Milenci skočili dobrovolně, horolezci také padají

Kousek za Štěpánovem nad Svratkou při silnici na Boskovice se tyčí do výšky dobrých padesáti metrů kolmá skalní stěna, která neustále láká odvážné horolezce. Bohužel, v poslední době si od nich vybírá tu nejkrutější daň. Nebojsové tu však šplhají po skále už skoro sto padesát let. Skrytým svědkem prvního úspěšného výstupu byl hrabě Mitrovský, jenž hned přestal slídit po srnci a se zatajeným dechem hleděl na muže, který skalní stěnu zdolal. Na památku tohoto činu nechal odlít ve štěpánovských železárnách veliký kříž a vztyčil jej na vrcholku skály, kterou spojil se strání pohodlným můstkem. Jeho vysvěcení se uskutečnilo 20. 8. 1876 a od kříže pak kázal dole shromážděnému lidu páter Klinkáč, strýc spisovatele J. F. Karase.

Na dávného horolezce se však už zapomnělo a křížek na skále je spojován s mileneckou tragédií, protože právě od něj se vrhl do hlubiny nešťastný pár. Smutnými hrdiny byli Bohuslav Pečman (*6. 7. 1900 Lošov u Olomouce) a Helena Šulcová, rozená Siváková (*4. 2. 1905, oddaná 12. 6. 1922 v Nitře za Aloise Šulce). Sebevraždu spáchali skokem z Vysoké skály 17. srpna 1928. Bohumil byl urostlý mládenec, živil se jako krejčí a volný čas rozděloval mezi hasiče, sokoly a divadelní ochotníky. Když přijel na sokolský slet do Nitry, nezapomněl navštívit bývalého spolužáka Šulce, jenž si během vojny našel v Nitře děvče, získal tam místo zkoušeného topiče a oženil se. Brzy přišly dvě děti…

Teď pozval kamaráda z mládí domů a představil mu svou manželku. Bohumil a Helena se do sebe zahleděli na první pohled, v ten okamžik byli ztraceni. Vášeň je oba uchopila na svá křídla a vynesla až na vrchol Vysoké skály. Bohouš zase odjel a Helena za krátký čas nenápadně vyzvala manžela k letní návštěvě Štěpánova. Dříve ji to nikdy nenapadlo, teď o to stála. Denně se tu pak scházela s Bohoušem, jenže pobyt skončil a rodina se vrátila na Slovensko. Smutný Pečman se navzdory otcových domluvách sbalil a opustil domov. Tohle nebude poslouchat, pojede do Nitry!

Šulcová pobrala doma tajně všechny úspory, šperky i šatstvo, opustila děti a s milým odjela do Brna. Dokonce tam navštívili Výstavu soudobé kultury, ale peníze brzy došly. Pak se skrývali v Koroužném a v okolí Štěpánova, protože po povedené matce bylo vyhlášeno celostátní pátrání. Byli ze své lásky, která ubližovala mnoha lidem, tak zoufalí, že napsali dopisy na rozloučenou. Ten teplý večer, 16. srpna 1928, se milenci naposledy objali a dlouho se pak loučili se životem. Dlouho přes půlnoc… Když se blížilo svítání, vylezli na skálu, svázali si navzájem ruce řemenem a skočili do prázdna…

Byl pátek 17. srpna 1928. Brzy ráno je našel pod Vysokou skálou syn hajného Zobače z Hodůnek. Žena ještě pohnula rukou a zemřela, její partner trpěl v posledním tažení. Oba byli v takovém stavu, že je mladý František Zobač nepoznal. Bohumil zemřel zakrátko v otcově náručí, ještě jej poprosil o odpuštění. „Krvácení do mozku, náhlá smrt,“ stojí v matrice. Na místo sebevraždy proudily davy zvědavců. V dopisech na rozloučenou se nešťastníci loučili se světem, prosili své nejbližší o odpuštění a přáli si být společně pohřbeni. V tom jim vyhověno nebylo. Helenu Šulcovou pochoval farář Vladimír Čapka, Bohouše Pečmana, protože byl bez vyznání, pouze hrobař Josef Ostrejž. Řídící učitel Rosí nad hrobem ocenil Bohoušovy zásluhy o rozkvět veřejného života ve Štěpánově. Pečmanův pohřeb se stal velkou manifestací přátel a známých, jak dokládá pohlednice „Ze Štěpánova naposled“, kterou operativně vydal trafikant Čech. Bílá rakev se na ní ztrácí v záplavě lidí. Otec přežil Bohouše o necelý rok.

Tragédií se nechalo inspirovat několik autorů. Spisovatel Jiří Jobánek ji zmiňuje v románu Havárie a povídce Lovci, já v románu Daleko do sametu a Jaroslav Maria Veselský v dramatu Nepožádáš manželky bližního svého.

Celá desetiletí však ke skále putují s oblibou horolezci, mnozí jsou úspěšní, ale občas někdo spadne. Dlouho se jednalo jen o lehká zranění, žádná tragédie se neopakovala. Na svou další oběť si počkala Vysoká skála plných 66 let! Tehdy, 3. září 1994, si sem přijeli zašplhat sedmnáctiletý Jiří Křehlík z Nového Města a o dva roky starší Jaroslav Foukal z Bystřice. Vytrhla se s nimi stará horolezecká skoba a oba se zřítili z výšky asi 40 metrů. Bez známek života je našel až druhého dne náhodný chodec.

Další oběti přibyly za dva roky. V polovině dubna se zřítil ze skály mladík z Jobovy Lhoty. Pád sice přežil, těžké zranění páteře ho však zřejmě vyřadilo z normálního života. A pak přišel 5. květen 1996, kdy si na skálu doslova odskočil zkušený horolezec, čtyřiačtyřicetiletý Jirka Rössler z Nového Veselí. Znal tu pomalu každý kámen, vždyť pocházel ze sousedního Koroužného a štěpánovské skály i štoly měl důkladně slezené. I on však tentokrát spadl z dvaceti metrů a ani rychlá operace jej už nezachránila. Před zraky své dcery tu pak 21. 4. 2002 zahynul Pavel Baar ze Zhoře u Jihlavy. A ani to nebyl zdaleka konec tragických pádů… Vysoká skála má smutné žně a některé odvážlivce ani tyto varující případy neodradí od hazardního lezení. Správný dobrodruh prý neumírá v posteli, ale těch zbytečných obětí je v krásném a romantickém údolí Hodonínky za Štěpánovem přece jenom příliš…

Foto: Hynek Jurman a archiv autora.

Literatura:

Jurman, H.: Pernštejnský tis. Zubří země, Štěpánov 2012.

Jurman, H.: Rozvědčík a ti druzí…. Zubří země, Štěpánov 2021.