Článek
Jako kluk jsem šlapával do školy na tříčtvrteční esce, v patnácti jsem složil zkoušky na pionýra a kolo šlo bokem, abych jeho kouzlu propadl za dalších 15 let. Až v Jaslovských Bohunicích, protože v Čechách a na Moravě se za komunistů nedalo kolo normálně sehnat, jsem zakoupil 12. 3. 1986 obyčejného Favorita za 1 350 korun, z Trnavy ho přepravil do Tišnova vlakem a odtud jsem poprvé pořádně šlapal Vysočinou. Většina mých prvních cest vedla údolím Svratky a mé pravidelné cyklistické výpravy za poznáváním krás Vysočiny začaly až v roce 1988. To už jsem vyrazil s cílem poznat, pokochat se a sepsat o tom knihu. Poprvé jsem s tímto záměrem šlápl do pedálů 14. května 1988 a hned toho dne jsem poznal tři skvělé výtvarníky.
Co nejrychleji jsem dojel do Tišnova a odtud se vracel už ne jako závodník, ale v roli reportéra. A hned jsem poznal, že výtvarnictví jsou zaslíbené Štěpánovice. Ostatně to už každý vidí z vlaku, protože hned u trati nelze opominout sochy Václava Hynka Macha (1882–1958). Ten už byl ovšem třicet let po smrti a já toho prvého dne nejdříve zazvonil u Emanuela Ranného, jenž se narodil před 75 lety až v Srbsku, kde pracoval jeho otec v cukrovaru v Čupriji. Jen v této jedné chalupě vyrostli čtyři dobří výtvarníci! Když připočtu Macha a manžele Bortlíkovy s výtvarně nadanými potomky, je toho snad na jednu dědinu dost, co myslíte?
Otevřel mi drobný muž a zapůsobil na mne dojmem nekonečné trpělivosti a ochoty. Více než hodinu jsem prohlížel jeho kresby, malbu, grafiku. Stejný kraj jako já si také zamiloval, což je vidět na celém jeho díle. Už jako 18letý student ilustroval sbírku pověstí učitele Josefa Fice Od Pernštejna k Veveří a po letech letoucích ilustroval ještě ve svých sedmdesáti letech knihu o zrodu dukovanské elektrárny Sklizeň světla. A ve věku pokročilém spolupracoval graficky s nakladatelstvím Sursum. Vysočině se poklonil cyklem Statečná krajina (1975).
Dvorek
„Na pijatiku nejsem, raději jsem k výročí udělal Statečnou krajinu,“ obhajoval soubor listů, v nichž oslavil místa partyzánských bojů. Tedy ani ne často tolik rozporuplný boj, ale především krajinu. Les u Leškovic, Cikháj, motivy od Horního Čepí, Prosetína, Roženeckých Pasek, Nové Huti. Žádný z nás nemohl tušit, že zrovna já začnu za sedm let tuto statečnou krajinu zbavovat iluzí a růžového nalíčení.
Pan Ranný studoval ŠUŘ (1929–1933) a AVU u prof. Španiela a Šimona (1933–1938). Na SUPŠ byl pak sám profesorem (1951–1974). Od r. 1946 vystavoval u nás a v socialistických zemích, zasloužilým umělcem se stal v r. 1985, o čtyři roky později obdržel čestné občanství Tišnova.
Toho dne jsem poznal i jeho manželku Zdenku Rannou (1919–1990), jež vystavovala své zajímavé akvarely už také celé půlstoletí. A protože tu byl náhodou na návštěvě i syn Emanuel Ranný ml. (1943–2022) z Třebíče, jehož grafiku a lavírované kresby jsem už také znal, tisknu si ruku i s ním. Právě suchou jehlou ilustroval verše svého příbuzného, básníka Jana Skácela a vytvářel z nich bibliofilie. A spatřuji i osobitě viděnou krajinu zachycenou úzkou barevnou škálou jeho bratrem Michalem (1946–1981), jenž byl velkým výtvarným příslibem. Bohužel předčasně tragicky odešel.
Do Štěpánovic jsem se zakrátko vrátil zase na kole, jel jsem jen v tričku a golfkách. Měl jsem zájem o koupi nějaké Mistrovy maličkosti, a tak jsem vyloudil grafiku Porta coeli. Při placení to pan Ranný spočítal jednoduše:
„Dávám to podle knoflíků, vy nemáte žádný. Je stovka moc?“
Pan Ranný pak brzy ovdověl a na dlouhá léta osaměl v malé chaloupce uprostřed Štěpánovic. Tím více ale tvořil. V srpnu 1993 předělával své staré náměty z regionu (místa spojená se spisovatelem Josefem Uhrem a klášter Porta coeli) a kritizoval špatnou kresbu Boženy Němcové na nové pětistovce. V březnu 1994 mě zval na svou vernisáž do Tišnova a na oplátku se chtěl zúčastnit ve Štěpánově besedy o smírčích kamenech. Dokonce mi poradil o jednom kameni v lese nad svým bydlištěm, k němuž jsme pak došli se sochařem Bortlíkem.
V cyklistickém notýsku mám Ranného podpis zas až ze dne 7. 6. 1999. Tehdy se mi svěřil, že prodělal od listopadu 1994 pět operací a šest hospitalizací. Dělal na Michalově odkazu, připravil o něm velikou monografii, na kterou dost finančně doplatil.
Pochlubil se mi tehdy paletou od Švabinského, jenž s ní dělal lunety pro Národní divadlo. Také měl lahvičku s voskovým krytem na lept od stejného umělce. Lunety nakonec nebyly realizovány a jsou dnes k vidění v Kroměříži. Švabinský měl ateliér v Prašné bráně a odtud ho stěhoval na Akademii ateliérový sluha Cyrín, jehož sestra byla u slavného malíře kuchařkou. Cyrín se znal dobře s Ranným a dal mu později tyto věci.
„Cyrín jako by byl modelem pro Ladova Švejka,“ tvrdil mi Mistr Ranný. Bylo prostě o čem povídat. Už dávno by si zasloužil odpočinek, stále však nehodlal odložit své nářadíčko. O jeho pracovitosti jsem se přesvědčoval při dalších návštěvách jeho domku ve Štěpánovicích u Tišnova. Přes určité zdravotní problémy pracoval na cyklu Vzpomínky na staré sady, tiskl nové pohledy na klášter Porta coeli a v oleji dokončoval obraz Lomnice. Pro Stamicovo kvarteto chystal také portrét Beethovena.
Náměstí v Lomnici
Žil převážně sám se psem Čertem, s nímž se dokonale domluvil. Ve volných chvílích nadále zpracovával pozůstalost svého syna Michala. Zvítězil také v soutěži Krásy naší vlasti o nejlepší známky. Vytvořil návrhy dvou historických mostů. Ten první byl řetězový na Lužnici u Stádlce, ale dříve se klenul u Podolska přes Vltavu. Druhým mostem byla dřevěná konstrukce v Černvíru. A právě tato známka v hodnotě 11 Kč se křtila přímo v Černvíru dne 3. července 1999. Samozřejmě jsem nemohl chybět na křtu přímo na mostě. Šlo o velkolepou filatelistickou akci a pan Ranný na ní rozdal mnoho podpisů.
Prvního května 2001 jsem se u Mistra stavil v závěru své dlouhé cesty, už jsem toho měl opravdu dost. Pan Ranný vypadal dobře, ale cítil se opuštěný. Byl doma zase jenom s Čertem.
„Vydáváte teď hodně knih,“ řekl mi a mínil hlavně Ve znamení zubří hlavu a Smrt pod Květnicí. A vrátil se k mé kritice partyzánů.
„Já dělal tu Statečnou krajinu a držel se faktů Šajnara. To byl charakterní člověk.“
Zděsil jsem se a doložil charakter jmenovaného soudruha tím, jak kdysi opěvoval v lískovecké kronice TGM, aby pak jako školní inspektor umlčoval všechny zmínky o něm. A jak kamufloval v tisku skutečné konce četných padlých na konci války. V tomhle jsme se neshodli. Pak mi Mistr ještě vyprávěl o skrývání židů ve Štěpánovicích. Jeden byl krátký čas i ve zvoničce, potom ve včelíně a válku přežil.
Kromě Statečné krajiny vytvořil i grafický cyklus Podolí spisovatele J. Uhra. A další motivy z Tišnovska, často jabloňové sady. Temperou, suchou jehlou, kvašem, leptem, akvarelem, štětcem, perem, olejem… Soubor jeho tvorby vydalo nakladatelství Sursum v roce 2003. Emanuel Ranný se zúčastnil také řady akcí tohoto nakladatelství, třeba večera věnovaného Josefu Uhrovi. K výročí předčasně zemřelého spisovatele vyšla Má cesta právě s grafickými listy od E. Ranného.
Na jaře 2002 jsem si od Mistra zakoupil grafiku rodného domu jeho manželky ve Vohančicích. V prosinci jsme pak probírali knižní kulturu a pan Ranný se čílil, že dnešní malíři nevědí, co je to knížka. A vysvětloval mi, jak podrobné makety dělá on pro tiskaře, ale zrovna tak i pro vystavovatele. Třeba pro Kramářovu i Špálovu galerii vytvořil přesně v měřítku každé poschodí a ještě dal osmdesát grafik přepaspartovat, aby celek ladil… V prosinci 2003 vystavoval Ranný v Tišnově vlastně v předvečer své devadesátky.
Známka Černvír
„Copak Ranný… V obci zakládal KSČ, JZD i svaz mládeže,“ řekl o něm jiný umělec.
Asi to byla pravda, ale já nikoho nehodlal kádrovat. Poznal jsem mnoho umělců a téměř se všemi jsem se hned shodl v názoru na komunistický režim. Ranný byl jednou z mála výjimek, režim ho popletl, omámil a zlomil jako mnohé běžné občany. Ale my teď většinou místo režimu odsuzujeme ty lidi, mnohdy také oběti.
Ať za každého mluví dílo. Dílo Emanuela Ranného zůstane trvalou hodnotou a já se jeho dílky každopádně pyšním…
Literatura:
Hynek Jurman: Nesmazatelné stopy. Zubří země, Štěpánov 2004.
Jiří Hlušička: Emanuel Ranný. Sursum, Tišnov 2003.
Foto: Hynek Jurman
