Článek
Počátkem roku 1991 mi vyšla sbírka pověstí Pernštejnský tis. Zaujala i čtenáře z Nedvědice, a tak jsem tam byl pozván na besedu na obecní úřad. Sešlo se dost posluchačů, jedním byl i vousatý dobrodruh Bohumil Čech (13. 6. 1946 Nedvědice – 25. 1. 1992 Vír), jenž se před nedávnem vrátil z cesty kolem světa. Po oficiálním ukončení jsme se dali spolu do řeči, a protože jsme si měli co povídat, byla uzavřena dohoda, že společně půjdeme hned druhého dne tradiční nedvědický pochod.
Boba jsem trochu znal z mládí, kdy se točil kolem štěpánovských svazáků. Sháněl tehdy organizaci, která by nějak zaštítila jeho sen o mořeplavbě. Bylo potřeba sehnat peníze a povolení. Voda byla jeho osudem od mládí. Také jsem znal Boba z brigád na licí směně v huti ve Štěpánově. A z běhání vírského maratónu. Dobíhal sice mezi posledními, ale vždy trasu zvládl. V Tatrách dělal nosiče na horských chatách, a jakmile našetřil peníze, vyrážel po světě. Dobrodružství zažíval úplně všude.
Bohumil Čech se nebál žádné výzvy
U Zlatkova havaroval s autem a spadl s ním do rybníka. Sám sice vyplaval hned, ale jeho spolujezdkyně nikoliv. Několikrát se pro ni potápěl, až ji zachránil. V Turecku přespával na pláži a za noc byl třikrát přepaden a oloupen. I nůž měl nasazený na krku! Pak tam ještě dostal úplavici a tak tak přežil. V letech 1989–1990 přeplul po moři 35 000 kilometrů.
Více jsem se dozvěděl toho 27. dubna 1991, kdy jsme s Bobem ušli trasu 26 kilometrů a celou tu dobu jsme si povídali. Kohopak by napadlo, že Bob Čechů jde jarní nedvědický pochod naposledy, že se další ročníky půjdou jako jeho memoriál. Že v sokolovně bude každoročně vystavena jeho fotografie s textem Petra Vejrosty a zapálená svíčka. Že už mu uplývá poslední rok života! Byl plný elánu a vyprávěl mi, jak v amatérských podmínkách obeplul s dvěma kamarády celý svět.
Sami si postavili desetitunovou loď, naložili přístroje, mapy, náhradní plachty, jízdní kola a 15 metráků potravin – rýži, čočku, hrách, ovesné vločky. Bob si vypůjčil 50 dolarů a počátkem června 1989 mohli odstartovat po Dunaji z Bratislavy. Formality neměli moc v pořádku, takže po návratu očekávali tak rok vězení, přesto se chtěli domů vrátit. Nemohlo je napadnout, že přijedou do jiného režimu. Přes Černé a Egejské moře si to v klidu fičeli Středozemím až do Gibraltaru, kde je přivítal otevřený Atlantik. Na Kanárských ostrovech zakotvili a deset týdnů dřeli na stavbě hotelu, aby vydělali na poplatky v přístavech a v Panamském průplavu. Zde zaslechli zprávy o listopadových událostech ve vlasti.
Přehrada dává v létě zapomenout na ledovou past
Vypluli hned po Novém roce a 29 dnů nespatřili pevninu! Atlantik byl klidný jako ovečka. Konečně spatřili Barbados a pak Grenadu, Spojené státy lákaly k přistání, ale příznivý vítr zrovna foukal k Panamě. A tak tam zamířili a po mnoha formalitách projeli do Tichého oceánu. Kokosový ostrov se zjevil vysoko nad hladinou, ale ke Galapágám se museli několikrát vracet, proud je odnášel stále pryč. Nakonec se povedlo a Bob zíral na obrovské želvy, metrové leguány, lachtany, plameňáky. Býval tady ráj? Posádka doplnila vodu a plných 30 dnů se zase plavila bez kousku země na obzoru. Pak přistáli na Tahiti, které se Bobovi zdály příliš zmodernizované a zprofanované. A tak honem do Sydney! Přistáli tam v listopadu 1990, urazili přes 18 000 námořních mil a na moři strávili 254 dnů. Jeho táta zatím sedával doma nad atlasem světa a odhadoval, kde se jeho synek asi tak vyskytuje.
Kapitán Olda už musel domů, ale Bob a Mirek projeli Austrálii stopem i na kolech. Občas pracovali načerno, dokonce i v opálových dolech, kde se báli obrovských hadů. Vydělali si na letenku a 1. března 1991, tedy před osmi týdny, se Bob objevil po 21 měsících zase v Nedvědici. Tohle vše mi vyprávěl, když jsme kráčeli přes Skorotice, Křížovice, Ochoz, Doubravník a Sejřek.
„Ale tady je tak krásně, nejhezčí místo na zemi!“ vyjevil mi světák při sestupu ke Křeptovu a pak ještě několikrát.
V plánu měl odletět do Španělska, tam si vydělat na kolo a přes celou Evropu došlapat domů. Pak jsem ho potkal začátkem září v Bystřici. Byl jako vždy opálený, svalnatý, odhodlaný.
„Nejel bys příští léto se mnou do Španělska na lodi? Ty prázdniny by na to možná stačily,“ řekl mi a vedle stojící kolega hned mínil, že bychom se také mohli utopit.
„To víš, riskovat se musí,“ pokrčil rameny Bob.
A potom přišel leden dalšího roku a Bob si jel zabruslit na Vírskou přehradu. Zdá se mi dodnes, že jsem ho tehdy zahlédl sedět v projíždějícím autobusu do Víru. Vystoupil nedaleko hospody, v níž před půl rokem zemřel Franta Kocourek. Také mimořádný silák! Ale Bob zamířil k Vírské přehradě. Chtěl ji přejet až do Dalečína, ale led se pod ním prolomil už snad při nazouvání bruslí jen pár desítek metrů od břehu. Ta přehrada byla jako plivátko proti oceánům, které už zdolal! Tahle ledová přehrada byla přesto nad síly tvrdého chlapa…
Za pár dní kráčím bystřickým náměstím a dvakrát míjím zaparkovaný pohřebák.
„Znal jsi Boba Čecha?“ oslovuje mě Láďa Kolář z Víru. Nepostřehnu hned ten minulý čas a přikyvuji, že Boba dobře znám.
„Tak tady leží,“ kývne k černému vozu. „Dnes ho konečně vylovili.“
Bob Čech
Brrr! Dozvídám se podrobnosti. Bob byl chlapák a bojoval o život. Dokonce si sezul jednu brusli a drápal se na led. Marně, lámal se pod ním dál a dále. Vylámal jej pořádný kus a pak už v ledové vodě nemohl. Ani jeho mimořádné síly na záchranu nestačily! Na zamrzlé hladině zůstaly jen jeho boty…
Literatura:
Hynek Jurman: Nesmazatelné stopy. Zubří země, Štěpánov 2004.
Foto: Hynek Jurman a Archiv KČT Nedvědice
Místo tragédie
