Článek
Na návštěvu Verony mám pěkné vzpomínky. Můžete se tam nechat vyfotit pod balkónem Julie Kapuletové a dá se navštívit i její hrobka. Tragédii veronských milenců zná díky Shakespearovi celý svět. Znepřátelené rody však nežily jenom v Itálii. I v takovém malém Vojetíně vědí, co je to selská pýcha a sousedská nenávist. Svědčí o tom mramorový smírčí kámen na okraji lesa Háje mezi Bystřicí nad Pernštejnem a Vojetínem.
Kámen je vysoký 86, široký 70 a silný 20 cm. Vytesaný negativní kříž je ohraničen plastickým kruhem. Podobné kříže zhotovovali už Keltové. Stejný reliéf najdete i na rubové straně, je však mnohem méně zřetelnější. Takový nedodělaný. Při pátrání po původu kamene jsem zajel do Vojetína, jemuž vévodí tři veliké statky. Z jednoho pocházel JUDr. Jaroslav Caha, jenž byl v letech 1939 až 1941 prezidentem země Moravskoslezské. Už od 16. století měly ve Vojetíně grunty i rody Ráčkovy a Karasovy. Právě u Karasů jsem se zastavil, ale ptal jsem se i u Škorpíků a jinde. A všude jsem slyšel něco jiného.
Kámen stál na bývalé hranici katastrů a právě ta byla příčinou tragického sporu dvou sousedů. Podle jedné verze se tu měli pobít dokonce vlastní bratři. Také zde měl zahynout voják i s koněm. Ale nejzajímavější příběh mi vyprávěla babička Holá z Rozsoch. Podle ní jsme měli malou Veronu i tady na Moravě.
Sedlák Ráček byl nejbohatší ve vsi, obhospodařoval pole nad Vojetínem, patřil mu les Háje a také louky až k Rozsochám. Měl tři syny a dvě dcery a celý se jen viděl v nejstarší Markétě. V ní se však zhlédl i Karasův Ondřej, prostřední syn druhého nejbohatšího vojetínského souseda. Člověk by myslel, že boháči nebudou svým dětem bránit, že jim požehnají a spojí svoje grunty. Jenže to u Karase a Ráčka nepřipadalo v úvahu. Kdysi přátelští sousedé se rozkmotřili kvůli hranici pod lesem Háje. Ráček prý při stahování dřeva přejel Karasovi přes zaseté, a tak si na oplátku přioral Karas o jednu brázdu navíc. Nic by se nestalo, kdyby byli oba rozumní, protože jediná brázda nebyla v jejich lánech znát. Ráček si to však líbit nenechal a pustil krávy na sousedovu louku. Karas mu pak otrávil psa. Možná ten pes jenom pošel sám od sebe, ale Ráček byl přesvědčen o sousedově vině. A tak vzal lať na Ondřeje, když se mu začal potulovat kolem statku. Rázem zachvátil oba grunty oheň nenávisti. Naschvály pokračovaly a přinášely na obě strany stále větší škody.
Nenávist přešla i na další generaci, mladí se mezi sebou prali a kladli si nejrůznější léčky. Jen Ondřej a Markéta se ničeho podobného neúčastnili. Hleděli na sebe stále s větším zalíbením. Když se jednoho večera náhodou potkali za humny, na okamžik se zarazili a pak si mlčky padli do náručí. Od té doby se tam potkávali každý večer, ani dočkat se té chvíle nemohli. Hned se jim lépe dýchalo, hned byl ten svět veselejší a jen ta malá válka jejich rodin jim kalila radost.
Lásku však neutajíš, když tě denně sleduje několik párů podezíravých očí. Oba pantátové byli nejdříve zděšeni a hned dělali doma pořádek.
Kámen u Vojetína
„Jen přes moji mrtvolu!“ křičeli oba ve vzácné shodě. Oběma milencům se dostalo výhrůžek a také na nějakou ránu se nekoukalo. Ondru nespustil hospodář z očí a Markétu na noc zamykali. Přesto si oba k sobě našli cestičku.
„Utečeme spolu do světa,“ naváděl Markétu Ondra.
„Nemohu teď opustit nemocnou maminku. A nikam bychom stejně neutekli před otcovým hněvem. Všude by nás dohnal!“ bála se dívka.
Ale pak zjistila, že bude chovat. S takovou novinou už vůbec nemohla domů! Celá zoufalá prosila Ondru, ať ji zabije. Ten se s těžkým srdcem vypravil k Ráčkům, doufal, že se starý přece jenom nechá oblomit. Furiant však při zvěsti o vnoučeti nesedl na zadek, ale na Ondřeje poštval psy. Mládenec se zastavil doma pro flintu a s Markétou pak utekl do lesů. Děvče ho znovu prosilo o střelu z milosti, ale Ondra odmítal. Takhle došli až k hranici, kvůli které celý spor vznikl. Zde se milenci naposledy objali a mladý muž pak přiložil pušku na srdce své milé. Pak si dal sám hlaveň pod bradu a podruhé zmáčkl kohoutek.
Zdrcený Ráček (Kapulet) nechal na hranici vztyčit mramorový kámen, který směřoval lícní stranou s vytesaným křížem k jeho pozemku. Měl mu připomínat milovanou dceru. Snad by sousedské spory vzaly za své, kdyby sedlák Karas (Montek) nezačal z opačné strany tesat stejný kříž na paměť svého syna.
„Mého kamene se už ani nedotkneš!“ vyjel na něj brunátný Ráček. Karas už práci nedokončil a kámen tak zůstal na svém místě celá staletí. Připomínal neštěstí obou milenců a současně jako by nabádal oba rody: „Hle, dokud se nerozpadnu na prášek, nesmíš odpustit svému sousedovi!“ A protože mramorový kámen něco vydrží, nikdy se vzpomenuté rody neusmířily…
Dnes už kámen nestojí na svém původním místě. Asi před 50 lety jej družstevníci odtáhli dále k lesu, aby nepřekážel při rozorání mezí. A Vojetínští bohabojně připomínají, že traktorista, který na řetězu kámen přemísťoval, do dvou měsíců zemřel.
Ale klasik měl jasno:
„Však věčně bude srdce jímat znova
žal Juliin a bolest Romeova.“
Literatura:
Jurman, H.: Smírčí kameny na Vysočině. Zubří země, Štěpánov 2010.
Foto: Hynek Jurman a Ilustrativní skica, ideogram.ai, kresba H. Jurman
Kámen u Vojetína
