Fryšava 9. 5. 1945: Když pomsta přerostla v masakr

Poslední hodiny války docházelo stále k tragickým a někdy až neuvěřitelným událostem. Dokonce k takovým, že je desítky let literatura kryla překroucenými bajkami. Klasickou ukázkou komunistické propagandy je vylíčení 9. května ve Sněžném (tehdy ještě Německém). Velká německá armáda tudy ustupovala od Poličky a vpředu operovaly v rozestupech tři motocykly s přívěsnými vozíky. Ve Sněžném stála nepatrně ozbrojená hlídka místních obyvatel, která se samozřejmě nemohla postavit armádě. Její členové však dostali chuť na motocykl.

Hlídka ve složení Karel Vojtíšek, Ladislav Švanda a četník Brzica tedy zastavila první motocykl, tři vojáky zavřeli do školy a stroj odvezli domů. To ale zahlédla osádka druhého motocyklu, otočila se na kopečku nad vesnicí a vrátila se zpět, i když po ní hlídka vystřelila. Vzápětí byla dědina obklíčena a Němci stříleli po každém, kdo se objevil na dvorku či v okně. Tři nevinní lidé tak zemřeli, když původci celé události zalezli doslova do hnoje. Dva se ukryli v chlívku u Petrů a paní Emilie Petrová, která za nimi zavírala vrata, byla zastřelena Němci. Četník Brzica se skryl v kanále a místo něj byl zastřelen Josef Dokoupil, jehož vysoké žluté boty si snad Němci na dálku spletli s četnickými lampasy. Mezi vrátky byl ještě zastřelen Jan Kozel.

Němci pobrali 20 rukojmí a bez problémů projeli dál. Rakouský oficír nechal rukojmí hned za Sněžným utéct. Takové byly následky snahy ukořistit motorku. A normalizační literatura? Ta bezostyšně tvrdila, že mrtví byli zastřeleni „oddílem Schörnerovy armády při přestřelce s místním partyzánským oddílem“. Z několika kořistníků tedy vznikl 9. 5. 1945 nový partyzánský oddíl, tak vehementně zapracovali naši historikové.

Ve stejný den, 9. května 1945, padl v Předklášteří u Tišnova jeden německý voják a další byl postřelen. Na odplatu byli místní občané nahnáni pod lípy areálu světoznámého kláštera Porta coeli. Každý desátý z nich měl být zastřelen. Ač i tady vyvstali koncem války četní partyzáni, najednou nebyl žádný v dosahu a civilisté měli opět zaplatit. Naštěstí je zachránil P. Tecelin Jaksch, prelát německé národnosti a donedávna opat ve Vyšším Brodě. Zaručil se vlastním životem a zabránil tak společně s místním proboštem Koberem a farářem Šalamounem krveprolití. Komunisté se mu za pár let odměnili a pan opat musel v létě 1948 přesídlit do Rakouska.

Tragédie ale postihla občany Bělče. Dne 9. května zde partyzáni Jan Krykorka a Ota Pešl vyslýchali v domě u Čechů dvě Němky z možného udavačství, další mládenci seděli na nedalekém mostku. Krátce předtím odzbrojili několik německých vojáků a propustili je dále k Doubravníku. Vše asi zahlédla motospojka, která přiváděla do vsi velkou autokolonu. Němci střelbou rozehnali chlapce z mostu a začali zaměřovat kulomet. Oba partyzáni od Čechů po nich vystřelili a kulometčíka zneškodnili. Němci se nakrátko stáhli k Ochozi, ale partyzáni odmítli uprchnout. Brzy se vojáci vrátili a vzali Čechovo stavení útokem. Navíc je zapálili a ranění Pešl i Krykorka v něm uhořeli. Nacisté hledali odbojáře, loupili a zapálili dva domy. Odražená kulka přitom zastřelila Josefa Řehoře. Loupili i v sousedním Křeptově, kde lidi zachránil místní nacista, hostinský Böhm. Z Bělče odvlekli Jana Čecha, Rudolfa Kolbábka, postřeleného Františka Douška a Josefa Kytnera. U potůčku pod Bělčí je zastřelili. Pak ještě v Doubravníku zadrželi Jindřicha Štarhu, Stanislava Opatřila a Aleše Hemzu, kteří šli z Křížovic Bělči na pomoc. Našli u nich náboje a všechny tři zastřelili nad Doubravníkem. Do Bělče se naštěstí v pořádku vrátila rukojmí František Vojta, František Dvořák a Miloš Štourač. Ti byli vezeni až do Strážku, odkud před popravou uprchli a vrátili se do Bělče zrovna ve chvíli, kdy jim v kapličce zvonili sousedé umíráčkem.

Ustupujícím Němcům se stěžoval úprk četnými zátarasy. Jeden takový vybudovali 8. května chlapi z Ubušína na silnici do Sulkovce. Němci se zastavili a na odklízení dovlekli muže z nedalekého Ubušínka. Přijeli pro ně automobilem, na kapotě seděl jako rukojmí vrchní strážmistr Tesař z Rovečného. Vojáci pobrali každého, koho uviděli, celkem 17 občanů. Tesař využil zmatku a uprchl směrem do Veselí.

Když zadržení došli k zátarasu, měli už Němci silné smrky odstraněné. Důstojník vydal rozkaz k zastřelení všech 17 přítomných. Němečtí vojáci však odmítli jeho vykonání a jeden dokonce radil chlapům, ať utečou. Velitel pak zavelel, ať z řady vystoupí 3 muži. Odhodlal se jen dvacetiletý Jaroslav Kotouček. Proto si velitel vybral sám - Emila Krčila a Adolfa Jílka z Ubušínka a Františka Dokoupila z Olomouce. Ostatní museli pokleknout, zvednout ruce nad hlavu a sledovat popravu. Na Ubušínek Němci vypálili svítící střely a odjeli. Muži tam klečeli několik hodin, než se za tmy mohli ztratit. Celou tu dobu kolem nich projížděly kolony prchajících Němců…

Pro nesmyslné záseky se rozhodli také Fryšavští. Opevnili svou obec dřevěnými zátarasy v domnění, že ji uchrání před průjezdem Němců. Výsledkem pak bylo nebývalé krveprolití…

Němečtí četníci opustili Fryšavu 5. května pěšky stezkou kolem Medlova, takže unikli fryšavským mužům, kteří na ně číhali na silnici u Sýkovce. Hned vzápětí byly vytvořeny záseky a u nich ustaveny hlídky. Sedmého května do obce dorazilo 39 příslušníků oddílu ZAREVO a své velitelství umístili v domě Jaroslava Němce. Osmého května přišla zpráva o německé kapitulaci a partyzáni hned uspořádali taneční zábavu na oslavu vítězství. Dokládá to i obecní kronika, kde stojí, že se nejdříve tančilo venku a potom v hostinci u Prokopů. Druhý den však byl mnohem pochmurnější, neboť Fryšavou se hnala větší armáda poražených a u některých partyzánů rozhořel vypitý alkohol bojové nadšení. Co na tom, že už vlastně válka skončila a že jsme to už oslavili, když si můžeme zastřílet, řekl si asi kapitán Faustov a zavelel k boji. Německý oddíl chtěl přepadnout mezi Kadovem a Fryšavou, ale už prý mu na to nezbyl čas. Aspoň to tvrdí obecní kronika, která však byla dopisována s odstupem více než čtyř let, takže líčí vše tak, jak si to přál nastupující komunismus. Mnozí pamětníci však mluví o silné opilosti partyzánů. Jeden z opilých snad vystřelil do kolony z okna a Němci samozřejmě sáhli po zbraních.

Každopádně došlo k boji přímo v dědině, partyzáni zaútočili od hřbitova. Němci se mohli krýt domy a útočníci se naopak ocitli na nechráněném prostranství za vsí. Přestřelka na horním konci obce trvala minimálně dvě hodiny, přinesla smrt mnoha Němcům, ale ztráty byly i na straně útočníků. Padlo celkem šest sovětských partyzánů a s nimi český partyzán František Procházka. Smrtelně byl raněn fryšavský občan Antonín Fiala. Po úplném zatarasení silnice došlo k dalším přestřelkám u záseků. Padli při tom ještě čtyři občané Fryšavy: Liboslav Zrůst, Antonín Sláma, Ladislav Kakač a Rudolf Sáblík. Podle obecní kroniky zemřeli posledně jmenovaní až 10. května. Kromě padlých měli partyzáni asi 30 raněných, z toho téměř polovinu těžce. Jedním z nich byl komisař Zareva Vladimír Kadlec-Ivan Hrozný. Dlouho se pak léčil v nemocnici v Novém Městě.

Byl konec války a mnozí lidé nezapomněli dřívější zvěrstva nacistů. Jejich touhu po pomstě lze v mnoha případech pochopit. V drtivé většině však na ni dopláceli nevinní. A mnohdy se nám podařilo nacisty překonat, nenávist šla až za hrob a lidskost vymizela. Co například říci o denní zprávě kapitánu Faustovovi ze dne 29. 4. 1945, v níž vrchní strážmistr Vladimír Jež z Fryšavy píše o zastřeleném německém četníkovi Meistrovi, jemuž byl uříznut nos a ústa roztržena od ucha k uchu? Partyzáni vůbec nehleděli na to, že právě ve Fryšavě prohlásili prchající vojáci, že jdou do civilu. O válce už nechtěli slyšet. Přesto kmotra s kosou sklízela bohatou žeň. Dodatečná pomstychtivost vedoucí k vraždění je hodna odsouzení. Někde se k ní lidé nesnížili, např. v Doubravníku ji odmítl ruský kapitán slovy: „Tito Němci žili mezi vámi a za nic nemohou. Nemůžeme být jako fašisti.“ Většinou se ale pomsta rozhořela. Co se stalo 9. května 1945 ve Fryšavě, pak překonalo všechno!

Přestřelka umlkla, partyzáni si oddychli a uštvaní Němci se vzdávali. Také oni byli jen obětí nesmyslné války, nyní prchali do zajetí a to se jim naskytlo právě ve Fryšavě. Chtěli raději k západním spojencům, ale i tak odevzdávali zbraně s jistým ulehčením. Následná jatka však vypovídala, že úprk na západ měl svou logiku. Čerství zajatci, většinou nezkušení holobrádci, které Hitler v poslední křeči nacpal do uniforem, byli totiž v neuvěřitelném množství hromadně postříleni. To vše v době, kdy už se v Evropě neválčilo a kdy to i partyzáni vzali na vědomí předchozí tancovačkou. Přesný počet odpravených se už nikdy nezjistí. V hospodě prý se celou noc pálily doklady zastřelených.

Vladimír Jež vypracoval už 10. května 1945 Záznam o domácím odboji z obvodu obce Fryšavy a okolí. Hovoří v něm o pobití 113 německých vojáků, kteří byli pohřbeni ve Vlčích jamách v lese U Brány. Dalších 25 vojáků mělo být pohřbeno v jiné šachtě patřící Josefu Veselskému a dva muži s jednou ženou v hrobě na louce Josefa Kakače. Na konci záznamu Jež zdůrazňuje, že ustupující německé vojsko ve zdejším kraji neprovedlo žádná odvetná opatření. Zhruba stejný počet, asi 120 padlých esesáků, udává žádost o udělení pamětní medaile obci Fryšava ze dne 28. 2. 1965, kterou vypracoval Svaz československo-sovětského přátelství ve Fryšavě. Ve stejném roce proběhly velké oslavy květnových událostí, z nichž se zachovalo vyúčtování. VO KSČ ve Fryšavě tehdy utratila nejvíce za 8 litrů domácí slivovice na přípitky (1 040.- Kčs), ostatní položky byly mnohem nižší a mnohé dost legrační. Např. za boty a papuče pro s. Kadlecovou bylo vydáno 113 korun a za diář a blok pro s. Kadlece 36,50 Kčs.

Jak čas ubíhal a partyzánské zásluhy se zvyšovaly, zvyšoval se i počet zabitých Němců. Přípravný výbor oslav z roku 1972 už píše o 196 postřílených esesácích a pozdější publikace a články hovořily rovnou o dvou stovkách mrtvých. V zimě 1993–1994 proběhla částečná exhumace a v bývalých Vlčích jamách byly vykopány pozůstatky asi 60 vojáků.

Ještě žijí pamětníci těch pohnutých událostí. Ještě ve Fryšavě uslyšíte o utloukání hýbajících se zajatců motykami, ještě se vzpomíná citát jednoho odbojáře: „Škoda, že jich není milion, zaplnili bychom celý Medlov!“ Ještě dnes uslyšíte, že kdo chtěl, mohl si střelit Němce do týlu a vzít si jeho boty. I dětem to bylo dopřáno! A tak se za to mnohý Fryšavský ještě dodnes stydí.

Padlí partyzáni a jejich pomocníci mají na fryšavském hřbitově památník ve tvaru stylizovaného tanku. Kameny na něj skládal národní umělec Vincenc Makovský a dlouhá desetiletí se tu s pýchou vzpomínalo na květnový boj ve vsi. Ale bylo opravdu čím se chlubit?

Člověk nepochopí, že se mohla ještě 28. října 1999 objevit v oficiálním dokumentu Okresního výboru Českého svazu bojovníků za svobodu ve Žďáře věta: „…nelze jednoznačně odsoudit události ve Fryšavě i jinde.“ Lze, každý slušný člověk musí takové události odsoudit…

Literatura:

Nebojsa, B.: Jak to bylo s partyzány. Zubří země, Štěpánov 2022.

Foto: Hynek Jurman