Článek
Mlsné krávy se stále cpaly do sousedovy řepy, na rány holí nehleděly, jen když si mohly ukousnout z cizího. Jako by jim tráva z vlastní louky vůbec nechutnala. Ta cizí chutnala více! Pavlík se za nimi mohl uběhat, zvláště když ho nějaká ta mazaná potvora odlákala jedním směrem a ty ostatní se pustily jinam do škody! Běhal, zaháněl, křičel i nadával. Jen zřídka měl chvilku klidu, kdy se mohl posadit na mez. To jen když se kravky popásaly v klidu.
V takovém případě si Pavlík vydechl a hned se zasnil. Netoužil po pokladech a zázracích, chtěl jenom to, co ostatní měli zcela samozřejmě a co jemu tolik chybělo. Snil o rodičích! O hodné mamince, která upeče buchty, povídá si s ním v uklizené a vyhřáté chaloupce a co chvíli ho pohladí po vlasech. A o tatínkovi, který ho vezme třeba k řece, kde spolu chytají ryby, aby se pak vyhrabali na kopec Bozinku a tam se pošťuchovali, smáli a váleli v trávě. A večer by mohl tatínek popadnout housle, maminka se pustit do zpěvu a všem by bylo dobře.
Tak to donedávna i bývalo a Pavlíka ani ve snu nenapadlo, že jednou bude jinak, hůře. Mnohem hůře! Proto teď snil o těch vzácných časech! O tatínkovi a hlavně o mamince. Co komu udělal, že teď musí sloužit u cizích a že už ani neslyší vlídné slovo?
Maminka leží tamhle na doubravnickém hřbitůvku, jen kousek odtud. Pavlík měl dostat bratříčka, možná jen sestřičku, ale ani to by mu nevadilo, jenže místo toho ztratil maminku. Nechtěl uvěřit, že už ji nikdy neuvidí. Zůstal jen s tatínkem, ale ten se nějak přestal smát, byl v jednom kuse zamračený a na Pavlíka se co chvíli utrhl. A nakonec začal chodit do krčmy. Vracel se až v noci, křičel přitom, divně se potácel a někdy rozbíjel, co se mu pod ruku dostalo. Pavlík se něco naplakal, ale mělo být ještě hůře.
„Není co do huby, půjdu do Štěpánova kopat rudu,“ rozhodl nakonec táta a jeho dal k cizím lidem do služby. Sám pracoval od rána do večera v rudných dolech, přespával kousek odtud a domů se vracel až v sobotu večer.
Pavlíkův kámen
Pavlík se vždy těšil na tu sobotu, protože sám měl práci těžkou, dělal téměř za dospělého a o co méně dostával jídla, tím více mu bylo dopřáno ran a nadávek. Sobotní večer a hlavně celá neděle, to bylo jeho vysvobození! Jenže tatínek se začal stavovat v Černvíře a domů dovrávoral někdy také až v neděli ráno. Nebo se neukázal vůbec! Těžce vydolované peníze propíjel!
Copak už mě tatínek nemá rád, ptal se často Pavlík, když běhal za dobytkem, dřel na poli nebo vynášel na sýpku těžké pytle žita. Copak na mě zapomněl? Neměl se už na co těšit, padla na něj úplná prázdnota a beznaděj. Proč už tatínek není takový jako dříve, proč tu nemůže být maminka, proč se to všechno nemůže vrátit? Jak to mohl Pán Bůh dopustit? Vždyť on, malý a bezbranný Pavlík, nikomu nic zlého neudělal. Jen Kollerům otrhal nějaké hrušky a švestky, jinak neví o žádném hříchu. Proč je tedy tolik trestán, proč se od něj celý svět odvrátil? Nemá nikoho, vůbec nikoho! Zůstal tu sám, jenom s kravami na pusté louce!
Pavlík se rozplakal a s očima otočenýma ke hřbitovu si přál jít za maminkou. V tomhle trápení mu připadla starost o krávy úplně zbytečná. Unavený a zchvácený žalem se zavrtal do kupky jetele a usnul. Přišel k němu milosrdný sen a s ním milá maminka, hodný tatínek, přehršle laskavých slov a pohlazení.
V tu chvíli přijel hospodář pro jetel, přistavil vůz a pastýř Konečný začal nakládat. Rozmáchl se a ostré vidle zaryl do nejbližší kopky. Zaryl je přitom i do Pavlíka. Rána byla tak hrozná, že chlapec ani nestačil procitnout ze snění. Maminko, konečně jsme si zase tolik blízko…
Kámen nešťastného Pavlíka
Až do konce života si Konečný vyčítal svůj podíl na skonu nešťastného chlapce. Tíha viny ho přitlačila k zemi, ohnula mu hřbet, sklonila jednou provždy hlavu. Trošku ji pozvedl, až když nechal do mramoru vytesat kříž, pod něj vidle a k tomu stručný nápis. S Pavlíkovým tatínkem postavil kámen na místo neštěstí a společně se k němu chodívali modlit.
Kámen mají v Doubravníku ještě dnes a dokonce opravený a vyčištěný. Podobně se postarali občané i o druhý kámen nahoře nad městysem u boží muky. Tam byl kdysi ubit přespolní chlapec, jenž chodíval do Doubravníka za děvčetem.
Druhý smírčí kámen nad městečkem
Tomu Pavlíkovu památníku chybí horní roh, na němž býval letopočet. Proto už nezjistíme, kdy se příběh přesně odehrál. Kámen je vysoký 89, široký 56 a silný 9 cm, je velmi pěkně opracován a text na něm oznamuje: „Léta Páně … tuto zabit Pavlík od Konečnýho pastýře“.
Literatura:
Jurman, H.: Smírčí kameny na Vysočině. Zubří země, Štěpánov 2010.
Foto: Hynek Jurman
Kresba: Hynek Jurman
