Po Němcích 60 mrtvých, po Sovětech 40. Povstání 1945 ve Velkém Meziříčí

Podobně jako v Třešti ožili i ve Velkém Meziříčí příslušníci různých vlasteneckých skupin 5. května, kdy vypuklo povstání v Praze. V sobotu večer odjíždí poručík Vetiška, velitel místní skupiny TAU, s poručíkem Skrbkem do Rudy, kde měl stanoviště Karel Štainer-Veselý. Společně docházejí k názoru, že vojenské vystoupení před příchodem Rudé armády není ve Velkém Meziříčí reálné. Budou tudy prchat vyzbrojené kolony Němců a partyzáni mají pouze 4 kulomety, 31 pušek a několik desítek pistolí. Je třeba vyčkat na příhodnější situaci, nebo na dodávku dalších zbraní.

Následujícího dne, 6. května před polednem, byly i ve Velkém Meziříčí vyvěšeny vlajky po oznámení starosty Jelínka do místního rozhlasu, že nadešel okamžik osvobození a že vyvěšení je povoleno oberlandrátem v Jihlavě. Muselo však jít o československou státní vlajku, rudé prapory byly zakázány. Bylo též zakázáno srocování lidu, uvedená zpráva přesto budila dojem, že Německo kapitulovalo a je po válce.

Začalo živelné shromažďování občanů na náměstí a mnozí z nich se usadili ve starobylé radnici na důkaz převzetí moci nad městem. Skupina TAU, která spadá pod Radu tří, roznáší předem připravené letáky s výzvou zabránit nepořádku a chaosu. Spontánní aktivitou nekomunistických mas byl vůdce komunistů Jindřich Nováček zaskočen a vystoupil po 6 letech z ilegality. Ještě ráno jakoukoliv akci odmítal, teď změnil názor a stal se vůdčí osobou dalšího dění. Svolal na radnici na 14. hodinu první zasedání revolučního národního výboru, v němž byli samí komunisté, a bylo mu nepříjemné, že se do akcí aktivně zapojuje továrník Antonín Jelínek, dosavadní starosta města. A někteří další nekomunisté. Vojenské záležitosti měl na starosti Vetiška, politické Nováček. Doktor práv Alois Plichta zaznamenal, že komunisté posílali nekomunisty domů s tím, že podle instrukce mají být v národním výboru jenom komunisté a partyzáni.

Ve městě vládl po celý den celkem klid a s německým vojenským velitelstvím i gestapem bylo uzavřeno příměří o oboustranném zdržení se útočných akcí. Z věže vyhrávaly české pochody. Odbojáři se sami označují trikolórou, někteří rudou páskou. I ze vzdálenějšího okolí se svážejí členové obou revolučních výborů. Protože se s komunistou Nováčkem počítá do vyšší funkce, je postaven do čela okresního výboru Karel Kříž z Osové Bítýšky a místnímu výboru má předsedat František Nováček.

Na radnici vládne chaos. Houfují se tu desítky lidí, rozdělují si funkce a dokonce i pracovní stoly a debatují o rozdělení aut. S Němci se vedou opakovaná jednání o příměří, v silách „povstalců“ však není informovat o jejich výsledcích partyzány a neorganizované občany. V zámeckém parku se sice scházejí dobrovolníci, ale většina z nich neumí se zbraněmi zacházet. Z několika kvérů padají i nechtěné výstřely. Občané se srocují i na náměstí a živě diskutují. Ve 13 hodin konečně dochází k jednání, ale Němci odmítají kapitulaci, nemohou se přece vzdát civilistům, za to je pro vojáka trest smrti. Je domluveno přijatelné příměří pro obě strany, to však bude oboustranně porušováno. Povstalci zastřelili jednoho německého důstojníka a několik vojáků postřelili. Němci zase zastřelili občany Hlaváče a Hlase.

Tou dobou projíždějí Velkým Meziříčím nekonečné kolony německých vojáků i civilních uprchlíků, zůstávají však bez spojení, a právě proto jsou svolné k mírovým vyjednáváním. Představíme-li si mohutnost ozbrojených kolon 6. pancéřové divize, které stály od Veverské Bítýšky až po Ostrovačice a Rosice, je jasné, že si horliví parlamentáři a členové ustavených výborů pouze hráli na válku a vůbec situaci neposoudili reálně. Vždyť celá pancéřová divize Schörnerovy armády o síle 100 000 mužů musela projet právě Velkým Meziříčím přímo kolem radnice, která zde vytvářela jakousi soutěsku.

Jediný kapitán Miroslav Vetiška nebyl spokojen, že nezajištění funkcionáři obou revolučních výborů prodlévají na radnici, kde se mohli stát lehce terčem útoku rozzuřených Němců. Marně však žádal o odchod na bezpečnější místo. Na radnici vládl neuvěřitelný zmatek a jen ti rozumnější raději odcházeli. Jindřich Nováček zahájil zasedání emotivním projevem. Do čela se drali komunisté, kteří byli svým ústředím celá léta vyzýváni k přípravě na poválečné převzetí moci. Večer dorazila zpráva, že nedaleký Tasov vyvěsil i rudé vlajky a byl proto ostřelován a hoří. To už byl na radnici rozkaz Štainera-Veselého, který vzkázal z Rudy: „Počítejte se záludností Němců, vaše síly nejsou tak velké, abyste se udrželi. Během noci se stáhněte do některé sousední vesnice s okresním národním výborem a všemi exponovanými lidmi.“

Nováček si z rozkazu udělal halasnou legraci. Odmítl jej splnit a prohlásil: „Kdo ovládá radnici, ovládá město!“ Vetišku označil za zbabělce, ať si klidně jde, velitelů má dost. Vetiška nakonec zůstal, ale nejméně čtyřikrát vyzýval Nováčka, ať se s národním výborem přemístí alespoň do bezpečnější školy Světlá. Němci se chtěli co nejrychleji dostat do amerického zajetí, a proto dostali velitelé rozkaz jakýmkoliv způsobem uklidnit zázemí fronty pro nerušený ústup.

Euforie na radnici se stupňovala a zřejmě se i slavilo. Našel se „Účet na lihoviny spotřebované v revoluci“, který vystavil pan Mikulášek, jenž měl palírnu na „Židárně“. Později jej podepsal a ze svého zaplatil Karel Štainer-Veselý. Zněl na částku 3 581 korun, jíž se uhradilo 45 litrů brandy a 10 litrů rumu. O tomto účtu se po celou éru komunismu nesmělo nikde psát ani mluvit. Mnoho lahví ještě donesli lidé z domu. Odbojář Pánek odešel zhnusený, když viděl na každém stole flašku. Řada svědků potvrdila lahve alkoholu na stolech a rozjařenou náladu přítomných. Když odhadneme všechen alkohol i s tím z domova „na přilepšenou“ a podělíme počtem přítomných, vyjde nám až zhruba litr tvrdého alkoholu na osobu. To se pak nedělá revoluce snadno…

„Večer šli chytří domů,“ vysvětloval mi v dubnu 1998 archivář Kotík. Zůstali podle něj především salónní komunisté. Vetiška vyhnal asi pět důstojníků, kteří se najednou přihnali v parádních uniformách, ač je dosud odboj nezajímal. Archivář Jaromír Kotík: „Poručík Mejzlík na kolenou prosil, ať ho tam nechá. Nechal, padl a Mejzlíková pak Vetišku padesát let pomlouvala.“

Poslední jednání s Němci skončilo asi ve 20:00 hodin a o dvě hodiny později byla radnice zamčena. Zrovna v tu dobu, 6. května večer, pravděpodobně až k 22. hodině, sem dorazil poručík Ostendorf z Velké Bíteše. Měl pravomoc trestat smrtí zastřelením na místě. Kromě jednoho tanku ho doprovázelo sotva 20 mužů ve třech autech plus motocykl. Nikdo je nezadržel ani na ně neupozornil a nevyhlásil poplach. Všichni se spoléhali na příměří podepsané s týlovým majorem Möllerem a šéfem gestapa Schauschützem. Poručík Walter Ostendorf však zjistil situaci a příměří odmítl. Žádné dohody s povstalci ho nezajímají! Prokázal se rozkazem velitele 6. pancéřové divize generálmajora von Waldenfelse obnovit ve Velkém Meziříčí pořádek i za cenu zastřelením na místě a ve 22 hodin 16 minut zaútočil na radnici.

Nováček zakázal střílet a Vetiška vydal rozkaz k ústupu, jenže zadní dveře přes dvorek k řece byly zamčeny! Němci vyrazili přední vrata a bez jakéhokoliv odporu zajali asi 70 lidí i se strážním oddílem a jeho velitelem. Jen několik lidí vyvázlo únikem po okapové rouře nebo přes zeď dvorku. Poručík se ptal po velitelích osazenstva. Přihlásil se kapitán Vetiška a tlumočil mu Nováček. Vetiška se snažil situaci vyřešit klidnou cestou.

Jen jedna četa ze 340 nedostatečně vyzbrojených povstalců vyrazila ze školy na pomoc. Vetiška se nabídl k vyjednávání a během přestřelky přeběhl ke svým mužům. Na náměstí zahynuli tři náhodní chodci a na straně Němců měl padnout kamarád poručíka Ostendorfa. Němci hrozili vybitím celého města, proto byla akce ukončena a povstalci se rozešli do bunkrů a domů.

Městem procházely německé hlídky a doktor Kurz musel ošetřit postřelené Němce. Osud většiny zajatců na radnici byl už zpečetěn. Byli obráni o osobní věci a nahnáni v přízemí radnice do skladiště mouky. Zde byli namačkáni a trpěli nedostatkem vzduchu. Později jim mohl domovník Špindler donést aspoň vodu. Nováček nadále uklidňoval přítomné, že jsou vojenskými zajatci a že se jim nic nestane.

Poručík Ostendorf si však vyžádal od generála Wandenfelse rozkaz postřílet zajatce. Gestapák Schauschütz se s ním hádal, že je potřeba zajatce nejdříve vyslechnout. Opravdu pak začaly brutální výslechy, při nichž byli zajatci kopáni a biti obušky a opasky. Někteří další občané byli ještě ráno zadrženi na ulici a přivedeni na radnici. Propuštěno pak bylo jenom několik jednotlivců. Jednomu například pomohl známý německý četník Schneider, jiní dva se vymluvili, že jsou pekaři a musejí do práce.

Výslechy trvaly od 8 do 13 hodin a všichni zatčení museli písemně odpovědět na otázky, koho znají z odboje a kdo nosil zbraň. Jeden zajatec byl během výslechu zastřelen esesákem Soukupem. Výpovědi pak byly vyhodnoceny a poté bylo přece jen propuštěno několik desítek zatčených, jejichž jméno se v protokolech neobjevilo. Odhady se liší, propuštěno mělo být mezi 30 až 50 občany. Byl mezi nimi i funkce zbavený starosta Antonín Jelínek, dále hasiči a pořádková služba.

Na radnici zůstalo ještě 56 živých rukojmí. Šlo vesměs o muže, kteří byli v odboji nebo nosili zbraň. Stanný vojenský soud je všechny poslal na smrt. Po 16. hodině přijela před radnici tři auta, hasičská stříkačka, zabavená dodávka zelináře Brázdy a vojenský nákladní automobil. Před radnici byli vyvedeni první zadržení, kteří museli nastoupit na korbu zelinářova automobilu. Byl tam uložen i mrtvý zajatec z radnice. V otevřeném nákladním voze tak byli vezeni na místo popravy.

Vlivem stanného práva bylo město liduprázdné. Asi dvacítka odsouzených byla vezena za město k Nesměři na břeh Oslavy, kde se nebozí museli postavit mezi břeh a popravčí četu. Zazněly salvy a mrtví padali do řeky, kam bylo nejdříve vhozeno tělo už mrtvého muže. Někteří se ještě hýbali, a tak hladinu pročesávaly dávky ze samopalů a nakonec tam Lehmann hodil dva ruční granáty. Kolona si pak ještě tuto smutnou cestu zopakovala. Druhá várka odsouzených už nebyla střílena dávkami, ale muži si museli jednotlivě lehnout na břicho a byli na břehu stříleni do týlu samopalem, někteří pistolí. Poslední dva živí museli své kamarády naházet do řeky a odstrkávat je od břehu. Pak byli také zastřeleni… Tak zde bylo celkem popraveno 41 zajatců, 42. byl ten mrtvý z radnice. Tři němečtí vojáci se odmítli této popravy zúčastnit a zůstali v autě.

Poslední skupina pak zamířila kolem 17. hodiny na druhou stranu města, na břeh Balinky. Zde bylo na zemi do týlu střeleno 12 mužů, dva zbývající je zase museli naházet do vody, poté byli sami zastřeleni. Zajatci se chovali statečně a před smrtí se vzájemně drželi za ruce.

Po vraždách se na radnici dělila kořist po obětech, peníze, hodinky, prsteny. Navečer bylo vyklizeno náměstí a kolem 18:30 hodin přivezen poslední zajatec, komunista Jindřich Nováček. Auto couvlo až ke sloupu svítilny, na stojan připevnil voják oprátku a k autu přiložil stoličku. Nováček vystoupil přímo na ni a na stojanu svítilny u sochy sv. Jana Nepomuckého byl oběšen. Mrtvému byla na prsa připevněna cedulka s nápisem: „Já jsem připravoval ve službách bolševismu smrt a zkázu ve Velkém Meziříčí“. Tělo popraveného viselo pro výstrahu na náměstí až do večera 8. května, sundáno bylo po setmění. Těla zastřelených byla vylovena 8. května po poledni a uložena ve skladišti lihovaru u Oslavy a v rolnické škole na Horním městě. Některá těla se našla až v dalších dnech. Pohřeb byl stanoven na 10. května, což ale bylo změněno kvůli útoku ruských letadel. K pohřbu došlo proto až 13. května, dvě dodatečně nalezené mrtvoly byly pohřbeny o den později.

Po slavnostní večeři a pitce opustili Němci město dalšího dne, 8. května 1945. V hospodyňské škole ještě stačili zastřelit další tři zadržené účastníky odboje. Tím vzrostl počet obětí velkomeziříčské tragédie na rovných 60 mužů, když nepočítáme zastřelené na náměstí a další oběti z 6. května.

Utrpení Velkomeziříčských však ještě nebylo ukončeno. Dalších 8 občanů padlo v boji s ustupujícím nepřítelem a když konečně vstoupila 9. května do města Rudá armáda, přinesla zase jenom smrt a zkázu. Její letectvo totiž bez varování bombardovalo Velké Meziříčí a zahubilo dalších 40 obyvatel města, z toho 11 dětí. Byl přitom zničen hřbitov, řada domů, poškozen zámek a spousta lidí zraněna. Jindřich Nováček nenašel klid ani po smrti, v hřbitovní kapli bylo jeho tělo po bombardování zasypáno troskami. Němci viditelné ztráty neutrpěli, padli dva rudoarmějci.

I na odvetu došlo. V Nesměřském údolí bylo pochytáno 9. května pětadvacet německých vojáků a ač nekladli odpor, tak je Sověti postříleli. Vojáci varovali před alkoholiky ve svém druhém sledu a jejich slova byla naplněna za několik hodin. Sovětští vojáci kromě jiných žen opakovaně znásilnili německou učitelku Käthe Martinovou. Těhotenství ji pak zachránilo před oprátkou, dostala doživotí, odseděla si 10 let a byla odsunuta do Německa. Z dalších Němců byl Johann Powolný odsouzen a popraven přímo ve Velkém Meziříčí. Z jeho popravy (oběšen na okresním soudě 15. 2. 1947) se zachovaly drsné fotografie. Jeho žena Frieda Powolná byla ponižována a uvězněna i s německým četníkem Josefem Schneiderem. Na toho měl spadeno řezník Doležal, jehož syn Ladislav byl popraven u Balinky. Snad už byl z radnice propuštěn, ale Schneider ho měl vrátit a podepsat se tak na jeho záhubě. Na synův svátek, 27. června 1945, si otec vypůjčil silnou bambusovou hůl a četníka tolik zmlátil, že ten se podělal a z hole zůstaly jenom třísky. Powolná i Schneider byli nalezeni ve vězení oběšeni a prohlášeni za sebevrahy. Četník 21. 10. 1945, Powolná přesně o týden později.

Bývalý starosta a majitel továrny na kůže Jelínek byl po válce krátce vězněn, řízení proti němu bylo v roce 1947 zastaveno, byl i vyznamenán, ale po únoru 1948 emigroval. V červnu 1947 byl osvobozen i kapitán Vetiška, ale komunistický převrat vše změnil a Vetiška byl v říjnu 1951 potrestán 2,5 roku nepodmíněně a degradován na vojína. Byl mu zakázán pobyt na okrese. Vojenští specialisté později označili jeho postoj za statečný.

Nenašla se snad rodina, které by se tragédie nedotkla. Ti padlí mohli ještě dlouho žít, kdyby jen chvilku počkali s planým rokováním na radnici. Hodnotí-li události ve Velkém Meziříčí vojáci, hovoří nemilosrdně: ústupový prostor byl pacifikován trestným oddílem, tak se prostě dělala válka! A ústup se pak zdařil. Činnost Velkomeziříčských byla naprosto diletantská. Tečka.

Literatura:

Červený, O.: Mnoho sirotků a vdov. Město Velké Meziříčí, V. Meziříčí 2015.

Kotík, J.: Květen 1945 ve Velkém Meziříčí. Muzeum Velkomeziříčska a JKP V. Meziříčí, V. Meziříčí 1980.

Nebojsa, B.: Jak to bylo s partyzány. Zubří země, Štěpánov 2022.

Foto: Hynek Jurman a Archiv Muzea Velké Meziříčí.