé, že si nevyměnil ani pojistky. Mechanismus prý 10. prosince vyzkoušel a mohlo se čarovat…

Přiznal se zřejmě ve víře, že otupí ostrost výslechů, a pak se obhájí při veřejném procesu. Nakonec stejně přiznání po návratu z filmového natáčení odvolal. Kdo by neznal podobná přiznání z jiných procesů!? Toufar je prozíravě převezen do Číhoště a ve 2 hodiny v noci 24. 2. 1950 je vynesen na kazatelnu a tam zachycen kamerou Jaroslava Černého. Technici StB mezitím začínají s týdenní přípravou na natáčení filmu. Josef Toufar je zatím odvezen zpět do Valdic, ale jeho zdravotní stav se zhoršuje. Je utlučen k smrti, 25. února po převozu v Praze umírá. Jeho smrt se tají celá léta, případ Číhošť však jede dál.

Ministři Kopecký a Čepička dali propagandistickému režiséru Přemyslu Freimanovi úkol vytvořit film Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení. Scénáristou byl později nechvalně známý novinář a ruský kolaborant Jan Kliment. Nakonec se ani samotným technikům Státní bezpečnosti nepodařilo za celý týden zkonstruovat mechanické spojení mezi křížem na svatostánku a kazatelnou, takže pohyb křížku musel obstarat člověk za oltářem! V lavicích seděl pražský kompars. Točit se začalo v Číhošti večer 1. března a dalšího dne bylo hotovo. Odporná podívaná s dobovým, idiotským komentářem měla plno věcných nedostatků. Mnoha divákům to bylo k smíchu…

Církev je v přijímání zázraků opatrná. Čihošťský kříž, předmět doličný, se ztratil a nikde není k nalezení. Ztratily se i protokoly, které vezl Toufar biskupovi Píchovi. Svědci do konce svých životů pohyb kříže potvrzovali. Všichni věřící si mysleli, že jde o skutečný zázrak, komunistická propaganda však hlásala farářův podvod. Proč by komunisté kříž zašantročili, kdyby opravdu odpovídal jejich verzi o podvodu? Pan farář by se jistě k podvodu nesnížil. Jednak to bylo v rozporu s jeho zásadami, technicky by to ani nedokázal a pak zde mohla být obava, že se některý farník ke křížku rozběhne a podvod odhalí. Po pádu komunismu převažovala domněnka, že šlo o jasnou provokaci Státní bezpečnosti. Ani to se ale neprokázalo, technici nedokázali sestavit mechanismus pro filmaře. Spíše se tedy zdá, že komunistický režim pouze využil situace k útoku na církev.

Legenda o Číhošti se přesto rozšířila po republice. Jednou z reakcí režimu bylo i to, že se obec dočasně vymazala z mapy republiky a hned v roce 1950 byly odstraněny silniční ukazatele do této obce. Jak nevzpomenout na Lidice, které měly být navždy vymazány! Totalitní režimy jsou ve svých důsledcích stejné. Pozoruhodná byla role kostelníka Pártla. Byl vzat do vazby, ale pobyt si tam pochvaloval a po propuštění už do kostela nepáchl. Už za druhé světové války měl vykládat faráři Josefu Pokornému, že se před sto lety pohyboval v Číhošti křížek na oltáři. Muselo by jít o jiný kříž, protože ten „zázračný“ byl pořízen teprve v roce 1901. Taktéž pozdější pohyb za P. Papeže se musel týkat jiného křížku. Podle Pártlova vnuka Františka děda věřil v opravdový zázrak.

Dne 11. prosince 1998, tedy přesně po 49 letech od prvního pohybu kříže, se zase v Číhošti děly věci. Královéhradecký biskup Dominik Duka tam světil nový kamenný oltář. Venku mrzlo a na farních oknech vznikla námraza. Na okně v kuchyni se objevil namrzlý kříž. Přítomní nechtěli věřit vlastním očím a kříž vyfotografovali. Stalo se tak na samém konci kinofilmu v políčku č. 37, které je jen z poloviny osvětlené, dále už film končil. Když začínal advent roku 1999, navštívil mě P. Josef Pospíšil ze Světlé nad Sázavou, duchovní správce Číhoště. Přivezl mi tyto zajímavosti a doprovodil je fotografií. Snímek namrzlého kříže, jenž na fotografii zlatě září, je opravdu pozoruhodný. Byla zrovna první neděle adventní, 28. 11. 1999, a my jsme hovořili i o panu opatu Tajovském. Četl rád mé texty a jednou mě v klášteře ubytoval. Byl želivským opatem od ledna 1948 a funkci vykonával s dlouhou nucenou přestávkou do 30. 9. 1999, kdy jej nahradil opat Kramár. Třetí neděle adventní se už Vít Bohumil Tajovský nedožil, zemřel 11. 12. 1999, přesně 50 let po prvním číhošťském zázraku.

V pondělí, 13. 12. 1999, sedím s malířem Jirkou Štouračem a spisovatelem Milošem Doležalem v Galerii EVA v Bystřici. „Opat zemřel přesně v půl desáté. V půl desáté před padesáti lety začala mše svatá, při níž se stal ten první zázrak. Tenkrát to byla neděle a nyní sobota,“ líčí Miloš. Vydá časem o P. Toufarovi dvě velké monografie. Nyní dodává, že kolem záhadné vesničky se dějí věci, že tam pořád dochází k různým zajímavým setkáním a podobně.

Večer, opakuji, že je 13. prosince 1999, vyndávám ze schránky dopis, zaslaný z Kanonie premonstrátů v Želivě. Jsem ohromen, neboť moji adresu znal jediný opat Tajovský. A ten už je třetí den mrtvý! Přání všeho dobrého k Božímu narození a k Novému roku mi podepsal nový opat Bronislav Ignác Kramár. Na poslední řádce stojí: „K pozdravu sa pripája i otec opát Vít Bohumil Tajovský.“ Dopis nese razítko 10. prosince, byl tedy odeslán pár hodin před opatovým skonem. Už téměř pozdrav ze záhrobí. V posledních hodinách svého pozemského života si na mne pan opat vzpomněl. Jako bych i na sobě cítil cosi číhošťsky záhadného.

Co víme dnes? Aspoň symbolicky byl odsouzen farářův vrah Mácha, byl upřesněn Toufarův hrob a 13. 11. 2014 vyzdviženy jeho pozůstatky z ďáblického hřbitova. Identifikovala je 19 cm dlouhá hadička, drén a testy DNA pravost potvrdily. Dne 10. 7. 2015 se farářovy ostatky vrátily v poměrně malé schránce do Číhoště a slavný pohřeb přímo v chrámu Nanebevzetí Panny Marie proběhl v neděli 12. července 2015. Letos byl Josef Toufar soudně rehabilitován a od roku 2013 probíhá proces jeho blahořečení. Mučedník má pamětní desky, pomníky, sochu, zvon. Našly se neznámé fotografie číhošťského kříže, zrovna tak fascikl Toufarových dokumentů včetně jeho zápisníku. Stále něco nalézáme, stále se něco děje. Jen ten pohyb kříže a další záhadné události se vysvětlit nepodařilo…

Foto: Hynek Jurman, archiv autora

Literatura:

Doležal, M.: Krok do tmavé noci. Nezávislý podmelechovský spolek, z.s., Praha 2015.

Drašner, F.: Číhošťský zázrak. Zpráva o P. Josefu Toufarovi. Libri, Praha 1990.

Jurman, H.: Zlatá léta padesátá. Zubří země, Štěpánov 2023.