Článek
Syn mých známých toužil studovat sochařství. Sbalil tedy své práce a já jej vzal i s rodiči za Ludvíkem Kunderou. Ten rozuměl nejen čaji a literatuře, ale též právě výtvarnému umění. Marek předváděl sochy i studie v kresbě a malbě a nakonec vytáhl složku s návrhy designu předmětů, jež nás celý život obklopují. Kromě lyží se jednalo i o nábytek a mě upoutaly jeho postele.
„Úplné Záhořovo lože,“ uklouzlo mi.
„To je dobrý nápad, to Záhořovo lože. Měl bych na to téma něco napsat,“ obrátil se Ludvík ke mně.
Moc jsem se těšil, že napíše. Asi se tak nestalo, ale tato kratičká replika mě alespoň přivedla k zájmu o Záhořovo lože jako takové. Ve všech představitelných formách.
Začít se musí samozřejmě od Karla Jaromíra Erbena. V posledních letech jsem ostatně několikrát stanul v jeho líbezném rodišti, prosmýčil jeho rodnou chaloupku a odvezl si kromě pohlednic i chutný perník s názvem Miletínské modlitbičky. Tvořily vhodný doplněk k sousedním hořickým trubičkám.
Nedaleko Hostomic se zvedá křemencová skalka zvaná Fabiánovo lože, která prý Erbena inspirovala k baladě o Záhořovi. Modlitbičky jsem doma brzy neměl, zaprášilo se po nich! Kytice však nezmizela. Začetl jsem se tedy do dlouhé a ponuré balady. Pokud se vám ji nechce číst, seznámím vás stručně s obsahem.
Jistého mládence upsal jeho otec krvavým úpisem peklu ještě před jeho narozením. Jinoch to chce zvrátit a právě kráčí do pekla pro úpis, když narazí na lesního muže s kyjem. Ten zde už čtyřicet let (tedy stejně dlouho jako u nás komunismus) zabíjí všechny pocestné, mládence však tentokrát nechá projít. Ten mu však za tuto milost musí na zpáteční cestě peklo popsat.
Mládenec se skutečně vrátí a vypráví, jak pomocí kříže donutil Satana jeho krvavý úpis vrátit. Satan byl v úzkých, a tak poručil řadovému ďáblovi, aby tak učinil za něj. Ďábel se však zpěčoval, proto ho Satan nechal mučit. Nejdříve ho střídavě koupal v ohni a ledu, pak ho nechal obejmout pekelnou děvou, ďábel vždy řval bolestí, ale jakmile mučení pominulo, pokaždé odmítl úpis vydat. Až mu jeho šéf pohrozil Záhořovým ložem, teprve zkrotl a bez reptání úpis vrátil.
Lesní muž se po tomto líčení zhrozil. Vždyť on sám je tím Záhořem a na něj tedy ono lože čeká. Prosil jinocha o radu, ten zarazil vrahův kyj do tvrdé skály a vyzval zločince, ať prosí Boha o odpuštění. Záhoř tedy poklekl a začal prosit…
Prošlo 90 let, když se stejným lesem ubíral stařeček s biskupskou berlí a s ním mládenec. Toho poslal starý hledat pramen vody k občerstvení, jinoch se tedy prodíral houštím a nakonec došel k holé skále, z níž vyrůstala divná jabloň. Vydechovala rajskou vůni a na větvích nesla zlatá jablka. Pokusil se jedno utrhnout, ale zarazil ho hlas:
„Ty netrhej, však jsi nesázel!“
Hoch se zarazil, zmateně se rozhlédl, nikoho však neviděl, a tak se za jablkem natáhl znovu. Ozval se však stejný zákaz a mládenec si pouze povšiml, že se opodál pohnul pařez. Šel tedy pro stařečka a donesl ho k jabloni. Až jeho vyzval pařez, ať si natrhá, že právě on sázel.
Stařeček poznal, že zázračná jabloň vyrostla z vražedného kyje, který kdysi zarazil do skály. A oznámil Záhořovi, že tohle je důkaz, že mu bylo odpuštěno. Pařez se nato rozpadl v prach a současně klesl mrtev i stařeček. Nad oběma zakroužily dvě bílé holubice.
Tolik tedy Mistr Erben. Snad také nebudeme na plody svobodného ovoce čekat plných 90 let. To Záhořovo lože musela být vskutku strašná věc! Určitě by se v každém věku našel dostatek lidí, kteří by si zasloužili k němu přikurtovat. Většinou to však bývalo naopak, ti nejhorší kurtovali ty dobré. Snad se jim tedy aspoň po smrti dostane zasloužilé odměny, snad na ně čeká Záhořovo lože rozpálené do běla, s tisíci hřeby a mučidly, jaké si ani člověk představit nedovede.
Ludvík Kundera zatím psal jiné věci, ale o tom hrozném loži se kdysi, po návratu z vězení, rozepsal Jan Zahradníček:
„…I za vytí psů
i za odbíjení pankráckých hodin
na Záhořově loži svém žalářním,…“
Tolik svědectví jednoho z nevinně kurtovaných na loži, jež si zdaleka nezasloužil. Jiní se dnes o toto zařízení hlásí. A co jich v posledních měsících je!
Ale teď si vzpomínám, že i já bych měl o Záhořově loži cosi vědět. Vzpomínky letí zpět do středoškolských let, kdy nám na internátě vychovatelka Jahorná hodnotila úklid pokoje. U mé postele se většinou zastavila, teatrálně zalomila rukama a zavyla:
„Jurmane, to je hotové Záhořovo lože!“
Jakpak to asi myslela?
Literatura:
Jurman, H.: Kde hledat poklad. Zubří země, Štěpánov 2001.
Foto: Ilustrativní skica, ideogram.ai
