Otevřeli studánky! Ale znali se tvůrci Bureš a Martinů osobně?

V dubnu 2009 vyšel kratší článek v měsíčníku Bystřicko s mottem: „Vždyť každá studánka v lese na hladině nebe nese, kdyby jí nebylo, o zem by se rozbilo.“ Článek Lenky Macháčkové zval na další z komorních koncertů v krásném prostředí půdy Městského muzea v Bystřici nad Pernštejnem. Smyčcový kvartet Cappella Allegra se po lednové České mši vánoční J. J. Ryby pouštěl do dalšího hudebního skvostu a já raději kousek článku ocituji. Jednu větu jsem tučně zvýraznil.

„Pro jarní čas jsme si pro vás společně připravili další z hudebních pokladů. Nejen ty z Vysočiny, ale všechny studánky v Čechách a na Moravě oslavil Bohuslav Martinů svou skladbou Otvírání studánek, kterou složil roku 1955 na text básně Miloslava Bureše. Oba se znali od dětství - byli rodáci z Poličky. Všechny vás tedy srdečně zveme, přijďte s námi strávit nedělní podvečer.“

Protože o všem přemýšlím a většinou i pochybuji, hned mě napadla kacířská myšlenka. Znali se ti dva vůbec? A pokud ano, jak dobře? Co o vztahu těchto dvou umělců víme? Martinů přece odešel z Poličky do Prahy ještě před první světovou válkou, to byl Bureš zrovna v plínkách. Za války byl Martinů kvůli obživě zase doma, ale od roku 1923 už žil ve vysněné Paříži. To Burešovi táhl třináctý rok. V letech 1923 až 1938 jezdil Martinů do Poličky na prázdniny, občas i na Vánoce. Byl už trošku slavným, kluci z Poličky ho jistě s obdivem sledovali. I místní časopis Jitřenka o něm zveřejňoval přejaté zprávy a obnovené muzeum začalo ve 2. polovině 30. let sbírat první doklady o umělecké činnosti Martinů. Mezi těmi obdivovateli mohl být i Bureš. Ale skladatele jen těžko upoutal nějaký Burešův chlapec, byl jsem přesvědčen. Od roku 1938 už zůstal skladatel v zahraničí natrvalo.

Co víme o Burešovi? Když Martinů odešel do zahraničí, měl Bureš necelých 13 let. V několika dalších letech asi umělce nemohl zaujmout. V roce 1930 odmaturoval na gymnáziu v Poličce a odešel studovat do Prahy. Tam ale na filozofii neuspěl a od roku 1932 do 1937 působí jako novinář v Liberci, poté v Jičíně. Jako sotva dvacetiletý debutuje sbírkou Katalepton, pak mu vychází knížka téměř každý rok. V té době se nabízí několik málo prázdnin, kdy by dvacetiletý básník mohl oslovit čtyřicetiletého skladatele. Ale moc pravděpodobné se mi to nezdálo. Martinů ten vzácný domácí čas věnoval určitě rodině a svým přátelům, vrstevníkům. Tehdejší Burešovy verše by jej asi jen těžko mohly inspirovat.

V běžné literatuře jsem o jejich vztahu nenašel skoro nic. V pořadu Píseň o domově (Kulturní dům v Bystřici n. P. 21. 10. 2009) hrál na violu Lad. Kyselák a z Burešových vzpomínek (Bohuslav Martinů a Vysočina, 1960) četl Alfréd Strejček. Většinou známé skutečnosti. Že se v Paříži do díla Martinů dostal ohlas folklóru. Že Studánky měly úspěch až v Amsterodamu, Bruselu, Berlíně, Moskvě, Pekingu, N. Yorku, Washingtonu… Posluchači se dost dozvěděli o posledních setkáních obou mužů.

Bureš navštívil skladatele poprvé až ve druhé polovině května 1957 v Římě a zaznamenal: „Setkal jsem se s ním…“ Pak za ním zajel do Švýcarska v červenci 1959 a tušil, že už jde o poslední loučení. Martinů však dále plánoval nové skladby a měl zájem o říkadla z Vysočiny. Když byl unaven a Bureš chtěl odejít, poslal ho Martinů na procházku. A ať se po ní určitě vrátí! Bureš se tedy po třech hodinách vrátil a ještě se skladatelem mluvil. Za šest týdnů už hleděl do jeho hrobu…

Víckrát se nesešli, jen takhle dvakrát.

Paní Macháčková mi sdělila, že čerpala z internetu. V jakémsi článku Martinů a studánky tam skutečně stálo to, oč se autorka opřela. Ta mnou zvýrazněná věta z jejího článku tam stála naprosto identická. Ale já beru internet s rezervou a stále jsem pochyboval.

Doma mám desku Otvírání studánek (nahrávku z roku 1967 řídil novoměstský rodák Josef Veselka) a na přebalu jsem se dočetl něco, co můj názor utvrdilo. Když Martinů 2. července 1955 obdržel poštou předlohu k Otvírání studánek, napsal obratem domů své sestře a bratrovi: „…básně od Miloslava Bureše, taky Poličák; moc hezká báseň Píseň o studánce Rubínce.“

Tahle věta hovoří celkem jasně. Nepíše o žádném známém, Bureše vlastně představuje. Jako by ho ani jeho sourozenci z Poličky neznali. Kdyby se Bureš a Martinů přátelili, určitě by jeho sourozenci znali Poličáka Bureše! I z další korespondence plyne, že Martinů Bureše neznal. Např. 18. ledna 1956 píše domů rodině o Burešovi: „…možná jej také moc lidí u nás neznalo a i v Praze se na něho budou jinak dívat. Musí to být hodný člověk a má lásku k Vysočině.“

Druhého února 2010 jsem šel na křest CD Otvírám tě, studánko dětského pěveckého sboru Studánka v Bystřici. Z poloviny zpívali skladby Martinů. Ten neoriginální název sboru jsem před léty navrhl já, sbormistryně Inka Chalupníková-Pospíšilová je moje kamarádka. Kulturu jsme spolu šířili ještě v dobách, kdy ona chodila do školy. Psala přece diplomku o Martinů, uvědomil jsem si! A oslovil jsem Inku se svým problémem. Napsala mi, že doveze literaturu, ale že nevěří v nějaké hlubší přátelství obou ještě v Poličce. Dotaz jsem zaslal i na informační centrum do Poličky. Tam nevěděli, ale problém postoupili poličskému Centru Bohuslava Martinů.

Ve čtvrtek 11. března Inka dovezla knihy a já si s ní domluvil schůzku v ZUŠce, kde pedagogicky působí. Hodinku před naším setkáním mi přišel email z Centra B. Martinů. Muzikoložka Lucie Jirglová sdělovala, že mají uloženou korespondenci obou od 4. 7. 1955. A následovala věta: „Žádný starší doklad o tom, že by se znali, tedy nemáme.“

Vzápětí jsem si od Inky půjčil tři knihy. Útlé Burešovy vzpomínky z roku 1960, výbor korespondence Martinů Dopisy domů (1996) a sborník Bohuslav Martinů (1957), který redigoval Zdeněk Zouhar. S tímto dirigentem světové premiéry Otvírání Studánek jsem kdysi vedl dlouhý hovor na Třech Studních a popsal jej v knize Nesmazatelné stopy. Nyní jsem ve sborníku našel jméno svého starého kamaráda-muzikanta Rudy Tomice, tou dobou už důchodce z brněnské Filharmonie. Léta jezdil na chalupu do Štěpánova-Olešničky a stal se tam sousedem mých rodičů. A nyní čtu, že právě on hrál housle při té světové premiéře Studánek. Zavolal jsem mu a měl radost. Doma měl svoji partituru a až do smrti ji opatroval a na premiéru vzpomínal jako na výjimečnou událost! Přišli lidé z širokého okolí, hodně ze Tří Studní…

A co mi ještě literatura napověděla? Burešovy vzpomínky jsem už znal z podání A. Strejčka. Skladatel býval v Poličce „obklopen zvídavými mladými lidmi“. Navíc chodil do čítárny a Bureš zaznamenal: „Mnohokrát jsme se tam s Martinů setkali.“ V dopisech jsem zjistil ve vysvětlivkách (s. 191), že „s Martinů se Bureš setkával při jeho návštěvách rodiště snad už koncem 20. let, zejména jistě v 30. letech. Jak je zřejmé ze skladatelovy korespondence rodině, do paměti se mu Bureš trvaleji nezapsal…“ Tedy moje představa se zhruba naplňovala.

Také jsem si našel ten první dopis ze 4. 7. 1955. Martinů děkuje za zaslané básně, chválí především tu „o Studánce“, kterou chce zhudebnit. Slibuje dokonce, že se ji bude snažit „užít celou“, což se mu ale nepodařilo. Upoutala mě i tato věta: „Děkuji Vám i za Nevěstu, nevím, zda jsem Vám poděkoval v těch pohnutých dobách.“

Vysvětlení jsem našel ve třetím sborníku. V genezi Otvírání studánek (od s. 119) se opět píše o jednostranné znalosti („Bureš poznal Martinů za svých studentských let“) a o určitém odstupu, když byl mezi nimi „dvojnásobný věkový rozdíl“. Je zde ovšem i Burešova vzpomínka: „Když mi vyšla druhá knížka lyriky „Nevěsta“, věnoval jsem ji celou B. Martinů. Pamatuji se na jeden prázdninový podvečer, když jsem šel se skladatelem po poličském náměstí – chtěl mi zhudebnit verše o Vysočině a žádal mne, abych mu dal něco ze své nové práce.“ Bureš ukončuje vzpomínku slovy, že mu ty verše odevzdal až za celé čtvrtstoletí.

Nevěsta vyšla v roce 1930, Burešovi bylo dvacet let a pár měsíců. Martinů si to za 25 let ani nepamatuje a není si jistý, zda vůbec poděkoval. Je otázkou, zda vůbec knihu dostal osobně, v tom případě by totiž jistě poděkoval hned na místě. Nebo šlo o dedikaci sbírky skladateli? Bureš mohl také poněkud přehánět, vždyť Iša Popelka v dodatcích ke korespondenci podotýká: „Svůj vztah ke skladatelovi i některé stránky své spolupráce s ním zachytil Bureš z vyhraněného osobního zorného úhlu.“

Každopádně se zdá být jisté, co jsem předpokládal. Bureš znal Martinů dobře, Martinů Bureše však nikoliv! Stavět na znalosti jen podle stejného rodiště nelze. Vše bývá většinou složitější. Jak ta chytrá horákyně. Znali se, neznali!

Internet je úžasné dílo, ale stále buďme ve střehu. Společné dílo Martinů a Bureše je však překrásné…

Literatura:

Jurman, H.: Omyly tradované. Zubří země, Štěpánov 2010.

Sborníky a články uvedené v textu.

Foto: Hynek Jurman a Anonymní/Wikimedia commons/volné dílo.